Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Cdo 2820/2022

33 Cdo 2820/2022-95

USNESENÍ

Bohemia Faktoring, a.s.,

J. V.,

bytem XY, zastoupenému Mgr. Michalem Korandou, advokátem se sídlem Praha, Jeseniova 1169/51, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 4. 2022, č. j. -59, takto:

I. Dovolání se odmítá.II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Benešově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem pro uznání ze dne 14. 10. 2021, č. j. -26, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 57 618,10 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 4 978,05 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 15 623,03 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 33 787,65 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení, s úrokem ve výši 29 % ročně z částky 33 787,65 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení, a 27 000,90 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 2 923,64 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 9 068,97 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 16 515,87 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení, a s úrokem ve výši 29 % ročně z částky 16 515,87 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení.

Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 5. 4. 2022, č. j. -59, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které Nejvyšší soud projednal podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 – dále jen „ “).

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání vyjádřila „nesouhlas s názorem žalovaného“, který dle jejího přesvědčení nepostupoval s dostatečnou bdělostí a byl srozuměn s následky svého jednání, a přesvědčení, že byly splněny procesní podmínky pro vydání rozsudku pro uznání.

Podle platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud ( ).

Podle věty první lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Žalovaný přípustnost dovolání podle opírá o přesvědčení, že dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky dosud neřešené a na nesprávném právním posouzení věci. Prosazuje, že v daném případě k naplnění předpokladů fikce uznání žalobního nároku podle nedošlo a rozsudek pro uznání dle neměl být vydán. Byť odůvodnění odporu podal opožděně, soud měl v době svého rozhodování k dispozici jasný projev jeho vůle o tom, že nároky uplatněné žalobou neuznává. Soudům obou stupňů vytýká formalistický postup a odkazuje též na judikaturu Ústavního soudu.

Dále ač ve svém odvolání popsal a doložil, z jakých důvodů považuje údajné smlouvy o zápůjčce za absolutně neplatné, měl soud prvního stupně z důkazů předložených žalobcem dospět k závěru, že obě údajné smlouvy o zápůjčce jsou absolutně neplatné z důvodu absence náležitosti zkoumání úvěruschopnosti dlužníka, k čemuž měl z úřední povinnosti přihlédnout i soud odvolací. Argumentuje též tím, že v jiné skutkově obdobné věci jiný senát soudu prvního stupně dospěl k závěru o absolutní neplatnosti „analogických“ smluv o půjčce.

Dovolání není přípustné.

Byť dovolatel avizuje, že dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky dosud neřešené, aniž by takovou otázku konkrétně formuloval, je z celého obsahu dovolání patrné, že přípustnost dovolání zakládá na přesvědčení, že se odvolací soud při řešení otázky splnění podmínek pro vydání rozsudku pro uznání odchýlil od jím citované judikatury Ústavního soudu.

Podle rozsudkem pro uznání rozhodne soud také tehdy, má-li se za to, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznal ( a ).

Podle vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, jakož i tehdy, bylo-li o věci rozhodnuto platebním rozkazem, elektronickým platebním rozkazem nebo evropským platebním rozkazem, může předseda senátu místo výzvy podle nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení; to neplatí ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír ( a 2), nebo je-li žalovaným ke dni zahájení řízení nebo ke dni vstupu do řízení nezletilý, který nenabyl plné svéprávnosti.

Podle jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle odstavce 1 včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku ( ) musí být poučen. To neplatí, jsou-li splněny předpoklady pro zastavení řízení nebo odmítnutí žaloby.

Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že uznání nároku ve smyslu nastává, jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle včas nevyjádří ve věci a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání. Žalovaný se přitom kvalifikovaně vyjádří (a zabrání tak fikci uznání nároku a vydání rozsudku pro uznání), jestliže z jeho včasného písemného vyjádření vyplývá, že nárok, který byl proti němu uplatněn žalobou, zcela neuznává, a jestliže alespoň v základních obrysech vylíčí rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu proti žalobě (aby soud mohl stanovit okruh sporných skutečností, které budou předmětem dokazování). Žalovaný tedy nemusí svoji procesní obranu rozvádět do všech podrobností, vyjádření ale nemůže být toliko obecné a vágní, musí uvést přinejmenším takové skutečnosti, které, budou-li také prokázány, mohou vést k tomu, že bude (může) mít ve sporu alespoň částečný úspěch (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 21/2006, a ze dne 16. 3. 2017, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 52/2018). Pouhý nesouhlas s žalobou nelze považovat za kvalifikované vyjádření způsobilé zabránit následkům předvídaným v ustanovení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. , ze dne 29. 10. 2013, sp. zn. , a ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. ).

Fikcí uznání nároku uplatněného žalobou vedoucí k vydání rozsudku pro uznání je sankcionována pasivita žalovaného, kdy je buď zcela pasivní a na kvalifikovanou výzvu soudu se nevyjádří vůbec, anebo je aktivní jen minimálně a přistoupí toliko k vyjádření pouhého nesouhlasu se žalobou, bez jakéhokoli bližšího odůvodnění svého postoje, tudíž v obou případech je zřejmé, že nemá zájem (zřetelně jej nevyjádří) aktivně se podílet na včasném projednání věci a vyřešení sporu. Uvedená právní úprava sleduje legitimní cíl – projednání věci bez zbytečných průtahů –, který posiluje zásadu rovnosti účastníků řízení ( , d), v souladu s nímž není možnost žalovaného pouhou svou pasivitou prodlužovat řízení.

Žalovaný výše uvedeným požadavkům na kvalifikované vyjádření a zabránění fikci uznání nároku a vydání rozsudku pro uznání zjevně nedostál, podal-li proti vydanému platebnímu rozkazu odpor a dále zůstal procesně nečinný.

Nález Ústavního soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. , zmiňovaný dovolatelem, na danou věc nedopadá, neboť v něm byla posuzována (ne)dostatečnost kvalifikovaného vyjádření v situaci, v níž byl vydán elektronický platební rozkaz a žalovaná, invalidní důchodkyně, ve včasném odporu proti němu mimo jiné uvedla, že nesouhlasí s existencí závazku vůči své osobě, ke splnění závazku je podle ní povinná jiná osoba a každý by měl platit svoje dluhy. Soudu adresovala i další přípis, v němž uvedla, že stále od soudu neobdržela žádnou výzvu k osobnímu vysvětlení, v což nadále doufá. Skutkové okolnosti nyní projednávané věci jsou ovšem odlišné, neboť žalovaný byl zcela pasivní (již v předžalobní fázi nereagoval na upomínky) a nepochybně nelze postavit na roveň podání odporu proti vydanému platebnímu rozkazu a včasné vyjádření fyzické osoby důchodového věku k výzvě dle zřetelně aktivně projevující jak vůli účastnit se soudního řízení, tak i svůj nesouhlas s nárokem uplatněným proti ní, který se evidentně podle svých schopností a znalostí snažila též odůvodnit. Oproti tomu žalovaný v projednávané věci, kromě strohého nesouhlasu se žalobou, žádnou snahu se ve věci řádně vyjádřit, neprojevil, resp. učinil tak opožděně, aniž mu ve včasném vyjádření cokoliv bránilo.

Odkaz dovolatele na nález Pléna Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. , přípustnost dovolání rovněž nezakládá, neboť Ústavní soud se v tomto rozhodnutí zabýval ústavností úpravy institutu fikce uznání nároku v důsledku pasivity žalovaného, přičemž zdůraznil platnost zásady vigilantibus iura scripta sunt (práva náležejí bdělým), která vyžaduje od účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a jakým způsobem bude aktivně usilovat o ochranu svých práv. Akceptoval možnost uznání nároku právní fikcí jako důsledek pasivity žalovaného s tím, že návrh na zrušení právní úpravy uvedeného institutu zamítl z důvodu možnosti konformního výkladu dotyčných ustanovení.

Nejvyšší soud si je vědom judikatury Ústavního soudu odmítající přepjatý právní formalismus soudní praxe v otázce fikce uznání žalovaného nároku, avšak k takovému postupu zde nedošlo. Byla-li totiž za řízení stanovena účastníku lhůta, v níž má provést stanovený procesní úkon, a spojuje-li zákon s jeho zmeškáním právní následky, nemůže být nepochybně v rozporu s právem na spravedlivý proces ( d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) postup soudu, kterým přijme těmto právním následkům odpovídající opatření, a to zvláště v situaci, v níž účastníku žádný objektivní důvod vyjádřit se k podané žalobě nebránil. V případě, že za řízení nastala ve smyslu fikce uznání nároku uplatněného proti žalovanému v žalobě, je v souladu s pravidly spravedlivého procesu, jestliže soud z nečinnosti žalovaného vyvodil zákonu odpovídající závěry, tedy jestliže ve věci rozhodl v neprospěch žalovaného rozsudkem pro uznání. Jestliže účinky fikce nastaly, pak na jejích důsledcích ve smyslu existence základu pro vydání rozsudku pro uznání nemůže ničeho změnit ani okolnost, že později žalovaný uplatněnému nároku oponoval. Není ani významné, jestliže se tak stalo podáním učiněným předtím, než soud rozhodl rozsudkem pro uznání (srov. kupříkladu usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 11. 2006, sp. zn. , uveřejněné pod č. 175 v časopise Soudní judikatura, roč. 2007, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. ).

Výtka, že se odvolací soud nezabýval otázkou platnosti uzavřených smluv, a že z důkazů předložených žalobkyní měl odvolací soud dovodit jejich absolutní neplatnost z důvodu, že nebyla řádně zkoumána úvěruschopnost žalovaného, resp. že žalobkyně neprokázala, že úvěruschopnost řádně přezkoumala, přípustnost dovolání nezakládá. Dovolatel totiž přehlíží, že soudy vycházely z fikce uznání nároku, aniž k tvrzeným skutečnostem, mezi něž patří i tvrzení, že uzavření smluv předcházelo (řádné) zkoumání úvěruschopnost žalovaného, prováděly dokazování. Jinak řečeno námitkou, že „z předložených důkazů měl odvolací soud dospět k závěru, že uzavřené smlouvy jsou neplatné“, resp. že je dotyčné tvrzení žalobkyně nepravdivé, dovolatel nenapadá žádný právní závěr, na němž je napadené rozhodnutí založeno.

K tomu dovolací soud poznamenává, že tzv. kvalifikovanou výzvu k vyjádření podle lze vydat, bylo-li o věci rozhodnuto platebním rozkazem, elektronickým platebním rozkazem nebo evropským platebním rozkazem. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. 4. 2023, sp. zn. , shrnul, že předpokladem pro vydání elektronického platebního rozkazu ( ) je i to, že žalobou (podanou na elektronickém formuláři) uplatněné právo na zaplacení peněžitého plnění nepřevyšujícího částku 1.000.000 Kč vyplývá ze skutečností uvedených žalobcem [srov. shodně již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sen. zn. , uveřejněné pod číslem rozh. obč. (dále jen „R 3/2014“)].

U platebního rozkazu včetně elektronického platebního rozkazu a u směnečného nebo šekového platebního rozkazu se pak projevuje právní posouzení věci (v rovině zkoumání předpokladů, za nichž mohla být taková rozhodnutí vydána) v tom, že soud taková rozhodnutí (jež neobsahují žádné odůvodnění) vydal (R 106/2013, R 3/2014). Uplatněné právo pak vyplývá (ve smyslu ustanovení a 3 , ve spojení s ustanovením věty první ) ze skutečností uvedených žalobcem v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu tehdy, jestliže právní posouzení tam vylíčených rozhodujících skutečností vede samo o sobě k závěru, že žalobní návrh (tzv. petit) je po právu; srov. (k platebnímu rozkazu) např. již důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. , uveřejněného pod číslem rozh. obč., nebo důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. , uveřejněného pod číslem rozh. obč. (dále jen „R 101/2012“). (…) Z označené judikatury (i dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu, která z této judikatury vycházejí) se podává, že pro vydání platebního rozkazu nebo elektronického platebního rozkazu se požaduje vyšší kvalita žalobních tvrzení (předjímaná ustanovením ), totiž taková, aby ve smyslu ustanovení věty první právní posouzení tam vylíčených rozhodujících skutečností vedlo „samo o sobě“ k závěru, že žalobní návrh (tzv. petit) je po právu. Srov. opět důvody R 101/2012 a k rozdílu mezi tvrzeními podle a tvrzeními podle např. již rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2003, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročníku 2003, pod číslem 35, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2008, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 38/2009 Sb. rozh. obč.

K tomu lze dodat, že uplatňuje-li žalobce návrhem na vydání platebního rozkazu nebo návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu požadavek na úhradu peněžitého plnění odůvodněný tím, že jde o (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu konkretizované) nároky vzešlé z platně uzavřené (označené) smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené podle zákona o spotřebitelském úvěru, není vydání platebního rozkazu nebo elektronického platebního rozkazu v takovém případě podmíněno tím, aby žalobce výslovně tvrdil, že před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru zkoumal úvěruschopnost spotřebitele (úvěrového dlužníka) a jakým způsobem tak činil; jen proto, že takové tvrzení výslovně neobsahuje, není návrh na vydání platebního rozkazu nebo návrh na vydání elektronického platebního rozkazu vadný, ani nepostrádá vylíčení rozhodujících skutečností způsobem, jenž „sám o sobě“ vede k závěru, že žalobní návrh (tzv. petit) je po právu.

To, že uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru předcházelo (řádné) zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele ve smyslu ustanovení , totiž plyne již z tvrzení, že žalobce uplatňuje konkretizované „smluvní“ nároky. Obecně totiž platí, že uplatňuje-li žalobce žalobou, návrhem na vydání platebního rozkazu nebo návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu peněžité plnění, na něž mu vznikl nárok podle smlouvy, pak tím ve skutkové rovině též dává najevo, že kontraktační proces předcházející uzavření smlouvy byl prost vad, jež ji činí (nebo mohou činit) neplatnou nebo zdánlivou. S účinností od 29. května 2022 [po novele zákona o spotřebitelském úvěru provedené , kterým se mění některé zákony v oblasti finančního trhu zejména v souvislosti s implementací předpisů Evropské unie týkajících se unie kapitálových trhů, kterou byla v nahrazena věta druhá větou: „Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu.“] řečené pro poměry spotřebitelského úvěru umocňuje, že bez předchozího zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele by tvrzení o uplatnění nároku ze smlouvy o spotřebitelském úvěru neobstálo (nemohlo by jít o nárok z platné smlouvy).

Jestliže v nyní projednávané věci žalobkyně v žalobě uvedla, že její právní předchůdce (řádně) zkoumal úvěruschopnost žalovaného, pak bylo na dovolateli, aby nepravdivost tohoto tvrzení učinil součástí včas podaného vyjádření, jímž by zabránil účinku plynoucího z jeho procesní pasivity – uznání nároku. Prokazování pravdivosti tvrzení žalobkyně má totiž v nalézacím řízení místo tam, kde řízení neskončí právní mocí vydaného elektronického platebního rozkazu či vydáním rozsudku pro uznání. Ze skutkových tvrzení uvedených v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu totiž explicitní závěr o nedostatečném zkoumání úvěruschopnosti nevyplývá.

Dovolatel rozsudek odvolacího soudu výslovně napadl „v celém rozsahu“ – tedy i v rozsahu jeho nákladového výroku. Kromě toho, že nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, přípustnost dovolání v části týkající se výroku o nákladech řízení vylučuje ustanovení

Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu , Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl ( ).

Přestože výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba v posuzovaném případě zdůvodňovat ( ), sluší se uvést, že náklady, které žalobkyni vznikly, nelze považovat za účelně vynaložené, neboť její vyjádření k dovolání prostřednictvím právního zástupce nevystihuje důvod, který vedl k odmítnutí dovolání, neobsahuje polemiku s dovolatelem tvrzenými předpoklady přípustnosti dovolání podle , ale pouze vyjadřuje přesvědčení, že „žalovaný nepostupoval s dostatečnou bdělostí“, že „byl srozuměn s následky svého jednání“ a že „v dané věci byly splněny procesní podmínky pro vydání rozsudku pro uznání“.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. 7. 2023

JUDr. Pavel Horňák předseda senátu