Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 2346/2022

21 Cdo 2346/2022-593

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobkyně 4-Majetková, a. s. se sídlem v Praze 4 – Nuslích, Plamínkové č. 1592/4, IČO 28477456, proti žalovaným 1) R. W., narozenému dne XY, bytem v XY, 2) J. S., narozenému dne XY, bytem v XY, 3) M. P., narozenému dne XY, bytem v XY, všem zastoupeným JUDr. Petrem Vališem, advokátem se sídlem v Praze 2, Balbínova č. 1093/27, o 67 731 Kč s příslušenstvím, o 41 477 Kč s příslušenstvím a o 654 560 Kč s příslušenstvím a o vzájemných návrzích žalovaných o 64 995 Kč s příslušenstvím, 73 875 Kč s příslušenstvím a 197 806 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. března 2022, č. j. -548, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.

Stručné odůvodnění ( ):

Dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 3. 2022, č. j. -548, není přípustné podle ustanovení , neboť rozhodnutí odvolacího soudu [vyřešení dovolatelkou nastolené otázky, zda uplatnění nároku na mzdu a odstupné žalovaným 3) námitkou započtení a vzájemným návrhem je v rozporu s dobrými mravy] je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.

Nejvyšší soud již v minulosti v mnoha svých rozhodnutích vysvětlil, že zákaz zneužití práva je jedním z korektivů výkonu subjektivních práv. Slouží k tomu, aby pomocí něj byla odepřena právní ochrana takovému výkonu práva, který sice formálně odpovídá zákonu či smlouvě, avšak který je – zpravidla poměřováno hlediskem dobrých mravů – vzhledem k okolnostem konkrétního případu nepřijatelný (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2019, sp. zn. ). Podle ustálené soudní praxe za dobré mravy je třeba pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. , uveřejněný pod č. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. , uveřejněný pod č. rozh. obč., rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. , uveřejněný pod č. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. ). Uvedené pojetí je konformní i se závěrem obsaženým v usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. , uveřejněném pod č. 14/1998 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, který za dobré mravy považuje souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti.

Zneužitím práva je výkon práva v rozporu s jeho účelem, kdy je právo vykonáno, ačkoliv nositel tohoto práva nemá žádný skutečný nebo má jen nepatrný zájem na jeho výkonu, resp. se projevující jako rozpor mezi užitkem oprávněného, k němuž výkon práva skutečně směřuje, a užitkem oprávněného, pro nějž je právo poskytnuto, jehož lze výkonem tohoto práva obvykle dosáhnout a na němž mají nositelé práva obvykle zájem (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2021, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. , uveřejněný pod č. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2020, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. ). Zvláštním případem zneužití práva je tzv. šikana jako chování, jímž se právo vykonává za tím určujícím účelem, aby druhé straně byla způsobena újma (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. , uveřejněný pod č. 126/2000 v časopise Soudní judikatura, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2003, sp. zn. , uveřejněný pod č. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2010, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2008, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. , a v nich vyjádřený právní názor, že za zneužití práva lze považovat takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu).

Judikaturu přijatou k problematice rozporu s dobrými mravy k právní úpravě účinné do 31. 12. 2013 přitom lze přiměřeně aplikovat i na výklad ustanovení , a , , ve znění účinném od 1. 1. 2014 (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. ).

Zákonná ustanovení chránící dobré mravy přitom patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití těchto zákonných ustanovení, je přitom třeba – vzhledem k výše uvedenému charakteru těchto ustanovení jako právních norem s relativně neurčitou hypotézou – učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu. Odpovídající úsudek soudu tak musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. ), aniž by však bylo možno výslovně formulovat obecné řešení této otázky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. ).

V dovolacím řízení lze úvahu (odvolacího) soudu o tom, zda v konkrétním případě jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy (zda se právní jednání příčí dobrým mravům), zpochybnit jen tehdy, je-li tato úvaha z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. , uveřejněný pod č. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. ). O takový případ se však v projednávané věci nejedná.

Úvaha odvolacího soudu [že „uplatnění důvodných a ze zákona příslušejících nároků ze strany žalovaných není možné považovat za výkon práva v rozporu s dobrými mravy, a to ani tehdy, kdy bylo prokázáno, že žalovaní si protiprávně převedli na své bankovní účty finanční prostředky žalobkyně“, že „vzniklé mzdové nároky“ z tohoto důvodu odepřít nelze, že „důsledky protiprávního jednání žalovaných se projevují v jiné rovině, v případě 1. a 3. žalovaného dokonce v rovině trestněprávní …, jinak v rovině pracovněprávní, kdy jsou povinni nahradit žalobkyni vzniklou škodu“, že „platná právní úprava nezná sankci v podobě odepření mzdových nároků zaměstnanci za škodu způsobenou zaměstnavateli“, že „na žalované pak nelze přenášet odpovědnost za to, že žalobkyně rozvázala pracovní poměry se žalovanými okamžitým zrušením neplatně a tak nakonec jejich pracovní poměry skončily na základě výpovědi z důvodu nadbytečnosti, a tato skutečnost měla za následek vznik nároku na odstupné“, a že „nelze ani dospět k závěru, že by se (žalovaní) uplatněním takových nároků snažili žalobkyni poškodit“, a „uplatnění nároků ze strany žalovaných jak formou započtení, tak formou vzájemných návrhů rozporné s dobrými mravy není“] s ohledem na shora uvedené závěry zjevně nepřiměřená není a respektuje základní zásady pracovněprávních vztahů uvedené v ustanovení a c) .

Rozhodnutí odvolacího soudu je tedy z hlediska dovolatelkou předestřené otázky v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a to včetně rozhodnutí Nejvyššího soudu a nálezové judikatury Ústavního soudu, na něž je v dovolání poukazováno.

V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení , podle kterého dovolání podle není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 10. 8. 2023

JUDr. Pavel Malý předseda senátu