Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Cdo 3254/2022

29 Cdo 3254/2022-188

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců Mgr. Milana Poláška a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce Pactio Invest a. s., se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 808/20, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 28214374, zastoupeného Mgr. Michalem Müllerem, advokátem, se sídlem v Praze, Krkonošská 1512/11, PSČ 120 00, proti žalované J. L., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Bc. Ivou Jónovou, advokátkou, se sídlem v Ústí nad Labem, V Jirchářích 60/6, PSČ 400 01, o zaplacení částky 370.232,64 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. ledna 2022, č. j. -128, takto:

Odůvodnění:

1. Okresní soud v Mostě rozsudkem ze dne 29. března 2021, č. j. -93, zamítl žalobu, kterou se žalobce (Pactio Invest a. s.) domáhal po žalované (J. L.) zaplacení částky 370.232,64 Kč se smluvním úrokem ve výši 10,31 % ročně a zákonným úrokem z prodlení, obojí z částky 370.232,64 Kč za dobu od 29. dubna 2015 do zaplacení (bod I. výroku), a uložil žalobci zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 70.743,86 Kč (bod II. výroku).

2. Soud prvního stupně vyšel zejména z toho, že:

[1] Raiffeisenbank a. s. (dále jen „banka“) uzavřela dne 28. ledna 2008 se žalovanou, jejím manželem P. L. (dále též jen „P. L.“) a F. R. úvěrovou smlouvu č. 110/090/08/1/01 (dále jen „smlouva o úvěru“), na jejímž základě banka poskytla označeným klientům hypoteční úvěr ve výši 625.000 Kč.

[2] Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 28. června 2012 banka postoupila pohledávku ze smlouvy o úvěru žalobci (podnikajícímu tehdy pod obchodní firmou BONUS PRAHA Investment a. s.).

[3] Dne 11. září 2012 žalobce vyzvala žalovanou, aby (pro porušování smlouvy o úvěru) okamžitě splatila úvěr (včetně úroků a všech ostatních finančních závazků) s tím, že k uvedenému dni činí dlužná částka celkem 689.110,31 Kč.

[4] Insolvenčním návrhem [došlým Krajskému soudu v Ústí nad Labem (dále jen „insolvenční soud“) dne 17. února 2014] se žalovaná a P. L. domáhali zjištění svého úpadku a povolení oddlužení.

[5] Dne 3. března 2014 žalobce pohledávku z titulu smlouvy o úvěru přihlásil do insolvenčního řízení (vedeného na majetek žalované a P. L.). Na přezkumném jednání insolvenční správce ani žalovaná pohledávku žalobce nepopřeli.

[6] Usnesením ze dne 27. prosince 2016, č. j. , ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 31. května 2017, č. j. XY, (jež nabylo právní moci téhož dne), insolvenční soud zastavil insolvenční řízení vedené na majetek žalované („z důvodu úmrtí dlužníka P. L.“).

[7] Řízení v dané věci bylo zahájeno návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu doručeným soudu prvního stupně dne 26. listopadu 2019. V průběhu řízení žalovaná namítla promlčení žalobcem uplatněného práva.

3. Na tomto základě soud prvního stupně – odkazuje na ustanovení , (dále jen „o. z.“), a , obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), a , o úpadku a způsobech jeho řešení ( ) – dospěl k následujícím závěrům:

[1] Otázku promlčení práv vyplývajících ze smlouvy o úvěru je nutné posoudit (vzhledem k tomu, že promlčecí doba počala běžet před 1. lednem 2014) podle dosavadních právních předpisů, tedy zejména podle právní úpravy obsažené v obchodním zákoníku.

[2] Práva ze smlouvy o úvěru se promlčí ve čtyřleté promlčecí době (§ 397 obch. zák.). Jelikož úvěr se stal (plně) splatným na základě výzvy žalobce dne 11. září 2012, uplynula promlčecí doba v září 2016. Insolvenční řízení vedené na majetek žalované, ve kterém žalobce uplatnil pohledávku ze smlouvy o úvěru, totiž skončilo (ke dni 31. května 2017) jeho zastavením ( obch. zák.), aniž by bylo rozhodnuto ve věci samé. Rozhodnutí insolvenčního soudu o zastavení insolvenčního řízení má povahu tzv. jiného rozhodnutí o insolvenčním návrhu (ve smyslu ); nejde o rozhodnutí ve věci samé, kterým se řízení končí.

[3] Protože v době skončení insolvenčního řízení již promlčecí doba uplynula, mohl podat žalobce v souladu s ustanovením § 405 odst. 2 obch. zák. žalobu o zaplacení pohledávky ze smlouvy o úvěru ještě ve lhůtě jednoho roku od skončení insolvenčního řízení, tedy do 31. května 2018. Žaloba však byla podána až po uplynutí promlčecí doby dne „26. ledna 2019“ (správně 26. listopadu 2019).

[4] Promlčené právo nelze žalobci přiznat.

4. Krajský soud v Ústí nad Labem k odvolání žalobce v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a uložil žalobci zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 24.490,40 Kč (druhý výrok).

5. Odvolací soud doplnil skutkový stav věci, z něhož vyšel soud prvního stupně, o zjištění, že žalobce přihlásil do insolvenčního řízení vedeného na majetek žalované a P. L. pohledávku ze smlouvy o úvěru sestávající jednak z neuhrazené jistiny úvěru, jednak z příslušenství (tvořeného smluvními úroky a zákonnými úroky z prodlení), jež bylo splatné ke dni 4. srpna 2014, tj. ke dni, kdy insolvenční soud (usnesením č. j. ) zjistil úpadek žalované a jejího manžela P. L. a povolil jim oddlužení. Se soudem prvního stupně pak shodně uzavřel, že z důvodu vznesené námitky promlčení nelze právo na zaplacení žalované částky žalobci přiznat.

6. V té části, v níž se žalobce domáhal zaplacení smluvených úroků z dosud nesplacené jistiny úvěru, je podle odvolacího soudu žalobou uplatněné právo promlčeno již proto, že žalobce se v projednávané věci domáhá zaplacení úroku za období od 29. dubna 2015 do zaplacení, v insolvenční řízení však přihlásil pouze příslušenství pohledávky vyčíslené (vzniklé) nejpozději ke dni 4. srpna 2014. Čtyřletá promlčecí doba vztahující se k této části příslušenství pohledávky tak již uplynula, když její počátek připadl (nejpozději) na 12. září 2012, kdy žalobce (v souladu s obchodními podmínkami pro poskytování hypotéčních úvěrů bankou, jež byly nedílnou součástí smlouvy o úvěru) učinil okamžitě splatnými veškeré závazky ze smlouvy o úvěru (včetně dosud nesplatných úroků z úvěru), přičemž promlčecí doba nepřestala běžet a uplynula dne 12. září 2016.

7. Výše uvedený závěr platí podle odvolacího soudu obdobně i pro uplatněný zákonný úrok z prodlení z dlužné jistiny za dobu od 29. dubna 2015 do zaplacení. Vzhledem k tomu, že žalobce přihlásil v insolvenčním řízení vedeném na majetek žalované a P. L. úrok z prodlení za dobu do 4. srpna 2014, bylo by možné uvažovat o přerušení běhu promlčecí doby pouze za toto období. Zákonný úrok z prodlení za dobu od 29. dubna 2015 nemohl být v insolvenčním řízení uplatněn, protože jde o příslušenství přirostlé až v době po rozhodnutí o úpadku. Právo na zaplacení úroku z prodlení za uvedené období je proto rovněž promlčeno.

8. Jde-li o samotnou jistinu žalobcovy pohledávky, považoval odvolací soud pro posouzení důvodnosti vznesené námitky promlčení za podstatné zodpovězení otázky, zda v důsledku přihlášení pohledávky ze smlouvy o úvěru do insolvenčního řízení vedeného na majetek žalované a jejího manžela došlo ke stavení běhu promlčecí doby podle obch. zák. ve spojení s , nebo zda nastal stav, kdy platí, že promlčecí doba nepřestala běžet ( obch. zák.).

9. Ke stavení promlčecí doby, pokračoval odvolací soud, podle § 405 odst. 1 obch. zák. nedojde tehdy, neskončí-li řízení, ve kterém věřitel uplatnil svou pohledávku, meritorním rozhodnutím. Za rozhodnutí ve věci samé ve smyslu § 405 obch. zák. přitom lze považovat pouze takové rozhodnutí, které určuje osobu věřitele (oprávněného), dlužníka (povinného) a povinnost dlužníka věřitele uspokojit. Jelikož takové rozhodnutí nebylo v insolvenčním řízení vedeném na majetek žalované a P. L. vydáno, prosadí se postup uvedený v označeném ustanovení.

10. Opačný závěr (podle kterého není žalobou uplatněné právo promlčeno) podle odvolacího soudu nelze dovodit ani z . O situaci předvídanou ustanovením , případně (ve znění účinném od 1. července 2017) v poměrech dané věci nešlo, když při rozhodování o zastavení insolvenčního řízení bylo postupováno podle , (dále též jen „ “), a konkurs v insolvenčním řízení „neměl probíhat“. Potud odvolací soud odkázal rovněž na závěry formulované Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 18. listopadu 2021, sp. zn. , z nichž se podává, že upravený seznam přihlášených pohledávek může být exekučním titulem jen tehdy, došlo-li by v projednávané věci ke změně způsobu řešení úpadku z oddlužení na konkurs, případně postupoval-li by soud podle (ve znění účinném od 1. července 2017).

11. Proti rozsudku odvolacího soudu (a to podle obsahu proti jeho potvrzujícímu výroku o věci samé) podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (uplatňuje dovolací důvod dle ), a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

12. Za dovolacím soudem neřešenou má dovolatel otázku, zda v důsledku vedeného insolvenčního řízení vůči žalované a jejímu manželovi, v němž byla pohledávka žalobce přihlášena, došlo ke stavení promlčecí doby podle ustanovení obch. zák. ve spojení s ustanovením , nebo zda v posuzované věci nastal stav, kdy platí, že promlčecí doba nepřestala běžet ve smyslu ustanovení obch. zák.

13. Podle dovolatele soudy obou stupňů nesprávně dovodily, že pohledávka dovolatele je promlčena. V poměrech dané věci počala promlčecí doba běžet následující den po zesplatnění pohledávky, tedy 12. září 2012 a činila 4 roky. Dovolatel uplatnil dne 3. března 2014 svou pohledávku přihláškou v insolvenčním řízení vedeném na majetek žalované a jejího manžela. Z uvedeného důvodu až do právní moci rozhodnutí insolvenčního soudu o zastavení insolvenčního řízení (do 31. května 2017) promlčecí doba neběžela. Podal-li dovolatel následně žalobu 26. listopadu 2019, učinil tak před uplynutím promlčecí doby.

14. K aplikaci ustanovení § 405 odst. 1 obch. zák. zdůrazňuje, že insolvenční řízení je svou povahou zvláštním druhem civilního řízení, v jehož průběhu je vydáváno více meritorních rozhodnutí. Na průběh insolvenčního řízení nelze (jak nesprávně učinily soudy obou stupňů) nahlížet ryze optikou sporného řízení, tedy „jeden návrh a jedno rozhodnutí o návrhu“. Podle dovolatele je meritorním rozhodnutím, kterým insolvenční soud osvědčuje splnění podmínek řízení, jež mu umožnily rozhodnout o věci samé, právě rozhodnutí o úpadku podle a 3 .

15. Rozhodnutí insolvenčního soudu, jímž bylo zastaveno insolvenční řízení vedené na majetek žalované, navíc nebylo učiněno s odkazem na , ale bylo vydáno podle (důvodem zastavení byl neodstranitelný nedostatek podmínky řízení – úmrtí P. L.).

16. Žalovaná ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, případně zamítnout, majíc uplatněnou dovolací argumentaci za pouhou polemiku se závěry soudů nižších stupňů.

17. Pro dovolací řízení je rozhodný v aktuálním znění.

18. Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle ustanovení a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v ustanovení , odmítl podle ustanovení a 2

19. Učinil tak proto, že dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení

20. Právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovolatelem zpochybněno, odpovídá (co do výsledku) judikatuře Nejvyššího soudu, podle níž:

[1] Pravidla vyjádřená v nikterak nevylučují aplikovat po skončení insolvenčního řízení obecná pravidla o promlčení, tak jak se podávají z právního předpisu upravujícího hmotněprávní vztahy účastníků, z nichž vzešla žalovaná pohledávka (srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2018, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 68/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

[2] Insolvenční řízení vedené podle představuje (stejně jako dříve konkursní řízení vedené podle zákona č. 328/1911 Sb., o konkursu a vyrovnání) onen typ řízení, v němž o pohledávce není rozhodováno „ve věci samé“ ve smyslu obch. zák. Ani insolvenční řízení vedené podle totiž není typově určeno k vydání meritorního rozhodnutí o pohledávce, kterou v něm věřitel vůči dlužníku uplatnil způsobem předepsaným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2021, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 18/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2023, sp. zn. ).

[3] Pro posouzení, zda se aplikuje § 405 obch. zák. totiž není podstatné, že v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka insolvenční soud vydal rozhodnutí, která jsou (v poměrech insolvenčního řízení) rozhodnutími „ve věci samé“ (např. usnesení o úpadku spojené s povolením oddlužení); rozhodující naopak je, že v insolvenčním řízení nebylo (nemohlo být) vydáno takové rozhodnutí o přihlášené pohledávce žalobce, které by ohledně ní vytvořilo exekuční titul, ani nebyl (nemohl být) nárok žalobce „zamítnut“ takovým způsobem, který by vytvořil překážku věci rozhodnuté pro případné další řízení o pohledávce žalobce.

Jinak řečeno pro vyloučení aplikace ustanovení § 405 odst. 1 obch. zák. je nutné splnit podmínku existence rozhodnutí „ve věci samé“, jež je zároveň exekučním titulem, popřípadě zamítavým rozhodnutím, které pro další případné řízení o takové pohledávce z obchodního závazkového vztahu vytváří překážku věci rozhodnuté. Rozhodnutí insolvenčního soudu, kterými bylo v insolvenčním řízení rozhodnuto ve „věci samé“, nepředstavují ohledně přihlášené pohledávky exekuční titul a nejsou tak rozhodnutími ve věci samé ve smyslu ustanovení § 405 odst. 1 obch. zák.

K tomu srov. opět důvody rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. .

21. Napadené rozhodnutí z mezí vytyčených touto judikaturou (co do závěru, že žalobou uplatněné právo je promlčeno) nijak nevybočilo. Tím, že žalobce přihlásil svou pohledávku do insolvenčního řízení vedeného na majetek žalované (a jejího manžela), nastal účinek předjímaný ustanovením obch. zák. a a promlčecí doba neběžela do skončení insolvenčního řízení; pro dobu po skončení insolvenčního řízení se však prosadí obch. zák. Jinak řečeno, ohledně té části pohledávky žalobce, která nebyla uspokojena v insolvenčním řízení, platí po skončení insolvenčního řízení, že promlčecí doba nepřestala běžet, přičemž je bez právního významu, zda žalobce získal k této části své pohledávky k dispozici exekuční titul představovaný upraveným seznamem pohledávek.

22. Jestliže v době pravomocného skončení insolvenčního řízení na majetek žalované (31. května 2017) již uplynula čtyřletá promlčecí doba (ale neuplynula ještě desetiletá promlčecí doba podle § 408 odst. 1 obch. zák.), prodloužila se podle § 405 odst. 2 obch. zák. promlčecí doba tak, že skončila až jeden rok od skončení insolvenčního řízení. Ani v této lhůtě nicméně žaloba podána nebyla.

23. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení větu první, a , když dovolání žalobce bylo odmítnuto a vznikla mu tak povinnost nahradit žalované účelně vynaložené náklady řízeny. Ty v dané věci sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 5. srpna 2022), která podle ustanovení bodu 6., a vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), činí částku 9.820 Kč, dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč ( advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ( a 3 ) ve výši 2.125,20 Kč. Celkem tak činí přiznaná náhrada nákladů dovolacího řízení částku 12.245,20 Kč. Podle ustanovení je žalobce povinen přisouzenou náhradu zaplatit žalované k rukám její zástupkyně.

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí (exekuce).

V Brně dne 31. 7. 2023

JUDr. Jiří Zavázal předseda senátu