Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Cdo 3077/2021

33 Cdo 3077/2021-285

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobců a) A. B., bytem XY, a b) P. B., bytem tamtéž, zastoupených Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalovanému J. K., bytem XY, zastoupenému JUDr. Jankou Šárovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 287/18, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. , o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2021, č. j. -244, t a k t o:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í

Rozsudkem ze dne 2. 2. 2021, č. j. -215, Obvodní soud pro Prahu 5 určil, že

„vlastníky podílu ve výši ½ na pozemku parc. č. XY, jehož součástí je budova č. p. XY a pozemku parc. č. XY, vše v k.ú. XY, zapsané na LV č. XY pro k.ú. XY v režimu společného jmění manželů,“

jsou žalobci, a uložil žalovanému zaplatit žalobcům náhradu nákladů řízení (103.913,20 Kč).

V záhlaví uvedeným rozhodnutím Městský soud v Praze změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a žalovanému přiznal na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 54.450 Kč. Po právní stránce odvolací soud s odkazem na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu uzavřel, že k naplnění skutkové podstaty , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), je pro vrácení daru nezbytné, aby se dárce dopustil porušení dobrých mravů – fyzickým násilím, hrubými urážkami, neposkytnutím potřebné pomoci a podobně – v takové intenzitě, že by takové jednání bylo možno kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů. Tedy, ne každé chování, které lze kvalifikovat jako rozporné s dobrými mravy, je zároveň hrubým porušením dobrých mravů opravňujícím dárce domáhat se vrácení daru. Vrácení daru z důvodů uvedených v obč. zák. přichází v úvahu pouze ve výjimečných a zvlášť odůvodněných případech, přičemž zjištěné chování žalovaného takové intenzity nedosáhlo. Dále odvolací soud konstatoval, že institut vrácení daru není nástrojem pro řešení manželských sporů či sporů mezi členy rodiny (v souzené věci sporů mezi žalovaným a R. K., dcerou žalobců).

Dovolání, kterým žalobci napadli rozhodnutí odvolacího soudu, není přípustné.

Nejvyšší soud věc projednal podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak ( ).

Podle , věty první, lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spořívá na nesprávném právním posouzení věci.

Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. ).

Odvolací soud poté, co zopakoval dokazování zprávou o klinicko- psychologickém vyšetření a péči včetně přílohových lékařských zpráv PhDr. Škodové a MUDr. Sýkorové ze dne 4. 8. 2017 vypracovanou PhDr. Karlem Humhalem, potvrzením Policie ČR o přijatém oznámení z 8. 12. 2017, lékařskou zprávou MUDr. Pavly Sýkorové z 29. 9. 2014 a protokolem o jednání u orgánu sociálněprávní ochrany dítěte Městské části Praha 16 z 19. 6. 2020, vyšel z toho, že R. K. – dcera žalobců a bývalá manželka žalovaného – trpěla dlouhodobými psychickými problémy, pro které se opakovaně léčila na psychiatrii i u psychologa, přičemž nelze dovodit, že výlučným iniciátorem a zdrojem konfliktů byl pouze žalovaný. Odvolací soud nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaným uváděné důvody rozvratu manželství s dcerou žalobců byly nikoli příčinami ale důsledkem neuspokojivého partnerského stavu manželů, neboť nelze přehlédnout, že zdravotní problémy dcery žalobců nastaly již v roce 2004, tedy v době počátku vztahu s žalovaným. Dceři žalobců byla diagnostikována úzkostně depresivní porucha a mentální bulimie a z provedeného dokazování nevyplývá, že příčinou těchto problémů bylo výlučně chování žalovaného. Je nepochybné, že v soužití manželů K. panovaly dlouhodobě problémy, a že dcera žalobců byla žalovanému opakovaně nevěrná. Dokazováním svědeckými výpověďmi nebylo prokázáno fyzické napadení či jiný atak žalovaného vůči dceři žalobců a incident ze dne 7. 12. 2017 výsledně řešila Policie ČR z podnětu žalovaného, jemuž nebyl umožněn vstup do nemovitosti, o niž v řízení jde. Odvolací soud konstatoval, že instalace sledovacího zařízení v autě dcery žalobců a kontrola jejího mobilního telefonu sama o sobě neznamená, že by jednání žalovaného v kontextu se všemi okolnostmi bylo lze kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů. Vyjádřil přesvědčení, že v prazákladu neshod manželů K. byly závažné psychické problémy dcery žalobců, která netrpěla syndromem týrané osoby. Řízení vedená proti žalobcům z podnětu žalovaného nehodnotil jako porušení dobrých mravů, ale přičetl je nedobrým vztahům v rodině.

Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že předpokladem úspěšného uplatnění práva dárce na vrácení daru není jakékoliv nevhodné chování obdarovaného nebo pouhý nevděk, ale takové chování, které s ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu lze kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů. Obvykle jde o porušení značné intenzity nebo o porušování soustavné, a to ať už fyzickým násilím, hrubými urážkami, neposkytnutím potřebné pomoci, apod. Zákon však nestanoví, že by závadné chování muselo dosáhnout intenzity trestného činu nebo přestupku. Otázka, zda chováním obdarovaného byly hrubě porušeny dobré mravy, je především otázkou skutkovou (srov. např. důvody rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2003, sp. zn. , či ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. ). Úvahy nalézacích soudů o aplikovatelnosti § 630 obč. zák. (o intenzitě rozporu jednání obdarovaného s dobrými mravy) se proto vždy odvíjejí od posouzení všech zvláštností každého jednotlivého případu a Nejvyšší soud je může přezkoumat, jen kdyby byly zjevně nepřiměřené (srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. , a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. ). Vzhledem k tomu, že dovolací soud v postupu odvolacího soudu zjevnou nepřiměřenost neshledal, není uplatněný dovolací důvod týkající se existence a příčin posttraumatické stresové poruchy dcery žalobců způsobilý přípustnost dovolání založit.

Pakliže otázka, „zda soustavné negativní jednání obdarovaného vůči dárci či osobě jemu blízké je možno považovat za hrubé porušení dobrých mravů,“ již byla judikaturně vyřešena (viz předchozí odstavec), a dovolací soud nemá od uvedených závěrů důvod se odchylovat, není dovolání přípustné.

Protože žalobci nepředložili k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu , Nejvyšší soud je odmítl ( ).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje ( , věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. 5. 2022

JUDr. Pavel Krbek předseda senátu