Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1374/2023

28 Cdo 1374/2023-429

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobce D. V., nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Markem Nespalou, advokátem se sídlem v Praze 2, Bělehradská 643/77, proti žalovanému Společenství vlastníků jednotek obytného domu XY, IČO XY, se sídlem XY, zastoupenému JUDr. Alešem Vackem, advokátem se sídlem v Pelhřimově, Tylova 242, o 76 666,66 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 21. listopadu 2022, č. j. -370, takto:

I. Dovolání seodmítá.

S t r u č n é o d ů v o d n ě n í ( ):

1. Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 21. 11. 2022, č. j. -370, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Jihlavě (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 4. 4. 2022, č. j. -234, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 76 666,66 Kč s příslušenstvím a bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudem prvního stupně (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).

2. Rozsudek odvolacího soudu napadl dovoláním žalobce. Předestřel otázku, zda ustanovení , věty druhé, , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen – „o. z.“) – o výluce z bezdůvodného obohacení pro případ vědomého plnění nedluhu – lze použít v situaci, v níž plnitel splnil příjemci svůj dluh, resp. v níž nebylo prokázáno, že plnil nedluh. Mínil, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od judikatury dovolacího soudu. Odkazoval přitom na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2018, sp. zn. , a ze dne 10. 8. 2020, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6.2020, sp. zn. . Dále kladl otázku, zda aplikace citovaného ustanovení na plnění poskytnuté osobou trpící duševní poruchou, byť dosud nezakládající její „plnou nesvéprávnost“, nekoliduje s dobrými mravy a základními zásadami soukromého práva. Měl za to, že tato otázka v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla dosud řešena. Kritizoval současně závěry odvolacího soudu o tom, že jeho právní předchůdkyně (matka) v okamžiku poukázání posuzovaných plateb (hodnocených soudy nižšího stupně jako „vědomé plnění nedluhu“) žalovanému (v průběhu roku 2015) byla schopna právního jednání (měla plně zachovány schopnosti rozpoznávací i ovládací), shledávaje hodnocení provedeného dokazování za odporující nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. , publikovanému pod č. 156/2004 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu. Měl také za to, že se odvolací soud zpronevěřil ustálené judikatuře, vycházel-li – při hodnocení uplatněného nároku na vydání bezdůvodného obohacení jako zjevného zneužití práva ( o. z.) – ve smyslu ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen – „ “), z pravomocných rozhodnutí, jimiž pro jednání, která coby předseda výboru žalovaného společenství vlastníků jednotek uskutečnil v inkriminované době v jeho neprospěch, byl uznán vinným ze spáchání přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku dle ustanovení , 2 písm. a) , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen – „tr. zákoník“), ačkoliv, dříve než o nyní projednávané věci rozhodl odvolací soud, byla tato pravomocná odsuzující rozhodnutí v trestní věci zrušena dovolacím soudem. Odkazoval přitom na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2007, sp. zn. , ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. , a ze dne 16. 7. 2017, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 8. 2015, sp. zn. , ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. , a ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. . Konečně vytýkal, že v souvislosti s kvalifikací uplatněného nároku coby zjevného zneužití práva ( o. z.) nebyl poučen podle a nebyly provedeny jím označené důkazy.

3. Podle , jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v ), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.

4. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je konstantní v tom smyslu, že bezdůvodné obohacení (§ 2991 a násl. o. z.) představuje (mimosmluvní) závazek, jehož obsahem je povinnost toho, kdo se obohatil, vydat to, oč se obohatil, a jí korespondující právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo, požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení. Předpokladem odpovědnosti za získané bezdůvodné obohacení není protiprávní jednání obohaceného ani jeho zavinění, nýbrž objektivně vzniklý stav obohacení, k němuž došlo způsobem, který právní řád neuznává (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. ). Zákonná úprava bezdůvodného obohacení ovšem obsahuje i tzv. výluky z povinnosti vydat bezdůvodné obohacení. Mimo jiné jde též o situaci, kdy strana plnění poskytla s vědomím, že k tomu není povinna (§ 2997 o. z.; srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2023, sp. zn. ). Podstatou liberačního důvodu ve smyslu § 2997 odst. 1, věty druhé, o. z. je tedy vědomé plnění bez právního důvodu, přičemž podmínky jeho aplikace se logicky vylučují s přítomností omylu, tj. nesprávného přesvědčení ochuzeného, že plněním vyrovnává svůj dluh vůči obohacenému. Předpokladem vyloučení nároku na vrácení toho, co obohacený nabyl, totiž je, aby si plnitel v okamžiku, kdy poskytuje plnění, byl vědom toho, že nemá povinnost plnit (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2018, sp. zn. , a ze dne 7. 3. 2023, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. ).

5. Jestliže tedy odvolací soud, vycházeje ze zjištění, že právní předchůdkyně dovolatele (matka, jejímž dědicem je dovolatel) poukázala sporné peněžité plnění v době, kdy měla plně zachovány své rozpoznávací a ovládací schopnosti, formou čtyř bezhotovostních transakcí realizovaných v průběhu roku 2015 žalovanému společenství vlastníků jednotek (ovládanému v daném okamžiku dovolatelem, coby předsedou výboru, a s ním domluvenými členy výboru) s vědomím, že nemá právní povinnost žalovanému plnit, a souhlasem, aby si žalovaný přijaté plnění ponechal (platbami zjevně mínila napomoci svému synovi /dovolateli/ s hospodařením s peněžními prostředky, jež mu byly svěřeny do správy žalovaným společenstvím vlastníků jednotek; viz způsob označení plateb či okolnost, že po připsání částek na účet společenství vlastníků jednotek z něj byly hrazeny dluhy žalovaného, jejichž zaplacení před tím nebylo kryto peněžním zůstatkem na účtu), přičemž nešlo o plnění z právního důvodu, který by snad později nenastal nebo odpadl, pak se závěry odvolacího soudu o tom, že tím bylo vědomě plněno bez právního důvodu, a jsou tak naplněny liberační důvody vylučující vznik bezdůvodného obohacení ve smyslu ustanovení § 2997 odst. 1, věty druhé, o. z., nikterak neodchylují od výše citované ustálené judikatury dovolacího soudu, na níž není důvodu čehokoliv měnit.

6. Kritika závěrů odvolacího soudu o tom, že právní předchůdkyně dovolatele plnila s vědomím, že nemá právní povinnost žalovanému takto plnit, a za souhlasu s tím, aby si žalovaný přijaté plnění ponechal, jakož i závěrů o kvalitě rozpoznávacích a ovládacích schopností plnitelky, představuje pak polemiku se skutkovými a nikoli právními konkluzemi. Platí přitom, že skutkovým zjištěním soudů nižšího stupně je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. , a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. , dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. , bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. , bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. , bod 17). Jakkoliv přitom dovolatel vytýká, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ve skutečnosti – posuzováno podle obsahu dovolání – výše řečenými výtkami zpochybňuje právě závěry skutkové, neboť jimi brojí proti hodnocení důkazů, k čemuž však nemá s účinností od 1. 1. 2013 k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. , uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Prostřednictvím polemiky se skutkovými závěry odvolacího soudu tudíž ve smyslu ustanovení na přípustnost dovolání usuzovat nelze.

7. Kritizované skutkové závěry odvolacího soudu ostatně korespondují provedenému dokazování (neocitají se s ním v extrémním rozporu), jestliže konkluze o vědomí plnitelky o tom, že poskytuje peněžní prostředky žalovanému, aniž by k tomu byla právně povinna, odpovídají soudy nižšího stupně zjištěným okolnostem, za nichž byly platby poskytnuty (celkovým pohybům prostředků na sledovaných na účtech, označení plateb či podílu žalobce /syna plnitelky/ na řízení žalovaného), a závěry o schopnostech plnitelky v inkriminované době posuzovat právní následky svého jednání a v dostatečné míře je ovládat potvrzují provedené důkazy, zejména znalecký posudek MUDr. Petra Hromady ze dne 29. 5. 2021, č. 78/1634/2021 (viz konkluze znalce, dle nichž plnitelka byla až do poloviny roku 2017 plně soběstačná /dokonce schopná řídit automobil/, a přestože trpěla organickou poruchou osobnosti, nebyly v inkriminované době její rozpoznávací a ovládací schopnosti narušeny do té míry, aby nedokázala nakládat s částkami v hodnotě desítek tisíc Korun českých). V projednávané věci se přitom neprosadí konkluze plynoucí z dovolatelem předestíraného nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. , jelikož nebylo rozhodováno za užití institutu neunesení důkazního břemene, nýbrž na podkladě objasněného skutkového stavu věci.

8. Na vyřešení otázky případného rozporu aplikace ustanovení § 2997 odst. 1, věty druhé, o. z. na plnění poskytnuté osobou trpící duševní poruchou s principem ochrany dobrých mravů či základními zásadami soukromého práva pak rozsudek odvolacího soud nezávisí, jestliže tento se zřetelem ke zjištěnému skutkovému stavu (v době plnění rozpoznávací a ovládací schopnosti plnitelky nebyly nikterak omezeny) a procesní aktivitě účastníků řízení (otázka rozporu aplikace ustanovení § 2997 odst. 1, věty druhé, o. z. s dobrými mravy či základními zásadami soukromého práva nebyla před soudy nižšího stupně předestřena) danou otázku neřešil a řešit ji ani nemusel. Aplikaci zákonných ustanovení o zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy je přitom dovolací soud oprávněn učinit předmětem svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. , nebo ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. ), přičemž úzká provázanost s konkrétními skutkovými zjištěními povětšinou brání tomu, aby Nejvyšší soud v tomto směru závěry nalézacích soudů korigoval (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2014, sp. zn. , ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. , či ze dne 15. 1. 2019, sp. zn. ).

9. V situaci, kdy k zamítnutí žaloby postačuje již právní kvalifikace plnění poskytnutého právní předchůdkyní dovolatele, coby „vědomého plnění nedluhu“ ve smyslu ustanovení , věty druhé, o. z., ohledně níž přípustnost dovolání shledána nebyla ( ), byly by pak další otázky či námitky, jejichž prostřednictvím dovolatel zpochybňuje odvolacím soudem alternativně (pro případ, že by závěr o „vědomém plnění nedluhu“ neobstál) vyslovené konkluze o tom, že jím vznesený nárok nepožívá se zřetelem k ustanovení o. z. právní ochrany (naplnil-li žalobce svým jednáním vůči žalovanému společenství vlastníků jednotek znaky přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle , odst. 2 písm. a/ tr. zákoníku), řešeny (posuzovány) již jen akademicky – bez možného vlivu na výsledek sporu vyjádřený výrokem napadeného rozsudku. Prostřednictvím těchto otázek tudíž na přípustnost dovolání taktéž nelze usuzovat ( ).

10. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věty první ), podané dovolání jako nepřípustné odmítl ( věty první o. s. ř).

11. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , a v situaci, kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovanému v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.

12. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz.

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 11. 7. 2023

Mgr. Zdeněk Sajdl

předseda senátu