Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

24 Cdo 2514/2023

24 Cdo 2514/2023-324

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce P. B., zastoupeného Mgr. Silvií Felix Koubíkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 5, Plaská 623/5, proti žalovanému P. Z., zastoupenému Mgr. Janem Soukupem, advokátem, se sídlem v Praze 1, U Prašné brány 1079/3, o určení dědického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2023, č. j. -288, takto:

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. 1. 2023, č. j. -235, určil, že žalobce je jediným dědicem po zůstavitelce M. B., zemřelé 11. 2. 2021 (dále jen „zůstavitelka“), a to ze závěti ze dne 27. 2. 2001 „pořízené JUDr. Marií Tláškovou, notářským zápisem č. 16/2001“ (výrok I), a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 32 492 Kč (výrok II).

Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně k odvolání žalovaného potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobce domáhal určení, že je jediným dědicem po zůstavitelce M. B. na základě závěti ze dne 27. 2. 2001, sepsané formou notářského zápisu č. NZ 16/2001, a to JUDr. Marií Tláškovou, notářkou v Praze, když žalobce zpochybňoval pravost dvou co do textu shodných závětí [na jedné z nich byl připojen podpis svědka], které měla údajně sepsat vlastní rukou zůstavitelka dne 22. 4. 2018 (dále jen „holografní závěť“). Žalobce tvrdil, že tyto žalovaným předložené holografní závěti zůstavitelka vlastní rukou nesepsala a nepodepsala.

Rozsudek odvolacího soudu žalovaný napadl v celém rozsahu dovoláním, které Nejvyšší soud podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII ), dále jen „ “, odmítl.

Úvodní pasáže dovolání (bod 2 až 5) představují obecné proklamace judikatorně uznávaných předpokladů přípustnosti dovolání, samy o sobě však žádný konkrétní důvod přípustnosti dovolání propojených s nyní projednávanou věcí nepředstavují ( ).

Těžiště dovolací argumentace tkví v námitce, že rozhodnutí soudu prvního stupně a návazně i rozhodnutí soudu odvolacího jsou nepřezkoumatelná (body 6 až 11 a bod 13). Této námitce však přisvědčit nelze. K problematice nepřezkoumatelnosti Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. , uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vyložil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně pak lze říci, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele. V rozsudku ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. , Nejvyšší soud dále upozornil, že povinnost soudu uvést důvody pro své rozhodnutí nemůže být chápána jako příkaz předložit detailní odpověď na každý argument (srov. také usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. , a z rozhodnutí Nejvyššího soudu např. usnesení ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. , usnesení ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. , či rozsudek ze dne 13. 7. 2015, sp. zn. ).

Lze doplnit, že Ústavní soud opakovaně vysvětlil, že není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. , nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. ). V posuzované věci napadené rozhodnutí zjevně netrpí v dovolání akcentovanou nepřezkoumatelností, neboť z něj zcela zřetelně a srozumitelně plynou důvody, pro které odvolací soud dospěl ke svému závěru a současně se vypořádal i s nosnými argumenty a námitkami účastníků řízení. To proto, že zcela logicky odůvodnil, proč považuje holografní závěť předloženou žalovaným za jednoznačný padělek, přitom se opíral o výsledky dokazování, zejména pak o znalecký posudek znalce Mgr. Jana Klapače ze dne 27. 2. 2022, jehož závěry jsou na základě provedeného a náležitě odůvodněného odborného zkoumání zcela kategorické. Odvolací soud současně příhodně poukázal na okolnost, že zůstavitelka věnovala zajištění svých záležitostí vždy věci odpovídající péči a v minulosti dvakrát pořídila závěť formou veřejné y (notářského zápisu), a již proto – vedle mnohých dalších okolností (způsob nalezení a předložení sporných závětí, atd.) – se jeví jako nepravděpodobné, že by se uchýlila k sepisu závěti údajně vlastní rukou, ve dvou verzích a k jedné z nich si vyžádala podpis svědka L. P. Soudy obou stupňů vycházely ( ) rovněž z y ze dne 5. 11. 2021, označené jako „znalecký posudek“ vypracované Graham Ospreay, kanadským forenzním analytikem dokumentů, ze společnosti G. P. OSPREAY & ASSOCIATES, 171 Bonnechere Street West, Eganville, Ontario, K0J1T0, Kanada, který dospěl ke shodným (a rovněž kategorickým) závěrům jako znalec Mgr. Klapač, tedy že předložené y jsou co do projevu údajné vůle zůstavitelky falzem. K tvrzení o „opomenutých důkazech“ se dodává, že žalovaný před soudem prvního stupně v poměrech projednací zásady limitované zákonnou koncentrací řízení ( a ) žádný důkaz, jehož prostřednictvím by mohl být kvalifikovaně vyvrácen závěr o padělcích jím předestřených holografních závětí, neoznačil vyjma jím zadaného znaleckého posudku, který přes výzvu soudu prvního stupně do doby jeho věcného rozhodnutí nepředložil. Takovým důkazem totiž nemůže být výslech svědků, kteří vlastnímu sepsání závěti nebyli přítomni a kteří navíc nedisponují potřebnými odbornými znalostmi, jimiž naopak musí vládnout soudní znalec.

Námitky, že byl neúplně zjištěn skutkový stav (zejména oddíl IV. dovolání) představují kritiku skutkových závěrů odvolacího soudu, jejich správnost či úplnost, přitom nevystihují (od 1. 1. 2013 jediný) způsobilý dovolací důvod v podobě nesprávného právníhoposouzení věci ve smyslu a současně ani nezakládají žádnou kvalifikovanou otázku hmotného či procesního práva, způsobilou odůvodnit přípustnost dovolání podle (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2011, sp. zn. ; shodně též usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2009, sp. zn. ). Proto ani pouhý odlišný názor žalovaného na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy stačí k prokázání relevantních skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů ( ) způsobilý zpochybnit zjištěný skutkový stav ani právní posouzení odvolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2012, sp. zn. ). Nelze přitom vycházet z judikatury vztahující se k právní úpravě do 31. 12. 2012, která jako dovolací důvod připouštěla okolnost, že skutková zjištění nemají oporu v provedeném dokazování /tzv. rozpor se spisy/, takový důvod přípustnosti dovolání současná právní úprava nezná.

Vázanost Nejvyššího soudu skutkovým stavem tak, jak jej zjistily soudy obou stupňů, vyplývá nejen ze samotné povahy dovolání jako mimořádného opravného prostředku, ale také ze samotného znění , podle kterého je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci. Závěry, k nimž odvolací soud dospěl v odůvodnění (písemného vyhotovení) napadeného rozsudku, jsou důsledkem použitých logických úvah a nejsou v žádném případě v extrémním nesouladu s obsahem spisu, nevykazují ani prvek svévole či projevu hrubého formalismu. Nejsou rovněž vybudovány na vnitřně rozporných, ani souhrnných skutkových zjištěních. Nešlo rovněž o případ, že by soudy nižších stupňů v řízení opomenuly jimi provedené důkazy, které měly prokazovat verzi žalovaného. Důkazy, jež nebyly předmětem hodnocení, byly, z hlediska sporných skutkových okolností, právně nerozhodné (viz již výše), což soudy v odpovídající míře vysvětlily [výslechy svědků a čestná prohlášení osob, které na sporných závětích údajně „poznali písmo zůstavitelky“ nemohly nahradit odborné závěry znalce]. Tím se nezprotivily závěrům obsaženým v dovolatelem připomínanému rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. . Nebylo rozhodně povinností soudu prvního stupně při procesní pasivitě žalovaného svévolně zadávat zpracování dalšího znaleckého posudku. Ani Nejvyšší soud nepovažuje k otázce pravosti holografních závětí výpověď svědka P. za rozhodující, neboť nebyl osobně přítomen jejímu sepsání a podepsání zůstavitelkou a závěti by tak byly pro absenci podpisu zůstavitelky neplatné, i kdyby se okolnosti údajného podepsání jedné ze dvou holografních závětí udály tak, jak je popisoval svědek P.

Lze dodat, že dovolací soud zde nevystupuje jako řádná třetí přezkumná instance, která by nad rozsah výše uvedeného mohla (měla) zasahovat do procesu výsledků dokazování, tedy do zjištěného skutkového stavu, „hodnotit“ hodnocení důkazů (odvolacím) soudem, posuzovat relevanci rozsahu či účelnosti (odvolacím) soudem provedených důkazů, pakliže způsob, jak ke skutkovému stavu odvolací soud dospěl (případně taková skutková zjištění převzal od soudu prvního stupně), byl procesně korektní a odvolacímu soudu umožňoval přistoupit k danému právně kvalifikačnímu závěru. Skutková polemika dovolatele je v dovolání právně bezpředmětná (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2015, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2015, sp. zn. ).

Pokud jde o povšechné tvrzení vztahující se k porušení práva na spravedlivý proces (srov. zejm. bod III/2 a násl. dovolání), lze ve stručnosti zmínit, že zejména s ohledem na obsah odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů (kdy je zřejmé, proč nevyvstala potřeba provádět další /revizní/ znalecké zkoumání), dovolatel nemohl být postupem soudů v dané věci zkrácen na svých právech chráněných Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod či d (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2001, sp. zn. , nebo ze dne 8. 3. 2022, sp. zn. ). V této souvislosti tedy nemůže být důvodná ani námitka porušení práva na spravedlivý proces, neboť právo na spravedlivý proces nelze interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci.

Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, není podle objektivně přípustné.

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. 8. 2023

JUDr. David Vláčil předseda senátu