Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 3767/2022

21 Cdo 3767/2022-243

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka, v právní věci žalobce T. S., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Petrem Knittlem, advokátem se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Sokolská třída č. 871/6, proti žalované C. se sídlem v XY, IČO XY, zastoupené JUDr. Tomášem Chovancem, advokátem se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Dlouhá č. 3355/6, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. srpna 2022, č. j. -215, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

Stručné odůvodnění ( ):

Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 8. 2022, č. j. -215, není přípustné podle ustanovení , neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.

K předpokladům výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení srov. při obdobné právní úpravě v předchozím například rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 22. 2. 1968, sp. zn. , uveřejněný pod č. 57/1968 Sb. rozh. obč., rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 23. 7. 1968, sp. zn. , uveřejněný pod č. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 1998, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 11/1999, s. 374, anebo – již ve vztahu k současné právní úpravě – odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. , uveřejněného pod č. rozh. obč., a odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. , a v nich vyslovený právní závěr, že k předpokladům pro podání výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení patří to, že o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách přijal zaměstnavatel nebo příslušný orgán rozhodnutí, podle kterého se konkrétní zaměstnanec stal nadbytečným, a že tu je příčinná souvislost mezi nadbytečností zaměstnance a přijatými organizačními změnami, tj. že se zaměstnanec stal právě v důsledku takového rozhodnutí (jeho realizací u zaměstnavatele) nadbytečným. Pro výpověď z pracovního poměru podle ustanovení je současně charakteristické, že zaměstnavatel i nadále může (objektivně vzato) zaměstnanci přidělovat práci podle pracovní smlouvy (v důsledku rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách zaměstnavatel neztrácí možnost přidělovat zaměstnanci práci, kterou pro něj dosud podle pracovní smlouvy konal), avšak jeho práce není (vůbec nebo v původním rozsahu) pro zaměstnavatele v dalším období potřebná, neboť se stal nadbytečným vzhledem k rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách. Zákon uvedeným způsobem zaměstnavateli umožňuje, aby reguloval počet svých zaměstnanců a jejich kvalifikační složení tak, aby zaměstnával jen takový počet zaměstnanců a v takovém kvalifikačním složení, jaké odpovídá jeho potřebám.

K otázce příčinné souvislosti mezi organizační změnou u zaměstnavatele spočívající ve zrušení pracovního místa zaměstnance a nadbytečností zaměstnance srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. , z něhož plyne, že bylo-li zaměstnavatelem přijato rozhodnutí o organizační změně, jehož provedení u zaměstnavatele mělo za následek zrušení pracovního místa, které zaměstnanec dosud zastával, je odůvodněn závěr, že tu je také příčinná souvislost mezi nadbytečností zaměstnance a přijatou organizační změnou.

Ve vztahu k otázce, zda přijetí organizačního opatření směřovalo k dosažení změny úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jiné organizační změny, anebo zda podle svého obsahu nebo účelu směřovalo k jinému cíli, Nejvyšší soud ve své judikatuře dovodil, že výpověď z pracovního poměru, kterou dal zaměstnavatel zaměstnanci z důvodu organizačních změn, je neplatná, jestliže rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu nebylo přijato k dosažení změny úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jiné organizační změny, pomocí níž měl být regulován počet zaměstnanců a jejich kvalifikační složení tak, aby zaměstnavatel nadále zaměstnával jen takový počet zaměstnanců a v takovém kvalifikačním složení, jaké odpovídá jeho potřebám, a podle svého obsahu nebo účelu směřovalo k jinému cíli (srov. při obdobné právní úpravě v předchozím například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004, sp. zn. , uveřejněný pod č. rozh. obč.).

Rozhodovací praxe dovolacího soudu je rovněž ustálena v závěru, že za dobré mravy je třeba pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. , uveřejněný pod č. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. , uveřejněný pod č. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. , uveřejněný pod č. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. ). Zneužitím práva je výkon práva v rozporu s jeho účelem, kdy je právo vykonáno, ačkoliv nositel tohoto práva nemá žádný skutečný nebo (má) jen nepatrný zájem na jeho výkonu, resp. se projevující jako rozpor mezi užitkem oprávněného, k němuž výkon práva skutečně směřuje, a užitkem oprávněného, pro nějž je právo poskytnuto, jehož lze výkonem tohoto práva obvykle dosáhnout a na němž mají nositelé práva obvykle zájem (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2021, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. , uveřejněný pod č. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2020, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. ). Zvláštním případem zneužití práva je tzv. šikana jako chování, jímž se právo vykonává za tím určujícím účelem, aby druhé straně byla způsobena újma (srov. například dovolatelem zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. , uveřejněný pod č. 126/2000 v časopise Soudní judikatura, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2003, sp. zn. , uveřejněný pod č. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2010, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2008, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. , a v nich vyjádřený právní názor, že za zneužití práva lze považovat takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu).

V odůvodnění rozsudku ze dne 16. 11. 2015, sp. zn. , pak Nejvyšší soud vyslovil (mimo jiné) právní názor, že samotnou okolnost dosažení odchodu zaměstnance z pracovněprávního vztahu nelze považovat za rozpornou s dobrými mravy, neboť skončení vzájemných vztahů zaměstnance a zaměstnavatele je vlastním účelem a smyslem výpovědi, jako jednostranného právního úkonu směřujícího ke skončení právního vztahu, že skutečnost, že je možné, že spory mezi účastníky mohly být motivem, či pohnutkou k přijetí organizačního opatření, jímž bylo zrušeno pracovní místo zaměstnance, sama o sobě neznamená, že jejím jediným smyslem bylo jej poškodit, a že opačný názor by znamenal, že nastanou-li u právnické osoby spory či neshody mezi osobami podílejícími se na různých stupních na řízení společnosti, je v tomto případě vyloučeno přijmout organizační a personální opatření, které by reagovalo na vzniklou situaci a umožnilo další „efektivní“ bezporuchovou činnost.

Odvolací soud v souladu s uvedenými závěry soudní praxe dospěl k závěru, že „v posuzovaném případě byly splněny podmínky pro podání výpovědi podle “, jestliže „organizační změna provedená žalovanou dne 30. 9. 2019 reálně a bez náhrady zrušila pracovní místo zastávané žalobcem a jeho práce byla rozdělena mezi stávající zaměstnance společnosti a jejího jednatele“ a „žalovaná dále uzavřela rámcovou smlouvu s Vojenským technickým ústavem, státním podnikem, pro případ potřeby zpracování složitých výpočtů“; ze skutkových zjištění odvolacího soudu nevyplývá, že by k výkonu prací zastávaných žalobcem přijala žalovaná jiného zaměstnance [podle skutkových zjištění odvolacího soudu – která nepodléhají přezkumu dovolacího soudu (srov. a věty první ) – dne 1. 10. 2019 přijatý zaměstnanec J. P. „pracovní činnost žalobce nepřevzal, toliko komunikoval s dodavateli v angličtině výhradně na příkaz jednatele“], takže po realizaci organizační změny nenastala u žalované situace, kdy se z hlediska potřebného profesního složení zaměstnanců nestává nadbytečným (z hlediska své věcné náplně) druh práce propouštěného zaměstnance sjednaný pracovní smlouvou (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 1968, sp. zn. , uveřejněný pod č. 57/1968 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2002 sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2005, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2009, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. , uveřejněný pod č. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2015, sp. zn. ). Rozhodnutí odvolacího soudu je zde tedy v souladu i s dovolatelem odkazovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2018, sp. zn. , který z uvedených závěrů soudní praxe rovněž vychází.

S ohledem na uvedenou rozhodovací praxi dovolacího soudu proto nemohou obstát dovolací námitky, podle kterých žalovaná v rozporu s ustanovením § 6 odst. 1 o. z. při dání výpovědi nejednala poctivě a zjevné zneužití práva žalovanou tak ve smyslu ustanovení § 8 o. z. nepožívá právní ochrany.

Dovolatel též nedůvodně namítá, že odvolací soud „se blíže nezabýval časovou posloupností jednotlivých právních jednání jednatele žalované vůči žalobci a jejich vzájemným kontextem“, neboť z bodu 16 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že odvolací soud tyto okolnosti vzal náležitě v úvahu před tím, než se zabýval tím, zda postup žalované spočívající v přijetí organizační změny a završený výpovědí z pracovního poměru dané žalobci je v rozporu s dobrými mravy.

Nejvyšší soud nesouhlasí ani s námitkou dovolatele o „nepřiléhavosti“ závěrů uvedených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2015, sp. zn. , na projednávanou věc (podle dovolatele se v posuzovaném případě nejedná „o spory či neshody mezi osobami podílejícími se na přímém řízení žalované“). Podstatná totiž není povaha sporů nebo neshod mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem (osobami jednajícími za zaměstnavatele), nýbrž to, že tyto spory nebo neshody, i když se staly motivem, či pohnutkou k přijetí organizačního opatření, jímž je zrušeno pracovní místo zaměstnance, samy o sobě neznamenají, že zaměstnavatel postupoval v úmyslu zaměstnance poškodit.

Přípustnost dovolání podle ustanovení nezakládají předestřené otázky hmotného práva, „zda-li je možně v pracovněprávních vztazích hovořit o možnosti diskriminace zaměstnance z důvodu majetku“, „zda-li může být vlastnictví ... obchodního podílu na žalované společnosti považováno za určitých okolností jako diskriminační důvod v rámci tzv. přímé diskriminace … či diskriminace nepřímé…“, „zda-li je možné dovodit (absolutní) neplatnost výpovědi z pracovního poměru dané zaměstnavatelem zaměstnanci v souvislosti s porušením zákazu diskriminace z důvodu vlastnictví majetku…“, neboť na uvedených otázkách rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Odvolací soud totiž dospěl k závěru, že nebyl naplněn znak diskriminace spočívající v znevýhodnění zaměstnance ve srovnání s jinými (ostatními) zaměstnanci téhož zaměstnavatele (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. , uveřejněný pod č. rozh. obč.); podle odvolacího soudu „v daném případě ke znevýhodnění žalobce v důsledku skutečnosti, že vlastní obchodní podíl v žalované společnosti, ve srovnání s ostatními zaměstnanci žalované nedošlo již jen proto, že žalobce měl (jak sám správně připomíná) u žalované výsadní postavení, vykonával funkci technického ředitele, kterou žádný jiný zaměstnanec společnosti nezastával“.

Bylo-li podle odvolacího soudu prokázáno, že žalobce nebyl jednáním žalované znevýhodněn ve srovnání s jinými (ostatními) jejími zaměstnanci, nespočívá (nemůže spočívat) rozhodnutí odvolacího soudu ani na předestřených otázkách procesního práva, „zda měl být žalobce v situaci, kdy v průběhu prvoinstančního i odvolacího řízení opakovaně tvrdil skutečnosti týkající se jeho diskriminace ze strany žalované, řádně poučen ze strany odvolacího soudu, že ve smyslu a 3 neunáší povinnost tvrzení a břemeno důkazní“, a „zda-li měl odvolací soud v situaci žalobcem tvrzené diskriminace ze strany žalované v souladu s ust. převrátit důkazní břemeno ze strany žalující na stranu žalovanou“.

K založení přípustnosti dovolání podle ustanovení nejsou způsobilé ani námitky, jimiž dovolatel uplatnil jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení (nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem), a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení , zpochybňuje-li skutková zjištění, z nichž odvolací soud v projednávané věci vycházel při posuzování otázky, zda byl ve vztahu k žalobci naplněn důvod výpovědi podle ustanovení , a předestírá-li vlastní skutkové závěry [že „v daném řízení dostatečně tvrdil a prokázal, že s ním skutečně bylo zacházeno z důvodu majetku (vlastnictví podílu na žalované) ve srovnání s ostatními zaměstnanci ve vedoucí pozici znevýhodňujícím způsobem“, že „výpověď mu byla dána až po uplatnění jeho práv ze smlouvy o uzavření smlouvy budoucí ze dne 9. 12. 2013, na základě které se měl jeho tou dobou stávající obchodní podíl rozšířit, a to právě na úkor jednatele žalované“, že „tomuto však chtěl jednatel žalované, který by se naopak stal společníkem minoritním, zabránit“, že „má důvod výpovědi za ryze účelově vytvořený“, že „výpověď pokládá za akt osobní msty jednatele žalované“, že jednatel žalované jedná „s jasným cílem“ žalobce „poškodit a odstřihnout jej co nejvíce od informací o chodu a dění ve společnosti (žalované)“, že „toto odstavení od informací a dění v žalované společnosti mělo jednateli žalované posloužit tomu, aby mohl následně provést majetkové změny tak, aby žalovanou společnost i nadále fakticky ovládal“], na základě čehož činí své vlastní (od odvolacího soudu odlišné) právní posouzení věci.

Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. ). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. ).

Přípustnost dovolání podle ustanovení pak nezakládají ani námitky dovolatele, že odvolací soud v souladu s ustanovením nesplnil svou povinnost „zopakovat důkazy provedené prvoinstančním soudem v rámci jednání konaného před prvoinstančním soudem dne 16. 11. 2021“, že „prvoinstanční i odvolací řízení je zatíženo i další procesní vadou spočívající jednak v neodůvodnění a v nevyhotovení písemného usnesení o zamítnutí návrhu žalobce na přerušení řízení Okresním soudem v Ostravě v rámci jednání konaného dne 26. 11. 2021 a jednak v ignorování podnětu žalobce na přerušení řízení ze dne 15. 8. 2022 u Krajského soudu v Ostravě“, a že rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný, neboť uvedené námitky nejsou dovolacím důvodem (způsobilým založit přípustnost dovolání podle ), ale mohly by (kdyby byly důvodné) představovat jen tzv. jinou vadu řízení, k níž však dovolací soud přihlíží podle ustanovení věty druhé jen tehdy, je-li dovolání přípustné. Přípustnost dovolání může založit toliko odvolacím soudem řešená otázka procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá nebo skutečná) vada řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. ).

V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, není dovolání přípustné podle ustanovení , podle kterého dovolání podle není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. 7. 2023

JUDr. Pavel Malý předseda senátu