Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1495/22

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů A. B. a P. B., obou zastoupených Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2022 č. j. -285, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. června 2021 č. j. -244 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 2. února 2021 č. j. -215, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a J. K., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jejich základní právo na soudní ochranu podle d (dále jen " "), jakož i právo na ochranu vlastnictví podle y.

2. Stěžovatelé (žalobci) se po vedlejším účastníkovi řízení (žalovaném) domáhají vrácení daru a určení vlastnictví jejich spoluvlastnického podílu ve výši jedné poloviny v režimu společného jmění k nemovitostem v žalobě blíže specifikovaným (dále jen "předmětné nemovitosti"), a to z důvodu hrubého porušení dobrých mravů vedlejším účastníkem řízení. Stěžovatelé, jako rodiče bývalé manželky vedlejšího účastníka řízení, darovali předmětné nemovitosti vedlejšímu účastníkovi řízení v roce 2008. V chování vedlejšího účastníka řízení, který podle tvrzení stěžovatelů jejich dceru fyzicky a psychicky týral, což vyústilo až k potřebě její psychiatrické a psychologické léčby, spatřovali důvody pro vrácení daru.

3. Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 2. 2. 2021 č. j. -215 žalobě vyhověl a určil, že vlastníky spoluvlastnického podílu ve výši jedné poloviny ve společném jmění na předmětných nemovitostech jsou stěžovatelé a vedlejšímu účastníkovi řízení uložil povinnost nahradit jim náklady řízení.

4. K odvolání vedlejšího účastníka řízení Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 16. 6. 2021 č. j. -244 rozsudek obvodního soudu změnil tak, že žalobu zamítl a vedlejšímu účastníkovi řízení přiznal na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 54 450 Kč. Městský soud nahlížel na požadavek stěžovatelů na vrácení daru a určení vlastnictví předmětných nemovitostí z pohledu , , ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen "obč. zák."). Konstatoval, že vrácení daru přichází v úvahu pouze ve výjimečných a zvlášť odůvodněných případech, přičemž tento institut není nástrojem pro řešení manželských sporů či sporů mezi členy rodiny (v daném případě mezi vedlejším účastníkem řízení a jeho bývalou manželkou - dcerou stěžovatelů).

5. Následné dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 5. 2022 č. j. -285 odmítl, jelikož nebylo přípustné, neboť stěžovatelé nepředložili k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva. Nejvyšší soud s poukazem na svoji ustálenou judikaturu zdůraznil, že předpokladem úspěšného uplatnění práva dárce na vrácení daru není jakékoliv nevhodné chování obdarovaného nebo pouhý nevděk, ale takové chování, které lze s ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu charakterizovat jako hrubé porušení dobrých mravů. Otázka, zda chováním obdarovaného byly hrubě porušeny dobré mravy, je především otázkou skutkovou a úvahy soudů nalézacích o aplikovatelnosti § 630 obč. zák. se odvíjejí od posouzení všech zvláštností každého jednotlivého případu a Nejvyšší soud je může přezkoumávat jen v případě, kdyby byly nepřiměřené. Nejvyšší soud v postupu městského soudu, podle něhož na základě provedených důkazů (zejména stanoviska PhDr. Karla Humhala a k němu přiložených lékařských zpráv), nebylo možno dovodit, že výlučným iniciátorem a zdrojem konfliktů byl pouze vedlejší účastník řízení, zjevnou nepřiměřenost neshledal.

II.

Argumentace stěžovatelů

6. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve shrnují skutkové okolnosti věci, přičemž poukazují na odborné stanovisko PhDr. Karla Humhala, z něhož se podává, že pravděpodobnou příčinou zjištěných symptomů týrané osoby je vedlejší účastník řízení. Městskému soudu, který stejně jako obvodní soud neprovedl dokazování znaleckým posudkem ohledně posouzení psychického stavu dcery stěžovatelů a jeho příčin, vytýkají, že si tuto odbornou otázku posoudil sám. Závěry městského soudu, že psychické problémy dcery stěžovatelů nebyly zapříčiněny výlučně vedlejším účastníkem řízení a že by tato trpěla syndromem týrané osoby, považují stěžovatelé za amatérské a naprosto nelogické. Nejvyšší soud se pak těmito odbornými otázkami vůbec nezabýval a k dovolacímu důvodu ohledně možnosti (oprávněnosti) soudu si samostatně posoudit odbornou otázku se vůbec nevyjádřil, pročež je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné. V této souvislosti poukazují stěžovatelé na nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017

sp. zn.

(N 45/84 SbNU 527; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Co se týče možnosti soudů posuzovat odborné otázky, poukázali stěžovatelé zejména na nález Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2000

sp. zn.

(N 102/18 SbNU 387), jakož i další nálezy, které se věnují této problematice. Přípustnost dovolání pak stěžovatelé formulovali jako rozpor s konstantní judikaturou, která se týká právě posuzování odborných otázek. Nejvyšší soud se však zaměřil na formálnost posouzení a zcela odhlédl od materie věci a nezohlednil stěžovateli namítaný rozpor se závěry vyslovenými v rozhodnutích Ústavního soudu a tedy se základními právy.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s až , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv ( a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Podle y je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není.

9. Stěžovatelé brojí proti rozhodnutím, jimiž byla zamítnuta jejich žaloba na určení vlastnictví, resp. jejich požadavek na vrácení daru. Namítají přitom, že si obecné soudy (zejména tedy městský soud) odbornou otázku ohledně psychického stavu dcery stěžovatelů a jeho příčin zodpověděly samostatně bez zadání vypracování odborného znaleckého posudku.

10. Ústavní soud předem připomíná, že z y, který zaručuje a chrání vlastnické právo, neplyne právo bývalých vlastníků požadovat vrácení věci, kterou se v minulosti rozhodli darovat druhé osobě. Toto právo je zakotveno v podústavních předpisech, jejichž výklad, jak už bylo řečeno, Ústavnímu soudu nenáleží. Ústavnímu soudu tak zásadně nepřísluší ani nahrazování úvahy obecných soudů ohledně toho, jaké chování lze již vnímat jako hrubě rozporné s dobrými mravy ve smyslu obč. zák., a jaké nikoli.

11. Ústavní soud dále zdůrazňuje, že ve své ustálené judikatuře zřetelně vymezil, za jakých podmínek přistupuje k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, což v důsledku vedlo k vadnému právnímu posouzení věci. Jinými slovy, jde o situaci, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Respektují-li však soudy hranice dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, Ústavní soud nepřehodnocuje jejich hodnocení důkazů, resp. znovu neposuzuje zjištěný skutkový stav. Naznačený extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními však v nyní posuzované věci podle názoru Ústavního soudu nenastal.

12. V této souvislosti je třeba podotknout, že městský soud po zopakování dokazování (zprávou o klinicko-psychologickém vyšetření a péči vypracovanou PhDr. Karlem Humhalem, včetně přílohových lékařských zpráv, potvrzením Policie ČR, lékařskou zprávou MUDr. Pavly Sýkorové, protokolem o jednání u orgánu sociálněprávní ochrany dítěte) dovodil, že dcera stěžovatelů sice trpěla dlouhodobými psychickými problémy, nicméně tyto se datovaly již do doby počátku vztahu s vedlejším účastníkem řízení a nelze je tedy výlučně vztahovat k jeho osobě. Spatřovali-li stěžovatelé porušení práva na soudní ochranu v tom, že nebyl vypracován znalecký posudek ohledně psychického stavu dcery stěžovatelů a jeho příčin, je třeba připomenout, že předmětem zkoumání obecných soudů nebyla primárně otázka zkoumání psychického stavu dcery stěžovatelů, nýbrž to, zda chování vedlejšího účastníka řízení mohlo představovat hrubé porušení dobrých mravů ve vztahu ke stěžovatelům, resp. členům jejich rodiny, ve smyslu § 630 obč. zák. Pakliže z ostatních důkazů, které sám zopakoval, popř. doplnil, městský soud dovodil, že jednání vedlejšího účastníka řízení nelze označit za hrubé porušení dobrých mravů, když zavinění na celkově špatných rodinných vztazích lze spatřovat i na straně dcery stěžovatelů, nebylo třeba vypracovávat odborný znalecký posudek týkající se psychického stavu dcery stěžovatelů.

13. V posuzované věci městský soud svůj závěr, že chování vedlejšího účastníka řízení nebylo v hrubém rozporu s dobrými mravy, přiléhavě a přesvědčivě odůvodnil, a ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu tak zde není žádný prostor. Argumentaci městského soudu považuje Ústavní soud za ústavně souladnou a srozumitelnou, nezatíženou projevem libovůle.

14. Protiústavnost konečně Ústavní soud neshledal ani v postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto stěžovateli podané dovolání. Jak uvedl Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí, stěžovatelé nedostáli své povinnosti vyplývající z , , ve znění pozdějších předpisů, neboť v dovolání řádně nevymezili předpoklady jeho přípustnosti. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že odmítne-li Nejvyšší soud dovolání, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda bylo dodrženo právo dovolatele, aby byl jeho mimořádný opravný prostředek stanoveným postupem projednán. Jak vyplývá ze shora uvedeného, Nejvyšší soud v souladu s příslušnými ustanoveními posoudil přípustnost dovolání, a v odůvodnění svého rozhodnutí ústavně konformním způsobem vyložil, proč přípustnost v předmětné věci neshledal.

15. Závěrem se Ústavní soud zamýšlí již jen nad tím, proč stěžovatelé ústavní stížností napadli i rozsudek obvodního soudu, jímž bylo jejich žalobě na určení vlastnictví zcela vyhověno. V tomto směru je možno považovat ústavní stížnost i za subjektivně nepřípustnou, neboť rozsudkem obvodního soudu nemohli být stěžovatelé na svých právech žádným způsobem dotčeni.

16. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelů, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. července 2022

Vojtěch Šimíček v. r.

předseda senátu