Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1215/2020

28 Cdo 1215/2020-265

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně K. U.,nar. XY, bytem XY, zastoupené obecným zmocněncem JUDr. Jaroslavem Vašíkem, bytem Brno, Záhřebská 1, proti žalovanému P. K., nar. XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Jiřím Ostravským, advokátem se sídlem ve Zlíně, Lešetín VI 671, o 597.925 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 20. února 2020, č. j. -229, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 14. 3. 2019, č. j. -180, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 597.925 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Původní žalobce M. U. se uvedené sumy domáhal s tím, že ji žalovanému dne 13. 5. 2016 poskytl na základě smlouvy o zápůjčce, jejíž uzavření žalovaný popíral, a naopak uváděl, že sporné finanční prostředky představovaly plnění uhrazené mu jeho dlužnicí, D., prostřednictvím žalobce. Soud dospěl k závěru, že původnímu žalobci, respektive žalobkyni, na niž byla v průběhu řízení předmětná pohledávka za žalovaným smluvně postoupena, se nezdařilo prokázat tvrzení o uzavření ústní smlouvy o zápůjčce, na druhou stranu bylo doloženo, že žalobce svým jménem vložil na účet žalovaného částku 598.000 Kč. Žalovaný však zároveň neprokázal, že by toto plnění představovalo úhradu dluhu, který vůči němu měla (již zesnulá) D. Soud podrobně vysvětlil, z jakých důvodů podle jeho názoru provedené dokazování vyvrátilo skutkovou verzi žalovaného (jím tvrzený postup D. spočívající v nakládání s penězi prostřednictvím zadluženého M. U. by byl podle soudu nelogický a iracionální). Při absenci zjištění o jakémkoli právním důvodu pro přijetí dotčených finančních prostředků žalovaným bylo pak třeba právní poměr mezi původním žalobcem a žalovaným posoudit podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Soud proto uplatněnému žalobnímu požadavku v plném rozsahu vyhověl.

Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 20. 2. 2020, č. j. -229, k odvolání žalovaného rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Krajský soud konstatoval, že odvolatelem akcentované y (čestné prohlášení ze dne 5. 2. 2018 a dlužní úpis ze dne 14. 5. 2016) neprokazují jeho tvrzení o původu sporných peněžních prostředků, respektive účelu M. U. uskutečněného vkladu na účet žalovaného. Namítá-li žalovaný, že sporná hotovost nemohla patřit nemajetnému původnímu žalobci, ale musela mu být někým svěřena, připomíná odvolací soud, že to odpovídá tvrzení strany žalující, podle níž si M. U. tyto prostředky opatřil zápůjčkami u příbuzných a známých. Správným shledal krajský soud hodnocení prohlášení D. i výpovědi jejího manžela pana D. coby nevěrohodných důkazů. Celkově posoudil skutkové závěry soudu prvního stupně jako správné a přesvědčivě zdůvodněné. Rovněž právní posouzení věci okresním soudem se mu pak jevilo korektním vzhledem k tomu, že žalovaný neprokázal existenci právního důvodu, na základě něhož by si měl přijaté prostředky ponechat, konkrétně tvrzení, že se jednalo o plnění ze strany jeho dlužnice D. Použití o. z. bylo za dané situace zcela namístě. K poukazu odvolatele na o. z. odvolací soud připomněl, že výslechem původního žalobce bylo prokázáno, že žalovanému plnil s vědomím, že je k tomu povinen s ohledem na uzavřenou (arciže posléze neprokázanou) smlouvu o zápůjčce. Nejednalo se tedy o vědomé plnění nedluhu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž soudům nižších stupňů vytýká, že se nezabývaly jeho procesní obranou, dle níž peníze vložené původním žalobcem na účet žalovaného náležely D. a M. U. tuto dispozici uskutečnil z jejího zmocnění. Postup soudů nižších instancí je zcela absurdní vzhledem k tomu, že dovolatel podle nich nesl břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně existence právního důvodu pro přijetí zmíněného majetkového prospěchu. Uzavřely-li soudy, že původ sporných finančních prostředků je pro řešení aktuální kauzy nepodstatný, znemožnily žalovanému jeho důkazní břemeno unést, čímž se rovněž odchýlily od ustálené judikatury.

Žalovaný dále namítá, že se odvolací soud odklonil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, jelikož v rozporu s , (dále jen „ “), vyšel z izolovaného výkladu jednotlivých důkazů a nevzal v úvahu řadu skutkových okolností. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. „ “ (správně zřejmě sp. zn. ) jsou základem hodnocení důkazů též pravidla logického myšlení, jež soudy nižších stupňů v této věci ignorovaly, nereflektovaly-li náležitě skutečnost, že původní žalobce je zadlužený „až po uši“, zatímco žalovaný je finančně zajištěn a nebyl žádný důvod, aby mu M. U. poskytoval jakoukoli zápůjčku.

Dovolatel dále poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , v souladu s nímž odvolací soud musí zrušit nepřezkoumatelné rozhodnutí soudu prvního stupně, jinak zatíží řízení vadou, pro niž musí být jeho vlastní rozsudek zrušen. Pakliže krajský soud v předmětné věci nepřezkoumatelné prvoinstanční rozhodnutí nezrušil a rovněž se nijak nevypořádal s odvolací námitkou, jež na toto pochybení poukazovala, odchýlil se od judikatury Nejvyššího soudu (ponechání argumentace odvolatele bez povšimnutí se příčí rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. ).

V poslední řadě žalovaný předestírá k řešení otázku, zda původní žalobce poskytnutím vzpomínané peněžní částky vědomě neplnil nedluh ve smyslu § 2997 odst. 1, věty druhé, o. z., pakliže jím tvrzené uzavření smlouvy o zápůjčce nebylo v řízení prokázáno. Ze všech uvedených důvodů dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou soudů nižších stupňů a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Současně dovolací soud žádá o odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí.

K dovolání se vyjádřila žalobkyně, jež uvedla, že žalovaný pouze vyjadřuje nespokojenost s hodnocením v řízení provedených důkazů soudy nižších stupňů, a navrhla, aby předmětný mimořádný opravný prostředek Nejvyšší soud odmítl.

Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle ve znění účinném od 30. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle , zabýval jeho přípustností.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Projednávané dovolání přípustným shledat nelze.

Argumentace, již žalovaný dovolacímu soudu předestřel, v podstatné části spočívá v polemice se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, která ovšem přezkumu v dovolacím řízení nepodléhají, a v nepřípustném rozporování způsobu, jakým soudy nižších stupňů hodnotily v řízení provedené důkazy (viz namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. , ze dne 25. 7. 2019, sp. zn. , a ze dne 24. 3. 2020, sp. zn. ).

Tvrzení dovolatele, že mu soudy znemožnily unést důkazní břemeno ohledně právního důvodu pro přijatý obnos (soulad právní úvahy odvolacího soudu o rozložení důkazního břemene v této věci s judikaturou dovolacího soudu – jež je reprezentována kupř. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. – žalovaný nikterak nezpochybňuje), se pak jeví neopodstatněné, neboť soudy jeho skutkovým přednesům věnovaly náležitou pozornost a argumentačně na ně reagovaly. Skutečnost, že nakonec dospěly ke skutkovému závěru, jenž žalovanému nekonvenuje, žádné zkrácení jeho procesních práv pochopitelně nepředstavuje.

V posuzované věci soudům nižších stupňů nelze přesvědčivě vytýkat, že by snad obranu žalovaného zcela oslyšely nebo že by při hodnocení v řízení provedených důkazů ignorovaly zákony logiky (akcentované v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2001, sp. zn. ) či obecnou zkušenost. Žalovaným zdůrazňovaný fakt, že je původní žalobce osobou nemajetnou, v očích soudů nižších stupňů zjevně nebyl irelevantní, ale v určité míře snižoval kredibilitu skutkových verzí obou smluvních stran, neboť s obdobnou naléhavostí, s jakou dovolatel pokládá otázku, proč by si půjčoval prostředky od původního žalobce, jenž je „zadlužený až po uši“, se bylo možné spolu se soudem prvního stupně tázat, proč by D. využívala služeb hluboce zadluženého původního žalobce, s nímž měla z minulosti negativní zkušenosti při nakládání se svěřenými financemi, ke vložení peněžních prostředků na účet žalovaného a neučinila tento úkon sama. Dospěly-li soudy nižších stupňů v posledku k závěru o nepřesvědčivosti skutkové verze žalovaného a své úsudky (oproti mínění dovolatele) též adekvátním způsobem zdůvodnily, nepřísluší Nejvyššímu soudu jako instanci toliko přezkumné, jež nemá bezprostřední přístup ke skutkovým zjištěním, aby tuto jejich úvahu jakkoli revidoval.

K námitce nepřezkoumatelnosti prvoinstančního rozsudku lze poukázat na dobře známou judikaturu dovolacího soudu, v souladu se kterou nejsou měřítkem přezkoumatelnosti rozhodnutí soudu prvního stupně požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky, jimiž v tomto směru trpí, nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele (viz především rozsudek Nejvyššího soudu 25. 6. 2013, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále též kupříkladu jeho usnesení ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. , a ze dne 23. 7. 2019, sp. zn. ). Vzhledem k tomu, že se z odůvodnění rozhodnutí Okresního soudu ve Zlíně jednoznačně podává, jaké skutkové a právní závěry daný soud učinil, a ve světle skutečnosti, že údajné deficity odůvodnění prvoinstančního rozsudku žalovaného nikterak neomezily v rozvinutí komplexní odvolací argumentace, pokládá dovolací soud námitku nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudu prvního stupně za zjevně nepodloženou. Proto ani nelze hovořit o rozporu postupu krajského soudu v posuzované věci s dovolatelem citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. , vylučujícím možnost potvrzení nebo změny nepřezkoumatelného rozsudku soudu prvního stupně soudem odvolacím.

Tvrdí-li žalovaný, že se odvolací soud dostatečně nezabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozhodnutí okresního soudu, sluší se připomenout, že ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně (racionálně logickým způsobem) vypořádat s tvrzeními uplatněnými účastníky řízení. Závazek odůvodnit rozhodnutí ovšem nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument. Rozsah reakce na konkrétní námitky je tedy co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, případně i s akceptací odpovědi implicitní (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. , ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. , a ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. ). Provedení věcného přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně je pak zcela jednoznačným, arciže implicitním odmítnutím námitky nepřezkoumatelnosti prvoinstančního rozhodnutí odvolacím soudem, neboť – jak se ostatně podává i z dovolatelem zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. (podobně viz též rozsudky zdejšího soudu ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. , či ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. ) – skutečná nepřezkoumatelnost by věcné hodnocení správnosti odvoláním napadeného rozhodnutí vylučovala. Též ostatní odvolací argumentace byla v tomto smyslu adekvátně vypořádána.

Co se pak týče námitky, podle níž byl nárok žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení vyloučen podle § 2997 odst. 1, věty druhé, o. z., nezbývá než poukázat na závěr ustálené judikatury (viz zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2018, sp. zn. ), že podstatou liberačního důvodu upraveného v § 2997 odst. 1, větě druhé, o. z. je vědomé plnění bez právního důvodu, a podmínky jeho aplikace se tak logicky vylučují s přítomností omylu, tj. nesprávného přesvědčení ochuzeného, že plněním vyrovnává svůj dluh vůči obohacenému. Předpokladem vyloučení nároku na vrácení toho, co obohacený nabyl, je, aby si plnitel v okamžiku, kdy poskytuje plnění, byl vědom, že nemá povinnost plnit. Musí se jednat o vědomost prokázanou, nikoliv jen presumovanou. Nepostačuje, že ochuzený měl a mohl vědět, že plní nedluh, a stejně tak je irelevantní, že si omyl o existenci dluhu sám zavinil. Pro uplatnění daného liberačního důvodu je třeba postavit najisto, že plnitel neměl žádných pochybností, že jej k poskytnutí sporných hodnot nic nezavazuje, respektive je nutno bezpečně vyvrátit, že bylo plněno v mylném domnění o existenci smlouvy mezi stranami. Není-li ten, kdo se liberačního důvodů dovolává, s to podat důkaz naznačené skutečnosti, není uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení znemožněno.

Odvolací soud přitom učinil skutkové zjištění (jež je pro dovolací soud závazné), že M. U. žalovanému neposkytl předmětný prospěch ve stavu (pochybností prostého) vědomí o neexistenci povinnosti plnit, ale naopak v mylném domnění, že je k tomuto plnění zavázán na základě smlouvy o zápůjčce. Za dané situace je závěr, že se žalovaný normy obsažené v § 2997 odst. 1, větě druhé, o. z. proti žalobou uplatněnému nároku úspěšně dovolávat nemůže, ve zjevném souladu se shora nastíněným výkladem plynoucím z judikatury Nejvyššího soudu, na němž není důvodu cokoli měnit.

Dovolání žalovaného bylo proto v souladu s odmítnuto.

Dovolací soud samostatně nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, jenž je návrhem akcesorickým ve vztahu k dovolání a rozhodnutím o odmítnutí tohoto mimořádného opravného prostředku se stal bezpředmětným (obdobně viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2020, sp. zn. , a judikatura v něm citovaná).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle , odst. l, , části věty před středníkem, a s tím, že dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobkyně, jež v řízení nebyla zastoupena zástupcem ve smyslu , náhradu hotových výdajů ve smyslu nepožadovala.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 2. 6. 2020

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu