Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

27 Cdo 2717/2022

27 Cdo 2717/2022-221

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců Mgr. Ing. Davida Bokra a JUDr. Marka Doležala, v právní věci žalobkyně I., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené JUDr. Janem Streličkou, advokátem, se sídlem v Brně, Veselá 163/12, PSČ 602 00, proti žalovanému J. S., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Emilem Jančou, advokátem, se sídlem v Praze 6, Sartoriova 60/12, PSČ 169 00, o zaplacení 56.700 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 3. 2022, č. j. -192, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně

je povinna

zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení 4.452,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalovaného.

Odůvodnění:

[1] Žalobou ze dne 25. 5. 2018 se žalobkyně po žalovaných 1) J. S. (dále jen „J. S.“), 2) J. J., narozeném XY, a 3) J. J., narozeném XY, domáhala zaplacení částky 56.700 Kč s příslušenstvím, coby náhrady škody, kterou měli žalovaní 1) a 2), jako její bývalí členové představenstva a žalovaný 3) jako její bývalý člen dozorčí rady, způsobit žalobkyni při výkonu funkce porušením povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře.

[2] Podáním doručeným soudu prvního stupně 1. 4. 2019 vzala žalobkyně vůči žalovaným 2) a 3) žalobu zpět, načež Městský soud v Praze usnesením ze dne 16. 4. 2019, č. j. -58 řízení vůči žalovaným 2) a 3) zastavil a rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými 2) a 3).

[3] Poté Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 6. 2021, č. j. -147, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).

[4] K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).

[5] Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle , (dále jen „ “) jako nepřípustné.

[6] Dovolatelka má za to, že dovolání je přípustné, neboť odvolací soud se (podle jejího názoru) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při posuzování otázek:

1) „Povahy vzniku nároku na odměnu za sjednané plnění“, při jejímž posouzení se odvolací soud měl odchýlit od závěrů formulovaných v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. , ze dne 6. 11. 2017, sp. zn. , či v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2005, sp. zn. .

2) „Vymezení předmětu řízení“, kdy se odvolací soud měl odchýlit od závěrů formulovaných v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. , či ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. .

3) „Porušení péče řádného hospodáře a loajality a neunesení důkazního břemena žalovaným“, kdy se odvolací soud odchýlil od závěrů formulovaných v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. (uveřejněném pod číslem rozh. obč.).

4) „Nevěrohodnosti svědka“, při jejímž řešení se odvolací soud měl odchýlit od závěrů formulovaných v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2010, sp. zn. .

[7] Prostřednictvím první dovolací otázky dovolatelka brojí proti názoru odvolacího soudu, podle něhož ze smlouvy o spolupráci uzavřené 16. 12. 2015 mezi dovolatelkou a BlackOffice s. r. o., identifikační číslo osoby 01432541 (dále jen „společnost“ a „smlouva o spolupráci“), plyne, že odměna ze smlouvy o spolupráci měla povahu paušální platby a nárok na ni vznikal každý měsíc „automaticky“. Dovolatelka odkazuje na judikatorní závěry, podle nichž platí, že podmínkou pro vznik nároku mandatáře na úplatu je jen jím řádně vykonaná činnost. Zákon, který tak dává účastníkům možnost smluvně se od něj odchýlit, neváže vznik nároku na úplatu na skutečnost, zda mandant dal či nedal mandatáři pokyny či v jaké formě byla sjednána úplata (např. ve formě paušálu či za skutečně odpracované dny), případně na jiné skutečnosti, ale pouze na řádně vykonanou činnost. Pokud tedy mandatář činnost řádně nevykonal, a to z jakéhokoliv důvodu (třeba i pro okolnosti na straně mandanta), nemá na úplatu nárok.

[8] Tato námitka však přípustnost dovolání založit nemůže. Je tomu tak proto, že dovolatelka při její formulaci přehlíží, že judikatorní závěry, na něž se odkazuje, byly přijaty při výkladu , obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.), který však do , (dále jen „o. z.“) nebyl převzat.

[9] Nadto i při výkladu § 571 odst. 2 obch. zák. Nejvyšší soud dovodil (a to i v rozhodnutích, na která dovolatelka odkazuje), že toto ustanovení má toliko dispozitivní povahu a prosadí se pouze, neurčuje-li smlouva jinak, přičemž smluvním stranám nic nebrání v tom, aby si odměnu sjednaly paušálně. V projednávané věci odvolací soud provedl výklad smlouvy o spolupráci v souladu s výkladovými pravidly určenými ustanoveními a násl. o. z., jakož i se zásadami pro výklad právních úkonů formulovanými např. v důvodech rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. , uveřejněného pod číslem rozh. obč., a dospěl k závěru, podle něhož v ní sjednaná odměna měla paušální povahu a nárok na ni vznikal každý měsíc bez dalšího. Tento závěr je tak v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.

[10] Ani druhá dovolatelkou formulovaná otázka není s to učinit dovolání přípustným. Dovolatelka jejím prostřednictvím odvolacímu soudu vytýká, že žalobě nevyhověl (alespoň) z důvodu, že dovolatelka vyplácela větší částky, než na jaké měla společnost nárok ze smlouvy o spolupráci, a dále, že odvolací soud se vyplacením těchto částek vůbec nezabýval.

[11] Odvolací soud však při posuzování této otázky postupoval v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, z níž se podává, že:

1) Vylíčením rozhodujících skutečností (příslušného skutkového děje) v žalobě a žalobním návrhem (petitem) žalobce vymezuje uplatněný nárok, jenž je předmětem řízení ( věta druhá ) [srov. za všechna rozhodnutí např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 1995, sp. zn. , ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. , či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. ).

2) Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Podstatu skutku (skutkového děje) lze přitom spatřovat především v jednání (a to ve všech jeho jevových formách) a v následku, který jím byl způsoben; následek je pro určení skutku podstatný proto, že umožňuje z projevů vůle jednajících osob vymezit ty, které tvoří skutek (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. , ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. , ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. ).

3) Totožnost skutku (v poměru žaloby a rozhodnutí o ní) je zachována, je-li zachována alespoň totožnost jednání, anebo totožnost následku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. , nebo ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. ).

[12] V projednávané věci žalobkyně po celou dobu řízení před soudem prvního stupně jí vzniklou škodu (předmět řízení) skutkově vymezovala tak, že byla tvořena 27 měsíčními platbami ve výši 2.100 Kč zasílanými na účet společnosti. Tvrzení, podle něhož jí byla škoda způsobena rovněž výplatou částky přesahující (ve výši 79.760 Kč) částku 56.700 Kč žalobkyně uplatnila poprvé až v podaném odvolání (poté, kdy bylo řízení zkoncentrováno) a odvolací soud (v řízení ovládaném zásadou neúplné apelace) tak nepochybil, nezabýval-li se tímto tvrzením (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 2009, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 27/2010 Sb. rozh. obč.).

[13] Ze stejného důvodu nemůže být dovolání přípustné ani pro řešení třetí dovolací otázky, kterou dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že rozdíl mezi odměnou ze smlouvy o spolupráci a tím, co bylo společnosti skutečně uhrazeno, neposuzoval z pohledu péče řádného hospodáře a nepřenesl důkazní břemeno na žalovaného. Vyplacení této částky však – jak je popsáno výše v odstavcích [10] a [11] – nebylo předmětem řízení a odvolací soud postupoval správně, nezabýval-li se tím, zda při vyplacení této částky postupoval žalovaný s péčí řádného hospodáře.

[14] Konečně dovolání nemůže učinit přípustným ani čtvrtá dovolací otázka, jejímž prostřednictvím dovolatelka zpochybňuje věrohodnost v řízení vyslechnutého svědka, neboť takto dovolatelka zpochybňuje hodnocení důkazů provedené soudy obou stupňů. To však se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. za všechna rozhodnutí např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. , uveřejněný pod číslem rozh. obč., rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. , a ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. , či – mutatis mutandis – nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).

[15] Úspěšné nemohou být ani námitky dovolatelky, podle nichž je rozhodnutí odvolacího soudu překvapivé a nepřezkoumatelné. Dovolatelka totiž jejich prostřednictvím nepředkládá Nejvyššímu soudu žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž řešení by napadené rozhodnutí spočívalo, a jež by splňovala kritéria Jak překvapivost, tak nepřezkoumatelnost rozhodnutí jsou (toliko) vadami řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přičemž k těmto vadám Nejvyšší soud přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání přípustné, avšak samy o sobě tyto vady nejsou způsobilým dovolacím důvodem (viz ).

[16] K údajné nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí pak srovnej např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. , uveřejněného pod číslem rozh. obč., či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. .

[17] Náklady dovolacího řízení vzniklé žalovanému sestávají z odměny zástupce žalovaného za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání z 31. 10. 2022) podle , bodu 5, a vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), ve výši 3.380 Kč a z náhrady hotových výdajů podle advokátního tarifu ve výši 300 Kč. Spolu s náhradou za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 772,80 Kč podle tak dovolací soud přiznal žalovanému k tíži dovolatelky celkem 4.452,80 Kč.

Poučení:Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 26. 7. 2023

JUDr. Filip Cileček předseda senátu