Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 1674/2023

26 Cdo 1674/2023-139

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Mgr. Lucie Jackwerthové v právní věci žalobce Zámek Hluboš, z. ú., se sídlem v Hluboši č. p. 1, IČO 09625038, zastoupeného Mgr. Pavlem Drumevem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1417/25, proti žalované Zámek Hluboš s. r. o., se sídlem v Hluboši č. p. 1, IČO 06355641, zastoupené Mgr. Vojtěchem Růžičkou, advokátem se sídlem v Praze 6, Evropská 1480/45, o určení neoprávněnosti a neplatnosti výpovědi smlouvy o nájmu, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2023, č. j. -97, takto:

Odůvodnění:

Okresní soud v Příbrami (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 7. 6. 2022, č. j. -61, zamítl žalobu na přezkoumání oprávněnosti výpovědi nájmu nemovitosti, doručené žalobci dne 6. 9. 2021 (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).

K odvolání žalobce Krajský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 31. 1. 2023, č. j. -97, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

Odvolací soud vyšel z toho, že mezi žalobcem jako nájemcem a žalovanou jako pronajímatelkou byla dne 5. 11. 2020 uzavřena smlouva o nájmu (dále jen „nájemní smlouva“ či „smlouva“). Jejím předmětem bylo celkem 16 pozemků, přičemž součástí pěti z nich je stavba (dále jen „nemovitosti“). Tyto nemovitosti byly dle smlouvy předány pronajímatelkou nájemci k zajištění podnikatelských potřeb nájemce s tím, že nájemce je oprávněn užívat tyto nemovitosti za účelem podnikání či činnosti uvedené v obchodním rejstříku. Nájemní vztah byl sjednán na dobu neurčitou od 5. 11. 2020 s tím, že nájem lze ukončit dohodou nebo výpovědí jednou ze stran, když výpovědní lhůta pro skončení nájmu činí dva měsíce od 1. dne následujícího po doručení písemné výpovědi. Dopisem bez data žalovaná zaslala žalobci výpověď z nájmu s výpovědní dobou dva měsíce od 1. dne následujícího po doručení výpovědi. Dle shodného tvrzení účastníků byla tato výpověď doručena žalobci dne 6. 9. 2021.

Z hlediska právního hodnocení charakteru uzavřené nájemní smlouvy se odvolací soud neztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že šlo o nájem prostoru sloužícího k podnikání. Ačkoliv je v článku I. bodu 2 nájemní smlouvy uvedeno, že pronajímatel touto smlouvou přenechává nájemci soubor nemovitostí k zajištění jeho podnikatelských potřeb, tak vzhledem k tomu, že předmětem nájmu byly pozemky se stavbami, jež tvoří součást zámku Hluboš, nelze dovodit, že by tyto pozemky společně se stavbami, o nichž dokonce žalobce tvrdí, že v části z nich je uspokojována bytová potřeba, byly určeny převážně k podnikání. S ohledem na právní formu žalobce, který je zapsaným ústavem, u nějž předmět podnikání představuje zcela okrajový předmět činnosti, i s ohledem na účel uzavřené nájemní smlouvy a její obsah ji posoudil jako smlouvu o nájmu podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Odvolací soud nepřisvědčil ani názoru žalobce, že smlouva je současně minimálně v části smlouvou o nájmu bytu tak, jak ji upravují ustanovení a násl. o. z., s odůvodněním, že žalobce jako právnická osoba být nájemcem bytu nemůže. Výpověď z nájmu tak v souladu s dispozitivností o. z. hodnotil jako platnou s tím, že nájem skončil po uplynutí sjednané dvouměsíční výpovědní doby ke dni 7. 11. 2021.

Dovolání žalobce proti citovanému rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle , , ve znění pozdějších předpisů, dále jen „ “, neboť předloženou otázku právního režimu účastníky uzavřené smlouvy o nájmu vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, od níž není důvod se odchýlit.

V rozsudku ze dne 6. 5. 2021, sp. zn. , Nejvyšší soud dovodil, že na rozdíl o předchozí právní úpravy ( , , ve znění pozdějších předpisů) se v o. z. rozlišení obecné úpravy nájmu ( a násl. o. z.) a úprav zvláštních ( a násl. o. z.) již neodvíjí od vymezení předmětu nájmu s ohledem na jeho charakter podle veřejného práva, ale rozhodujícím hlediskem pro použití konkrétní úpravy je účel, za kterým byla věc pronajata, což plyne i z úvodních ustanovení zvláštních úprav nájmu, např. nebo o. z. [srov. Hulmák, M. a kol.: VI. Závazkové právo. Zvláštní část ( –3014). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 489-493].

Má-li se jednat o nájem prostoru sloužícího k podnikání, stanoví § 2302 odst. 1 o. z., že provozování podnikatelské činnosti musí být hlavním účelem nájmu, přičemž podnikáním podle důvodové zprávy k § 2302 je nejenom samostatná výdělečná činnost provozovaná za účelem dosažení zisku živnostenským či obdobným způsobem (srov. § 420 odst. 1 o. z.), ale také provozování tzv. svobodného povolání či umělecké tvorby.

V projednávané věci vyložil odvolací soud obsah nájemní smlouvy v souladu s obecnými výkladovými pravidly (§ 555 a násl. o. z.), jestliže uzavřel, že se jedná o (obecnou) nájemní smlouvu dle § 2201 a násl. o. z., což plyne nejen z jejího označení, ale především z účelu sjednaného nájmu, který je pro charakter nájemní smlouvy rozhodující. Žalobkyně měla soubor nemovitostí tvořící komplex zámku Hluboš pronajatý za účelem podnikání a zajištění činnosti uvedené v obchodním rejstříku. Jestliže je zapsaným ústavem, je ve smyslu § 402 o. z. typem právnické osoby, která je zřízena za účelem provozování společensky nebo hospodářsky prospěšné činnosti, a to takovým způsobem, aby výsledky předmětné činnosti byly každému rovnocenně dostupné za předem stanovených podmínek. Vedle této své hlavní činnosti sice může provozovat i vedlejší výdělečnou činnost, ale pouze za účelem získání prostředků pro hlavní činnost nebo k úhradě nákladů na správu u ( o. z.). Je tedy zřejmé, že provozování podnikatelské činnosti žalobkyně nebylo (nemohlo být) hlavním účelem nájmu (srov. o. z.), což dovolatelka ani nezpochybňuje. Z obsahu nájemní smlouvy pak nelze dovodit, že by mezi jejími stranami byla uzavřena smlouva o nájmu bytu ve smyslu a násl. o. z., tedy že by smlouva byla uzavřena za účelem uspokojení bytových potřeb žalobkyně, když takový účel nájmu není ve smlouvě vůbec zmíněn.

S přihlédnutím k charakteru dalších uplatněných dovolacích námitek dovolací soud zdůrazňuje, že skutkové námitky nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz a contrario). Rovněž takové nezpůsobilé důvody však dovolatel uplatnil, neboť brojil proti správnosti (úplnosti) zjištěného skutkového stavu především tím, že sporoval postup soudu v rámci důkazního řízení (neprovedení dalších důkazů, které navrhl, chybné hodnocení důkazů provedených). Z ustálené soudní praxe přitom vyplývá, že ani samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení nelze úspěšně napadnout (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. , uveřejněný pod č. 78/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. ). Nadto skutková zjištění, k nimž odvolací soud dospěl, nejsou natolik vadná, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných d; nešlo zde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. , uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů).

Pro úplnost lze dodat, že v ustálené soudní praxi není pochyb o tom, že je vždy na soudu, které důkazy provede a které nikoliv (srov. ), nesmí jít ovšem o výraz libovůle. Důvody, proč nebylo důkazním návrhům vyhověno, musí být v rozhodnutí vysvětleny ( ), zejména jde-li o důkazní návrhy toho z účastníků, jenž byl ve sporu neúspěšný (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2011, sp. zn. , ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. , či ze dne 13. 8. 2013, sp. zn. ). Jestliže soud této své povinnosti nedostojí, zatíží řízení vadou, která vzhledem k možnému dopadu na kvalitu zjištěného skutkového stavu může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Z pohledu konstantní judikatury Ústavního soudu jde o tzv. opomenuté důkazy, s nimiž Ústavní soud (a v návaznosti na jeho rozhodovací praxi též Nejvyšší soud) důsledně spojuje nejen posouzení rozhodnutí jako nepřezkoumatelného, nýbrž zároveň též závěr o porušení práva na spravedlivý proces (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2001, sp. zn. , ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. , a ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. , uveřejněné pod č. 63/2001, 109/2002 a 85/2008 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a dále též rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2013, sp. zn. , ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. , a ze dne 15. 5. 2019, sp. zn. ).

O takový případ však v projednávané věci nejde. Soudy ve svých rozhodnutích vysvětlily, z jakých důvodů další důkazy neprovedly.

Namítá-li dovolatel, že odvolací soud bezdůvodně a v rozporu s ustanovením neakceptoval omluvu jeho právního zástupce a žádost o odročení jednání, uplatňuje zmatečnostní vadu řízení podle , jež není způsobilým dovolacím důvodem (k jejímu prověření slouží žaloba pro zmatečnost) a pro jejíž posouzení nelze připustit dovolání podle (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. , ze dne 5. 2. 2014, sen. zn. , nebo ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. ). K této vadě, jakož i k jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí, může dovolací soud přihlédnout toliko v případě přípustného dovolání ( ).

Dovolací soud nepřehlédl ani sdělení dovolatele, že napadá „oba výroky“ rozsudku odvolacího soudu. Napadá-li dovolatel tedy rovněž i výrok o nákladech řízení, činí tak zřejmě jen formálně, neboť ve vztahu k tomuto výroku postrádá dovolání jakékoli odůvodnění, a navíc by ani nebylo přípustné [ ].

Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání podle odmítl.

S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. , Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu žalobce na odklad právní moci napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v (Ústavním soudem zdůrazněné) přiměřené lhůtě. Nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku [ ], neboť jde o návrh akcesorický (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. , nebo ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. ).

Bylo-li dovolací řízení zastaveno nebo bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).

V Brně dne 13. 9. 2023

JUDr. Jitka Dýšková

předsedkyně senátu