Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3087/23

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje), soudkyně Veroniky Křesťanové a soudce Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele Středočeský kraj, sídlem Zborovská 81/11, Praha 5 - Smíchov, zastoupeného Mgr. Pavlem Říčkou, advokátem, sídlem Türkova 2319/5b, Praha 11 - Chodov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2023 č. j. -353, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. května 2022 č. j. -309 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 14. října 2021 č. j. -251, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a Ing. Zdeňka Štětiny, Mgr. Roberta Georgieva, Mgr. Lukáše Kopřivy, Mgr. Oldřicha Vytisky, Mgr. Michaely Březinové, Ing. Miluše Maláskové, Robina Povšíka a Zuzany Moravčíkové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d)y (dále jen "") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva na ochranu majetku podle d (dále jen ""), jakož i práva na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) podle y.

2. Z ústavní stížnosti a veškerých jejích příloh se podává, že stěžovatel se u Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") domáhal náhrady škody po vedlejších účastnících, zaměstnancích Krajského úřadu Středočeského kraje, kteří podle jeho tvrzení spolupracovali na přijetí účelové organizační změny s cílem zrušení pracovního místa vedoucího oddělení veřejné správy a následným rozvázáním pracovního poměru s vedoucím zaměstnancem oddělení veřejné správy. Tento vedoucí zaměstnanec se v soudním řízení domohl určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru. V návaznosti na toto rozhodnutí mu byla vyplacena náhrada ušlého platu za období let 2013 až 2016, jež představuje škodu, které se stěžovatel domáhal u obvodního soudu. Obvodní soud žalobu zamítl, neboť dospěl k závěru, že uplatněný nárok je promlčen podle , , ve znění účinném do 13. 12. 2013, přičemž za rozhodný okamžik považoval okamžik porušení povinnosti, nikoliv až vznik škody.

3. Stěžovatel podal proti rozsudku obvodního soudu odvolání, které Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") neshledal důvodným, a proto rozsudek obvodního soudu potvrdil. V odůvodnění korigoval závěry obvodního soudu o běhu promlčecí lhůty. Pro běh objektivní promlčecí lhůty je podstatné, kdy skutečně stěžovateli škoda vznikla, V tomto případě dnem vyplacení náhrady ušlého platu zaměstnanci, s nímž byl neplatně rozvázán pracovní poměr, nikoliv již den právní moci rozhodnutí o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru. Dále také uvedl, že pro to, aby nárok stěžovatele nebyl promlčen, musí být současně zachována jak dvouletá tzv. subjektivní lhůta (běžící od okamžiku, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá), tak tříletá objektivní promlčecí lhůta.

4. Následně podal stěžovatel dovolání k Nejvyššímu soudu, který dovolání odmítl pro nepřípustnost, neboť shledal, že rozsudek městského soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. Nejvyšší soud zdůraznil, že podle , , v případě práva na náhradu škody vzniklé v důsledku porušení zákona je rozhodným okamžikem pro určení, jaká hmotně právní úprava se použije, okamžik porušení povinnosti, nikoli až vznik škody samotné. Vzhledem k tomu, že k porušení právních předpisů zde došlo přijetím předstírané organizační změny rozhodnutím ředitele ze dne 5. 10. 2012 ve spojení s výpovědí z pracovního poměru ze dne 7. 12. 2012, použije se , , ve znění pozdějších předpisů.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel namítá, že došlo k ústavně nesouladné aplikaci , neboť podle jeho názoru škoda vznikla nikoliv v souvislosti s neplatným ukončením pracovního poměru, ale až následným nepřidělováním práce podle , , ve znění účinném do 31. 12. 2013, a neplacením platu ve smyslu . Pakliže by zaměstnanci byla od oznámení, že považuje skončení pracovního poměru za neplatné a trvá na svém zaměstnávání, přidělována práce a dostával zaplacenou mzdu, žádná škoda by nevznikla. Neplatná výpověď může mít jako porušení povinnosti vedlejších účastníků řízení příčinnou souvislost a vazbu na případnou škodu stran nákladů přiznaných v soudním řízení o neplatnosti skončení pracovního poměru, nikoliv však již na porušení povinností stanovených v a .

6. Škoda jednoznačně vznikla tím, že vedlejší účastníci, jako škůdci, úmyslně ignorovali tato ustanovení, když mohli kdykoliv přestat porušovat své zákonné povinnosti a přidělovat zaměstnanci práci až do skončení soudního řízení o určení neplatnosti skončení pracovního poměru. Tedy porušovali každý den svoji povinnost stanovenou a a za každý takový jednotlivý den porušování povinností vznikala škoda. Stěžovatel je přesvědčen, že obecné soudy na nárok stěžovatele, resp. jeho převážnou část, aplikovaly nesprávné právní předpisy.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s až 31 . Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv ( téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě písm. d)y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ]; není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelů a zda je lze jako celek pokládat za řádně vedené. Z těchto důvodů je oprávněn do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahovat jen tehdy, postihují-li chybný výklad nebo použití podústavního práva nepřípustně některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo jsou v rozporu s požadavky řádného procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v , . Postupuje-li civilní soud v souladu s ustanoveními , Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, ani kdyby měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (viz výše), a proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, nedošlo-li jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, k zásahu do ústavně zaručených práv.

9. Těžištěm ústavní stížnosti je otázka, jaká hmotněprávní úprava promlčení nároku na náhradu škody vzniklé porušením zákonných povinností se zde použije, neboť podle č. je úprava promlčení odlišná od regulace v č. Jak uvedl městský soud, k protiprávnímu jednání, tj. k porušení povinnosti, došlo neplatnou výpovědí z pracovního poměru jako důsledku rozhodnutí o předstírané organizační změně. Výpověď z pracovního poměru byla vedoucímu zaměstnanci dána před účinností a soudy správně dovodily, že na skutkový stav se bude aplikovat a subsidiárně č. Nutno také dodat, že sám stěžovatel skutkově vymezil protiprávní jednání, za nějž podle tvrzení stěžovatele odpovídají vedlejší účastníci, jako podílení se na přijetí účelové organizační změny s cílem zrušení pracovního místa výpovědí z pracovního poměru.

10. Jestliže obecné soudy řádně a přesvědčivě odůvodnily, podle jakého předpisu se bude režim odpovědnosti za škodu posuzovat, učinily tak způsobem, jemuž nemá Ústavní soud z ústavněprávního hlediska co vytknout. Rozdílný názor na interpretaci podústavního práva sám o sobě nemůže způsobit porušení práva na soudní ochranu podle y. Je především v pravomoci Nejvyššího soudu, jako vrcholného soudního orgánu, sjednocovat judikaturu nižších soudů a jimi prováděný výklad práva podústavního.

11. Je známo, že posouzení přípustnosti dovolání přísluší Nejvyššímu soudu. V posuzované věci Ústavní soud nespatřuje v jeho postupu odepření práva na soudní ochranu a přístup k soudu. Nejvyšší soud srozumitelně a v souladu se svou judikaturou objasnil důvody, které jej vedly k tomu, že stěžovatelovo dovolání odmítl jako nepřípustné.

12. Ústavní soud uzavírá, že v této věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Obecné soudy, včetně Nejvyššího soudu, zaujaly ústavně souladný právní názor a svá rozhodnutí patřičně odůvodnily,

13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud nezjistil porušení základních práv stěžovatele, a proto odmítl jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. února 2024

Josef Fiala v. r.

předseda senátu