Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 3731/2022

-353

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobce Středočeského kraje se sídlem krajského úřadu v Praze 5, Zborovská č. 81/11, IČO 70891095, zastoupeného Mgr. Pavlem Říčkou, advokátem se sídlem v Praze 4, Türkova č. 2319/5b, proti žalovaným 1) Z. Š., zastoupenému Mgr. Tomášem Liškutínem, advokátem se sídlem v Praze 5, Radlická č. 3301/68, 2) R. G., zastoupenému Mgr. et Ing. Petrem Prchalem, advokátem se sídlem v Praze 1, Lazarská č. 1719/5, 3) L. K., zastoupenému Mgr. Martinem Dolečkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Strži č. 2102/61a, 4) O. V., 5) M. B., zastoupené JUDr. Jakubem Sýkorou, advokátem se sídlem v Praze 8, Prvního pluku č. 320/17, 6) M. M., 7) R. P., zastoupenému Mgr. Milanem Flanderkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Krakovská č. 1366/25, 8) Z. M., o 1 070 409 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. května 2022, č. j. -309, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 3) na náhradě nákladů dovolacího řízení 10 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám Mgr. Martina Dolečka, advokáta se sídlem v Praze 4, Na Strži č. 2102/61a.

IV. Žalobce je povinen zaplatit žalované 5) na náhradě nákladů dovolacího řízení 12 463 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám JUDr. Jakuba Sýkory, advokáta se sídlem v Praze 8, Prvního pluku č. 320/17.

V. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 7) na náhradě nákladů dovolacího řízení 12 463 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám Mgr. Milana Flanderky, advokáta se sídlem v Praze 1, Krakovská č. 1366/25.

VI. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění ( ):

Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2022, č. j. -309, není přípustné podle ustanovení , neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.

K otázce, jaký okamžik je rozhodující pro aplikaci přechodného ustanovení , , účinného od 1. 1. 2014 (dále jen „o. z.“), srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. , uveřejněný pod č. 44/2015 Sb. rozh. obč., ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. , uveřejněný pod č. rozh. obč., nebo ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. , ze kterých se podává závěr, že v případě práva na náhradu škody vzniklé v důsledku porušení zákona je rozhodným okamžikem pro určení, jaká hmotněprávní úprava se má použít, okamžik porušení povinnosti, nikoli až vznik škody samotné; mezi těmito dvěma skutečnostmi může existovat i dlouhá časová prodleva. V souladu s ustanovením a o. z. se potom též promlčení práva na náhradu škody, která vznikla po 31. 12. 2013, posuzuje podle dosavadních předpisů, tj. podle , , ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. , uveřejněný pod č. rozh. obč.].

V projednávané věci (vzhledem k tomu, že k porušení právních předpisů došlo přijetím předstírané organizační změny rozhodnutím ředitele č. 4/2012 ze dne 5. 10. 2012 ve spojení s výpovědí z pracovního poměru ze dne 7. 12. 2012 danou zaměstnanci žalobce F. M.) se proto uplatní závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu přijaté k právní úpravě účinné do 31. 12. 2013, podle kterých škoda nevzniká již v důsledku pohledávky, kterou má za poškozeným třetí osoba, nebo jejím vymáháním, ale teprve skutečným zmenšením majetku poškozeného v důsledku zaplacení (jiného uhrazení) dluhu odpovídajícího této pohledávce [srov. například směrnice pléna býv. Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 1961, sp. zn. , uveřejněná pod č. 64/1961 Sb. rozh. obč., rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 15. 6. 1973, sp. zn. , uveřejněný pod č. 32/1974 Sb. rozh. obč. (z jehož odůvodnění vyplývá, že škoda zaměstnavateli nevzniká již okamžikem, kdy bylo pravomocně rozhodnuto o uložení pokuty, nýbrž teprve tehdy, kdy z jeho majetkových prostředků byla pokuta uhrazena příslušnému úřadu; samotný závazek, i když je vykonatelný, nemůže být škodou ještě před jeho splněním už také proto, že není jisto, zda k majetkové újmě vůbec dojde; zaměstnavatel může tedy žalovat svého zaměstnance o náhradu škody teprve tehdy, až sám splní svůj závazek vůči příslušnému úřadu), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. , , uveřejněný pod č. rozh. obč. (v němž dovolací soud dospěl k závěru, že dokud dlužník nezaplatil dlužnou částku svému věřiteli, nemůže úspěšně uplatnit nárok na její náhradu z titulu odpovědnosti třetí osoby za škodu, neboť škoda mu zatím nevznikla; samotná existence pohledávky věřitele vůči dlužníku ani soudní rozhodnutí o povinnosti dlužníka zaplatit dluh není totiž skutečnou škodou ani ušlým ziskem), nebo odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2011, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2010, sp. zn. ].

Pro v této věci uplatněný nárok z práva na náhradu škody potom platí, že nejpozději se právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla (§ 106 odst. 2 obč. zák.). Vedle této tzv. objektivní lhůty zákon stanoví k uplatnění nároků z odpovědnostních práv také lhůtu subjektivní. Právo na náhradu škody se promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá (§ 106 odst. 1 obč. zák.). Obě podmínky stanovené pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty pro uplatnění nároku na náhradu škody, tj. vědomost o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, musí být splněny kumulativně. Obecně pak platí, že nárok na náhradu škody je třeba uplatnit v době, kdy ještě běží obě lhůty, tj. lhůta objektivní a v jejím rámci lhůta subjektivní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. , uveřejněný pod č. 33/2018 v časopise Soudní judikatura). S ohledem na skutečnost, že náhrada platu, jejíž vyplacení představuje škodu, byla M. (poté, co rozhodnutí soudu o neplatnosti výpovědi z pracovního poměru dané tomuto zaměstnanci nabylo právní moci dne 3. 8. 2016) žalobcem vyplacena 9. 11. 2016, odvolací soud správně uzavřel, že dvouletá subjektivní promlčecí lhůta pro uplatnění nároku na náhradu škody uplynula v pátek 9. 11. 2018 a že žaloba byla dne 6. 11. 2019 podána opožděně.

V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení , podle kterého dovolání podle není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení odmítl.

Výroky o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňují ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. 8. 2023

JUDr. Pavel Malý předseda senátu