Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 ICdo 137/2022-159

KSOS 31 INS XY4 ICm XY29 ICdo 137/2022-159

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

P. P.

PROMA real a. s.,

se sídlem v Prostějově, Průmyslová 4544/1c, PSČ 796 01, identifikační číslo osoby 27840034,

zastoupenému Mgr. Kateřinou Goldsteinovou, advokátkou, se sídlem v Liberci, nám. Štefánikovo 780/5, PSČ 460 01, o určení neplatnosti kupní smlouvy, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 4 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci žalobce, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. XY, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. června 2022, č. j. 4 ICm XY, 12 VSOL XY ( XY), takto:

I. Dovolání

se zamítá

.

II. Žalobce

je povinen

zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 3.400 Kč, k rukám zástupkyně žalovaného.

OdůvodněníI. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem ze dne 18. února 2022, č. j. 4 ICm XY, Krajský soud v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“):

[1] Zamítl žalobu, jíž se žalobce (P. P. coby insolvenční dlužník) domáhal vůči žalovaným [1/ AAA INSOLVENCE OK v. o. s., jako insolvenčnímu správci žalobce, a 2/ PROMA real a. s. (dále též jen „společnost P“)] určení, že ve výroku označená kupní smlouva je neplatná (bod I. výroku).

[2] Rozhodl o nákladech řízení (body II. a III. výroku).

2. Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení a , o úpadku a způsobech jeho řešení ( ) – dospěl po provedeném dokazování k následujícím závěrům:

3. Za pokyn k prodeji (zajištěného majetku) odpovídá zajištěný věřitel a za zpeněžení (téhož) insolvenční správce. První žalovaný postupoval dle pokynu zajištěného věřitele [Českého inkasního kapitálu, a. s. (dále též jen „zajištěný věřitel Č“)] ze dne 3. července 2020 (k prodeji pozemků mimo dražbu nejvyšší učiněné nabídce, tj. za kupní cenu 7.500 Kč).

4. Žalobcem namítaná nevýhodnost prodeje není významná pro posouzení platnosti kupní smlouvy. Podmínkou platnosti je dle ustanovení dostatečné určení kupní ceny, která nemusí odpovídat reálné hodnotě předmětu koupě (v době prodeje pozemků dle prvního žalovaného vyšší cenu nikdo nenabídl). Kupní smlouva proto není neplatná ani pro rozpor s dobrými mravy.

5. K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 16. června 2022, č. j. 4 ICm XY, 12 VSOL XY ( XY):

[1] Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok).

[2] Rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý a třetí výrok).

6. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení a 3 a , a z ustanovení a , (dále též jen „o. z.“) – dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí k následujícím závěrům:

7. Odůvodnění napadeného rozsudku obsahuje rozpor mezi skutkovými zjištěními, dle kterých zajištěný věřitel Č udělil insolvenčnímu správci souhlas se zpeněžením nemovitostí, a právním závěrem, dle kterého zajištěný věřitel Č udělil insolvenčnímu správci pokyn ke zpeněžení. Lze souhlasit s odvolací námitkou, že odůvodnění napadeného rozsudku je z tohoto důvodu nepřezkoumatelné. Odvolací soud má nicméně současně za to, že označená nepřezkoumatelnost nebránila žalobci formulovat vůči napadenému rozsudku odvolací důvody. Srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. října 2014, sp. zn. [usnesení je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu], nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. , uveřejněný pod číslem rozh. obč. (dále jen „R 100/2013“). Proto odvolací soud přes existenci této vady nepřistoupil ke zrušení napadeného rozsudku a věcně jej přezkoumal.

8. Podání zajištěného věřitele Č ze dne 3. července 2020 je formulováno jako udělení souhlasu insolvenčnímu správci se zpeněžením dle ustanovení . Pokyn zajištěného věřitele dle ustanovení je procesním úkonem; srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2020, sen. zn. . V rozsahu, v němž účinky konkrétního pokynu zajištěného věřitele směřují do oblasti práva hmotného, pak jde o právní jednání; srov. Kratěna, Š.: Právní povaha pokynu zajištěného věřitele, https://advokatnidenik.cz. Přezkoumávaný procesní úkon zajištěného věřitele Č, který směřoval k uzavření kupní smlouvy, je tedy třeba vykládat nejen podle obsahu, ale také podle úmyslu zajištěného věřitele. Z projevu vůle zajištěného věřitele Č pak lze bez pochybností uzavřít, že zajištěný věřitel Č chtěl po insolvenčním správci, aby zajištěné nemovitosti prodal přímým prodejem mimo dražbu za stanovenou kupní cenu. Výkladem projevené vůle ve smyslu o. z. tak lze dospět k závěru, že úmyslem zajištěného věřitele Č bylo dát insolvenčnímu správci pokyn ke zpeněžení nemovitostí; z následného chování insolvenčního správce (spočívajícího v uzavření kupní smlouvy), je pak zřejmé, že tento úmysl mu byl znám a takto jej i vnímal.

9. Žalovaný tedy v době zpeněžení nemovitosti měl pokyn zajištěného věřitele Č k takovému právnímu jednání, přičemž rozhodná byla existence pokynu v době účinnosti kupní smlouvy.

10. Nad rámec výše uvedeného odvolací soud dovozuje, že ani posouzení pokynu zajištěného věřitele Č jako výlučně procesního úkonu (jen podle obsahu) by nevedlo (se zřetelem k dikci o. z.) k závěru o neplatnosti kupní smlouvy (pro rozpor se zákonem). Z důvodové zprávy k , kterým se mění , o úpadku a způsobech jeho řešení ( ), ve znění pozdějších předpisů, a , o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů [jímž bylo (nově) formulováno ustanovení ] totiž plyne, že úmysl zákonodárce směřoval již před novelizací k tomu, aby ono ustanovení bylo aplikováno jako lex specialis a aby insolvenční správce postupoval pouze dle pokynů zajištěného věřitele. Smyslem a účelem posuzované normy tak je, aby zajištěný majetek byl zpeněžován podle vůle zajištěného věřitele, což se stalo (byť z čistě procesního pohledu nešlo o řádný projev vůle). Uzavřením kupní smlouvy byl (tedy) šetřen smysl a účel .

11. Kupní smlouva není neplatná ani pro namítaný rozpor s dobrými mravy; případná nevýhodnost prodeje (co do nízké kupní ceny) může založit odpovědnost insolvenčního správce a zajištěného věřitele, avšak nemá význam pro posouzení platnosti kupní smlouvy; srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2020, sen. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2020, sen. zn. .

12. Za této situace není důvodná odvolací námitka, že insolvenční soud neprovedl žalobcem navržené důkazy k prokázání toho, že kupní cena je nepřiměřeně nízká (pro posouzení důvodnosti podané žaloby je tato skutečnost právně bezvýznamná); proto žalobcem navržené důkazy neprovedl ani odvolací soud.

II. Dovolání a vyjádření k němu

13. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení , (dále též jen „ “), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí jednak na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jednak na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Konkrétně jde o tyto otázky:

[1] Došlo hodnocením kupní smlouvy jako platné k odchýlení od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu?

[2] Jaká je povaha pokynu zajištěného věřitele; jde o procesní úkon, který se vykládá podle svého obsahu, nebo je třeba zohlednit i úmysl jednajícího?

14. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle ), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.

15. V rámci podaného dovolání dovolatel především nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu není nepřezkoumatelné, vytýkaje insolvenčnímu soudu, že přijal závěry, které nemají oporu v provedeném dokazování, nevypořádal se s některými jeho argumenty a neuvedl, proč neprovedl jím navržený důkaz sdělením A. K. (dále jen „A. K.“), maje za to, že nedostatky odůvodnění rozsudku insolvenčního soudu mu způsobily újmu. K tomu v návaznosti na označenou literaturu zdůrazňuje, že je nepochybně namístě požadovat, aby soudní rozhodnutí z hlediska jeho odůvodnění obsahovalo zákonem předepsané náležitosti a dovolává se závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. června 2009, sp. zn. , na téma nepřezkoumatelnosti rozhodnutí v návaznosti na skutková zjištění. Míní, že insolvenční soud se nezabýval zásadním argumentem, že nelze zaměňovat pokyn zajištěného věřitele směřující ke zpeněžení zajištěného majetku se „souhlasem“ zajištěného věřitele (jímž je podání z 3. července 2020), jelikož obsahově jde o odlišné úkony. K tomu s odvoláním na závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu ze dne 4. září 2002, sp. zn. [jde o nález uveřejněný pod číslem 109/2002 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu,který je (stejně jako další rozhodnutí Ústavního soudu zmíněná níže) dostupný i na webových stránkách Ústavního soudu], uvádí, že je povinností soudu vypořádat se s účastníkem uplatněnými právně relevantními tvrzeními a dovozuje, že vady odůvodnění rozsudku insolvenčního soudu vedly k porušení jeho práva na spravedlivý proces.

16. K položeným otázkám argumentuje dovolatel následovně:

K otázce č. 1 (K hodnocení kupní smlouvy jako platné)

17. Závěr soudů, že nevýhodnost prodeje může založit odpovědnost insolvenčního správce a zajištěného věřitele, avšak není významná pro posouzení platnosti kupní smlouvy, má dovolatel za rozporný s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu. K tomu se

[

k institutu neúměrného zkrácení (laesio enormis) a k dobrým mravům

] d

ovolává závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2012, sp. zn. . K závěru odvolacího soudu, že prodej nemovitostí za nevýhodnou cenu a pochybení

insolvenčního

soudu při zpeněžení nemovitostí (z nichž dovolatel usuzoval na rozpor s dobrými mravy) jsou skutečnostmi, které nemohou mít vliv na platnost kupní smlouvy, dovolatel připouští, že nepřiměřeně nízká kupní cena nezpůsobuje neplatnost kupní smlouvy sama o sobě. Míní však, že zde jsou i další okolnosti, pro které je posledně označené rozhodnutí uplatnitelné v této věci.

18. K těmto (dalším) okolnostem patří zejména postup prvního žalovaného, který vyvinul pouze minimální snahu o dosažení co nejvyššího výtěžku zpeněžení. Inzercí na téměř neznámém portálu (www.burzaspravcu.cz) nedostál první žalovaný povinnosti vynaložit maximální úsilí k dosažení co nejvyššího uspokojení věřitelů, když je obecně známo, že trh s nemovitostmi je realizován na mnohem známějších a navštěvovanějších portálech. Význam dalších okolností uzavření kupní smlouvy je dán charakterem insolvenčního řízení. Dlužník je zbaven dispozičních oprávnění ke svému majetku a může tak pouze přihlížet krokům insolvenčního správce. O to více je třeba dbát na kontrolu insolvenčního správce při zpeněžování majetku dlužníka. V této souvislosti je nepochybné, že dlužník sám by nikdy nepřistoupil k prodeji nemovitostí za cenu představující pouhý zlomek jejich hodnoty. Nemovitosti přitom nepředstavují žádný obtížně zpeněžitelný majetek, což plyne i ze zájmu vlastníka sousedního pozemku; ten by nepochybně projevil zájem i vůči prvnímu žalovanému (kdyby bylo zpeněžení prezentováno na standardních inzertních serverech).

K otázce č. 2 (K povaze pokynu zajištěného věřitele)

19. Závěr odvolacího soudu, že pokyn zajištěného věřitele může mít povahu právního jednání, směřují-li jeho účinky do oblasti hmotného práva (a proto je třeba jej vykládat s ohledem na zamýšlený úmysl jednajícího), má dovolatel za nesprávný.

20. Procesní úkony jsou definovány jako projevy nebo jednání subjektů řízení, které procesní právo předvídá a upravuje a kterým přiznává účinky na vznik, další rozvíjení, změnu nebo zánik procesněprávního vztahu. Procesní úkony (podání) účastníků mají nejčastěji podobu návrhů v nejširším slova smyslu. Právním jednáním je pak takové chování subjektu práva, jež je podle ustanovení zákona způsobilé vyvolat právní následky (vznik, změnu nebo zánik práv nebo povinností).

21. Procesní úkony adresuje účastník soudu a v jejich obsahu projevuje vůli směřující k uplatnění procesních práv nebo plnění procesních povinností v řízení. U hmotněprávních úkonů směřuje projev vůle ke vzniku, změně nebo zániku práv a povinností podle hmotného práva.

22. U procesních úkonů se obecně nerozlišuje jejich platnost a neplatnost, popřípadě zdánlivost. Procesní účinky úkonu buď nastávají, nebo nenastávají, popřípadě zanikají. Není-li zřejmé kdo, popřípadě jaký procesní úkon činí (úkon je nesrozumitelný nebo neurčitý), nebo nemá-li úkon stanovené náležitosti, jde o úkon vadný.

23. Při zkoumání povahy pokynu zajištěného věřitele je na místě připomenout postavení insolvenčního správce, který je podle judikatury procesním subjektem podřízeným insolvenčnímu soudu a je součástí moci soudní. S ohledem na zařazení insolvenčního správce do moci soudní je třeba posuzovat případná právní jednání činěná vůči němu obdobně, jako by byla činěna vůči soudu. V této souvislosti je namístě zmínit typická právní jednání, která jsou realizována v soudním řízení, kterými jsou zejména námitka promlčení, výzva k plnění, započtení, oznámení o postoupení pohledávky, prominutí dluhu, uznání dluhu, výpověď nebo odstoupení od smlouvy, narovnání, apod. Pro právní jednání je typické, že vycházejí ze soukromého práva. Z uvedeného nepochybně vyplývá, že pokyn zajištěného věřitele Č je bez jakýchkoliv pochybností procesním úkonem, neboť:

[1] jde o návrh v širším slova smyslu, když jde o podání, které směřuje vůči procesnímu subjektu, respektive vůči moci soudní, kterým zajištěný věřitel uplatňuje svá procesní práva a modifikuje postup insolvenčního správce v řízení,

[2] insolvenční správce může pokyn odmítnut, což u právních jednání možné není,

[3] se u něj nerozlišuje (nezkoumá) [ne]platnost.

24. Ze zásady neformálnosti procesních úkonů vyplývá, že je soud posuzuje podle jejich obsahu. Srov. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2015, sp. zn. (jde o usnesení uveřejněné v časopise Soudní judikatura, číslo 7, ročníku 2016, pod číslem 84), a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. září 2019, sp. zn. .

25. Na základě výkladových pravidel pro procesní úkony nelze ohledně pokynu zajištěného věřitele Č sdílet názor obou soudů, že jde o pokyn zajištěného věřitele ve smyslu . Podání zajištěného věřitele Č ze dne 3. července 2020 nenaznačuje, že jde o takový pokyn, neboť:

[1] Je označeno jako „Souhlas s prodejem nemovitého majetku“.

[2] obsahuje souhlas zajištěného věřitele Č s prodejem majetku v majetkové podstatě dlužníka mimo dražbu, a to s odkazem na .

26. Předmětná tedy není pokynem zajištěného věřitele podle ; jde o souhlas věřitele podle , tedy o zcela jiné procesní podání.

27. Za správný nemá dovolatel ani názor odvolacího soudu, že procesní úkon zajištěného věřitele Č směřoval k uzavření kupní smlouvy, takže je třeba jej vykládat nejen podle obsahu, ale také podle úmyslu zajištěného věřitele Č. Z podání je totiž patrno, že úmyslem zajištěného věřitele bylo udělit souhlas s prodejem mimo dražbu podle (který není pokynem zajištěného věřitele ke zpeněžení); o kupní smlouvě se podání nezmiňuje.

28. Z výše uvedeného dovolatel uzavírá, že správnou odpovědí na položenou otázku je odpověď, že pokyn zajištěného věřitele podle má povahu procesního úkonu, a proto je třeba jej vykládat výhradně podle obsahu.

29. Ke zpeněžení nemovitostí tudíž došlo v rozporu s , neboť první žalovaný neměl pokyn zajištěného věřitele Č ke zpeněžení a současně porušil podmínky určené ustanovením , v důsledku čehož kupní smlouva nebyla platně uzavřena.

30. První žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout, maje za to, že napadené rozhodnutí se neodchýlilo od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované např. rozsudkem Nejvyššího soudu sen. zn. nebo usnesením Nejvyššího soudu sen. zn. .

31. Druhý žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, odkazuje na podání, která učinil v předchozích fázích řízení a uváděje, že dovolání opakuje argumentaci uplatněnou v předchozích fázích řízení.

III. Přípustnost dovolání

32. Pro dovolací řízení je rozhodný v aktuálním znění.

33. Nejvyšší soud se nejprve zabýval podmínkami řízení a přípustností dovolání.

34. V průběhu dovolacího řízení insolvenční soud usnesením ze dne 22. května 2023, č. j. XY, zveřejněným v insolvenčním rejstříku téhož dne v 8.39 hodin, které nabylo právní moci dne 7. června 2023, zrušil konkurs na majetek dlužníka (dovolatele) po splnění rozvrhového usnesení ( ), čímž insolvenční řízení skončilo (srov. ).

35. K tomu je nutné již na tomto místě uvést, že vzhledem k době vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka (5. října 2015) byl pro insolvenční řízení vedené na majetek dlužníka až do jeho skončení i v době od 1. června 2019 rozhodný ve znění účinném do 31. května 2019 [srov. článek II (Přechodné ustanovení) části první , kterým se mění , o úpadku a způsobech jeho řešení ( ), ve znění pozdějších předpisů, , o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, , o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, , o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů, a , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony]. Totéž pravidlo platí i pro incidenční spory insolvenčním řízením vyvolané a projednávané v jeho rámci ( , ).

36. S přihlédnutím k ustanovení , odst. 4 a 5 lze v tomto incidenčním sporu nadále pokračovat, s tím, že dnem skončení insolvenčního řízení (7. červen 2023) by se účastníkem incidenčního sporu na místě insolvenčního správce měl stát (bez dalšího) dlužník. Vzhledem k tomu, že dlužník se tohoto sporu již účastní (jako žalobce) a je zjevné, že nemůže být současně žalobcem i žalovaným (prvním žalovaným místo insolvenčního správce), promítla se pravidla formulovaná v označených ustanoveních tak, že na straně žalované zůstala jako jediný žalovaný společnost P, což se projevilo i v označení účastníků v záhlaví tohoto rozhodnutí.

37. Dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v , takže zbývá určit, zda je přípustné podle (když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání podle , vypočtených v ).

38. Důvod připustit dovolání Nejvyšší soud nemá pro řešení právní otázky č. 1 (K hodnocení kupní smlouvy jako platné). V posouzení této otázky je napadené rozhodnutí (oproti mínění dovolatele) souladné s níže označenou (ustálenou) judikaturou Nejvyššího soudu.

39. Judikatura Nejvyššího soudu ke zpeněžování majetku náležejícího do majetkové podstaty dlužníka prodejem mimo dražbu je (totiž) ustálena v závěru, že podle věty první lze při prodeji mimo dražbu kupní cenu stanovit pod cenu odhadní. Srov. shodně již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2017, sen. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročníku 2018, pod číslem 105, rozsudek Nejvyššího soudu sen. zn. (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozsudku odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 17. srpna 2020, sp. zn. ), rozsudek Nejvyššího soudu sen. zn. a rozsudek Nejvyššího soudu sen. zn. .

40. Případná (ne)výhodnost takového prodeje může založit odpovědnost insolvenčního správce a zajištěného věřitele, avšak není významná pro posouzení platnosti kupní smlouvy. Srov. opět rozsudek Nejvyššího soudu sen. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu sen. zn. a rozsudek Nejvyššího soudu sen. zn. , jakož i (dále) rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. března 2022, sp. zn. .

41. Napadené rozhodnutí z mezí této judikatury Nejvyššího soudu nevybočuje ani s přihlédnutím k obsahu dovolacích námitek.

42. Nejvyšší soud nicméně shledává dovolání přípustným pro posouzení dovoláním předestřené právní otázky č. 2 (K povaze pokynu zajištěného věřitele), když potud jde o věc dovolacím soudem v daných souvislostech neřešenou.

43. Námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku insolvenčního soudu vystihuje dovolatel tzv. jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existenci takových vad zkoumá dovolací soud u přípustného dovolání z úřední povinnosti ( ), takže Nejvyšší soud neshledává účelným zabývat se (poté, co dovolání připustil pro řešení otázky č. 2) samostatně přípustností dovolání u této námitky, se kterou se vypořádá v mezích přípustného dovolání.

IV. Důvodnost dovolání

44. Nejvyšší soud se zabýval nejprve tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

45. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

46. Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení správné, vychází dovolací soud ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. , uveřejněného pod číslem rozh. obč., a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. , uveřejněného pod číslem rozh. obč. Pro tyto účely se též nezabývá námitkami, jež dovolatel ke skutkovému stavu věci, z nějž vyšel odvolací soud, snesl prostřednictvím tvrzení o vadách řízení ve smyslu

47. Pro právní posouzení věci jsou rozhodná následující skutková zjištění (z nichž vyšly oba soudy):

48. Usnesením ze dne 5. října 2015, č. j. XY (zveřejněným v insolvenčním rejstříku téhož dne v 13.11 hodin), insolvenční soud (mimo jiné) zjistil úpadek dovolatele (bod I. výroku) a prohlásil konkurs na jeho majetek (bod II. výroku).

49. Usnesením ze dne 21. prosince 2015, č. j. XY (zveřejněným v insolvenčním rejstříku dne 22. prosince 2015 v 11.48 hodin), insolvenční soud potvrdil usnesení schůze věřitelů o odvolání dosavadní insolvenční správkyně dlužníka z funkce a o ustanovení prvního žalovaného insolvenčním správcem dlužníka.

50. Při přezkumném jednání, jež se konalo dne 21. prosince 2015, byly zjištěny i pohledávky věřitele č. 6 Komerční banky, a. s. (dále jen „banka“), jako zajištěné (i) nemovitostmi, které byly předmětem kupní smlouvy.

51. Usnesením ze dne 7. ledna 2016, č. j. XY (zveřejněným v insolvenčním rejstříku téhož dne ve 14.57 hodin), insolvenční soud určil, že konkurs na majetek dlužníka bude projednán jako nepatrný.

52. Usnesením ze dne 28. května 2019, č. j. XY (zveřejněným v insolvenčním rejstříku dne 29. května 2019 v 11.59 hodin), které nabylo právní moci dne 29. května 2019, insolvenční soud připustil, aby na místo banky vstoupil do insolvenčního řízení zajištěný věřitel Č.

53. V (doplněném) soupisu majetkové podstaty dlužníka (B-26) byly k 11. říjnu 2019 mimo jiné sepsány (pod položkou č. 3) dva pozemky zapsané na listu vlastnictví č. XY, vedeném u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště XY, pro obec XY, katastrální území XY (dále též jen „nemovitosti“), jako majetek dlužníka.

54. Podáním datovaným 28. května 2020 (B-39) souhlasil zástupce věřitelů ve smyslu s prodejem nemovitostí mimo dražbu nejvyšší učiněné nabídce (za kupní cenu ve výši 7.500 Kč).

55. Podání zajištěného věřitele Č, datované 3. července 2020 (B-34), adresované insolvenčnímu správci dlužníka a označené jako „Souhlas s prodejem nemovitého majetku“ obsahuje následující sdělení:

„Ve věci insolvenčního řízení dlužníka (…) tímto udělujeme v pozici věřitele ve smyslu souhlas s prodejem nemovitého majetku uvedeného v soupisu majetkové podstaty ze dne 11. října 2019 pod položkou poř. č. 3, tj. nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví č. XY, pro katastrální území XY, mimo dražbu nejvyšší učiněné nabídce, tj. za kupní cenu ve výši 7.500 Kč.“

56. Insolvenční správce dlužníka (jako prodávající) uzavřel se společností P (jako kupujícím) dne 3. srpna 2020 kupní smlouvu, jejímž předmětem byl převod nemovitostí do vlastnictví kupujícího za dohodnutou (a před podpisem kupní smlouvy uhrazenou) kupní cenu ve výši 7.500 Kč. Společnost P je na tomto základě zapsána jako vlastník nemovitostí v katastru nemovitostí. Kupní smlouvu zveřejnil insolvenční soud v insolvenčním rejstříku dne 2. září 2020 v 10.15 hodin (B-34).

57. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení (ve znění účinném do 31. května 2019, pro věc rozhodném) a (ve znění, jež od podání žaloby nedoznalo změn):

( )Použití a zákona o zvláštních řízeních soudních

Nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

( )

Procesními subjekty podle tohoto zákona jsou

a/ insolvenční soud,

b/ dlužník,

c/ věřitelé, kteří uplatňují svá práva vůči dlužníku,

d/ insolvenční správce, popřípadě další správce,

e/ státní zastupitelství, které vstoupilo do insolvenčního řízení nebo do incidenčního sporu, a

f/ likvidátor dlužníka.

( )

(1) Účastníky insolvenčního řízení jsou dlužník a věřitelé, kteří uplatňují své právo vůči dlužníku.

(…)

( )

(1) Prodej mimo dražbu může insolvenční správce uskutečnit se souhlasem insolvenčního soudu a věřitelského výboru. Při udělení souhlasu může insolvenční soud stanovit podmínky prodeje. Dokud není souhlas insolvenčním soudem a věřitelským výborem udělen, nenabývá smlouva o prodeji mimo dražbu účinnosti. Souhlas insolvenčního soudu a věřitelského výboru není nutný k prodeji věcí bezprostředně ohrožených zkázou nebo znehodnocením, jakož i věcí běžně zcizovaných při pokračujícím provozu dlužníkova podniku.

(2) Při prodeji mimo dražbu lze kupní cenu stanovit pod cenu odhadní. Insolvenční správce přitom přihlédne i k nákladům, které by jinak bylo nutné vynaložit na správu zpeněžovaného majetku.

(3) Platnost smlouvy, kterou došlo ke zpeněžení prodejem mimo dražbu, lze napadnout jen žalobou podanou u insolvenčního soudu nejpozději do 3 měsíců ode dne zveřejnění smlouvy v insolvenčním rejstříku. Platnost smlouvy, kterou došlo ke zpeněžení prodejem mimo dražbu, lze napadnout žalobou podanou u insolvenčního soudu i po uplynutí lhůty podle věty první, nebyl-li nabyvatel v dobré víře.

( )

(1) Jde-li o zpeněžení věci, práva, pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty, která slouží k zajištění pohledávky, je insolvenční správce vázán pokyny zajištěného věřitele směřujícími ke zpeněžení; je-li zajištěných věřitelů více, uděluje tyto pokyny zajištěný věřitel, jehož pohledávka se uspokojuje ze zajištění jako první v pořadí. Jestliže zajištěný věřitel neudělí příslušné pokyny ani ve lhůtě určené insolvenčním soudem, má právo je udělit zajištěný věřitel, jehož pohledávka se uspokojuje ze zajištění jako další v pořadí. Insolvenční správce může tyto pokyny odmítnout, má-li za to, že předmět zajištění lze zpeněžit výhodněji; v takovém případě požádá insolvenční soud o jejich přezkoumání v rámci dohlédací činnosti.

(2) Ustanovení § 230 odst. 3 až 5 platí obdobně. Ustanovení § 286 odst. 2, § 287 odst. 2 a § 289 odst. 1 se použije jen tehdy, není-li zde pokynu zajištěného věřitele.

Úkony účastníků )

(1) Účastníci mohou provádět své úkony jakoukoli formou, pokud zákon pro některé úkony nepředepisuje určitou formu.

(2) Každý úkon posuzuje soud podle jeho obsahu, i když je úkon nesprávně označen.

(3) Hmotněprávní jednání účastníka učiněné vůči soudu je účinné také vůči ostatním účastníkům, avšak teprve od okamžiku, kdy se o něm v řízení dozvěděli; to platí i tehdy, je-li pro platnost hmotněprávního jednání předepsána písemná forma. Ustanovení § 40 odst. 3 se použije obdobně.

58. Ve výše ustaveném skutkovém a právním rámci činí Nejvyšší soud k otázce č. 2 následující závěry:

59. Nejvyšší soud úvodem podotýká, že v dané věci nejde o to, že by odvolací soud upřel podání zajištěného věřitele Č z 3. července 2020 povahu procesního úkonu [odvolací soud sám uzavírá, že jde o procesní úkon (srov. reprodukci napadeného rozhodnutí v odstavci 8. odůvodnění shora a odstavec 25. odůvodnění napadeného rozhodnutí)], nýbrž o to, zda má (podle odvolacího soudu) zároveň povahu právního jednání podle práva hmotného (a proto se projev vůle v něm vyjádřený vykládá podle pravidel práva hmotného).

60. Procesním úkonem je typově projev vůle účastníka soudního řízení adresovaný soudu a směřující k uplatnění procesních práv, ke splnění procesních povinností nebo k jiným procesním následkům, které s takovým projevem právní předpisy spojují. Každý projev vůle, který účastník učinil vůči soudu a kterým sleduje právní následky v procesněprávním vztahu, je procesním úkonem Srov. shodně v literatuře např. Drápal, L., Bureš, J. a kol.: I. až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 258. Procesním úkonem nicméně nemusí být jen podání adresované přímo soudu. Může jít o projev vůle učiněný v rámci daného soudního řízení přímo proti některému z jeho procesních subjektů proto, že tak stanoví (předpokládá) zákon, přičemž role soudu se v takovém případě může omezit na plnění kontrolních funkcí [posouzení, zda podání, jež má mít zákonem předvídané procesní následky, tyto následky vyvolalo, tak aby se i jeho prostřednictvím naplnil (mohl naplnit) účel daného soudního řízení]. Srov. k tomu v literatuře např. již Hora, V.: Československé civilní právo procesní, díl II., vydání první (nákladem vlastním), Praha 1922 (dále jen „Hora“), str. 107-108, nebo Coufalík, P.: Vzájemný vztah právních jednání a procesních úkonů. In: Bejček, J., Fiala, J., Koukal, P., Šilhán, J., Valdhans, J.: Dny práva 2016 – Days of Law 2016, Část VIII. Právní jednání, Masarykova univerzita, Brno 2017.

61. Pokyn zajištěného věřitele směřující ke zpeněžení zajištění výše rozebranému pojetí procesního úkonu odpovídá. Jde o jednostranné podání účastníka insolvenčního řízení ( ) adresované zvláštnímu procesnímu subjektu, jímž je insolvenční správce dlužníka ( ). Současně jde o podání, jehož existenci při zpeněžení zajištění předpokládá ( ), a které vyvolává (je-li učiněno) zákonem předvídané procesní účinky [podle takový pokyn zavazuje adresáta (insolvenčního správce dlužníka) pro účely zpeněžení zajištění a vylučuje z možnosti udělit pokyn zajištěného věřitele, jehož pohledávka se uspokojuje ze zajištění jako další v pořadí, a podle věty druhé jeho udělení vylučuje u zajištění postup podle ustanovení , a ]. Současně jde o projev vůle (podání), jehož účinky lze překonat rozhodnutím insolvenčního soudu vydaným rámci dohlédací činnosti (srov. ustanovení věty třetí části věty za středníkem ). K tomu, že dohlédací činnost insolvenčního soudu je ve smyslu ustanovení též dohledem nad činností věřitelů, kteří uplatňují svá práva vůči dlužníku, srov. v podrobnostech usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2023, sen. zn. .

62. Procesní úkony se liší od právních jednání (jednání podle práva hmotného) především v tom, že právní účinky nevyvolávají samy o sobě, nýbrž až ve spojení s dalšími procesními úkony soudu či účastníků, jež jim v průběhu občanského soudního řízení předcházejí nebo po nich následují. Občanské soudní řízení (proces) samo směřuje (zejména jde-li o tzv. „sporné řízení“) k odhalení vad vůle, k nimž došlo při soukromoprávních jednáních stran, a soudním rozhodnutím pak mají být odčiněny účinky vadných projevů vůle při soukromoprávních jednáních. Je proto pojmově vyloučeno, aby pro omyl, který se projevil neshodou mezi jeho vůlí a jejím projevem, účastník řízení napadl platnost svého procesního úkonu, jehož prostřednictvím se uskutečňuje vlastní cíl občanského soudního řízení. Každý procesní úkon je proto nutno posuzovat podle toho, jak byl navenek projeven, nikoliv podle toho, jestli mezi projeveným procesním úkonem a vnitřní vůlí jednajícího je skutečný souhlas. Ani podstatný omyl účastníka mezi tím, co procesním úkonem projevil, a tím, co jím projevit chtěl, nemá žádný vliv na procesní úkon a jeho účinnost. Srov. např. již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2003, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 11/2006 Sb. rozh. obč., jehož závěry Nejvyšší soud potvrdil v usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. března 2012, sp. zn. , uveřejněném pod číslem rozh. obč., a zopakoval je v odstavci 53. stanoviska pléna Nejvyššího soudu ze dne 5. ledna 2017, sp. zn. , uveřejněného pod číslem rozh. st. V literatuře srov. k tomu např. opět Hora, str. 111-112, nebo Macur, J.: Lze posuzovat procesní jednání stran podle ustanovení hmotného práva o vadách právních úkonů? Právní rozhledy číslo 11, ročník 1995, str. 440-443.

63. Hora k uvedenému výstižně poznamenává (str. 111), že:

„Procesní úkony nejsou samostatné, nepůsobí každý o sobě právních účinků, předchozí procesní úkon je podkladem a oporou pro další procesní úkony tak, jako kámen a cihla v budově, a teprve všechny dohromady tvoří celek; vybourávání jednotlivých kamenů a dodatečné odstraňování jich musí přirozeně vésti ku zřícení celé budovy. Procesem mají vady vůle, jež se sběhly při soukromoprávních jednáních, býti odhaleny, rozhodnutím soudním mají býti účinky vadných projevů soukromoprávních odčiněny. Kam by se však dospělo, když by bylo připuštěno, aby se mohlo jednotlivým prohlášením procesním z důvodu vad vůle odporovati a tím snad v rámci původního procesu nekonečnou řadu jiných procesů připouštěti, jichž předmětem by byly procesní úkony samy?“

64. Závěry formulované k procesním úkonům činěným v občanském soudním řízení sporném lze v dotčeném ohledu beze zbytku převzít i ohledně procesních úkonů (procesních podání) činěných v insolvenčním řízení, které je zvláštním druhem občanského soudního řízení (srov. odstavec 41. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2023, sen. zn. ).

65. Posouzení, zda příslušný procesní úkon (procesní podání) vyvolal (podle toho, jak byl navenek projeven) zákonem předvídané účinky, nebo zda má vady (a jaké následky takové vady mají) se děje na základě příslušného procesního předpisu; v insolvenčním řízení typově na základě , s možností přiměřené aplikace nebo , o zvláštních řízeních soudních (jsou-li splněny předpoklady formulované v ).

66. Posouzení, zda pokyn zajištěného věřitele podle vyvolal (podle toho, jak byl navenek projeven) zákonem předvídané účinky, nebo zda má vady (a jaké následky takové vady mají) se přitom děje (v souladu s ) též na základě přiměřené aplikace (jelikož nestanoví jinak a nejde o postup rozporný se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení).

67. Přitom ustanovení výslovně počítá i s tím, že účastník řízení (nebo jiný k tomu oprávněný procesní subjekt) učiní součástí svého podání též hmotněprávní jednání, tedy právní jednání, které nevyvolává procesněprávní účinky [a právě proto vyžaduje (k vyvolání hmotněprávních účinků) vědomost ostatních účastníků o takovém právním jednání]. Ani v takovém případě nicméně nejde o to, že příslušný procesní úkon by měl být pro účely posouzení svého účinku poměřován normami hmotného práva jen proto, že příslušné podání obsahuje kromě něj i hmotněprávní jednání. Příkladem takového podání může být v občanském soudním řízení sporném např. podání, jímž žalovaný v rámci vyjádření k žalobě (procesní úkon) žalobou uplatněnou peněžitou pohledávku zčásti uzná (procesní úkon podle věta druhá ) a ve zbývajícím rozsahu učiní součástí podání hmotněprávní jednání jímž je jednostranný hmotněprávní projev vůle směřující k započtení své pohledávky proti pohledávce žalobce (hmotněprávní jednání podle ).

68. Na otázku (č. 2) položenou dovolatelem tedy Nejvyšší soud odpovídá tak, že pokyn zajištěného věřitele ke zpeněžení zajištění podle je procesním úkonem, jehož účinky insolvenční soud zkoumá podle toho, jak byl navenek projeven, nikoliv podle toho, jestli mezi projeveným procesním úkonem a vnitřní vůlí jednajícího je skutečný souhlas.

69. Obsah pokynu zajištěného věřitele podle měl Nejvyšší soud za určující pro posouzení jeho účinků též v rozsudku sen. zn. (na který poukázal již odvolací soud). Nejvyšší soud tedy nesdílí (má za nesprávný) názor odvolacího soudu, že při zkoumání účinků podání zajištěného věřitele Č z 3. července 2020 byl soud oprávněn vykládat vůli projevenou zajištěným věřitelem Č podle o. z., tedy také podle úmyslu zajištěného věřitele Č.

70. Nejvyšší soud dodává, že pro závěr, že jde (jen) o procesní úkon, je bez významu (jelikož je nesprávný) argument, že insolvenční správce je „součástí moci soudní“ a proto je zapotřebí posuzovat právní jednání činěná vůči němu „obdobně, jako by byla činěna vůči soudu“ (srov. reprodukci dovolání v odstavci 23. shora). Takové postavení insolvenční správce nemá ani podle , o insolvenčních správcích, ani podle .

71. Vzhledem k tomu, že odvolací soud dále dovodil (srov. reprodukci napadeného rozhodnutí v odstavci 10. shora i odstavec 28. odůvodnění napadeného rozhodnutí), že byť z čistě procesního pohledu nešlo o řádný projev vůle, nezakládaly by jeho vady neplatnost kupní smlouvy, zabýval se Nejvyšší soud dále (v reakci na dovolací námitku, podle které vůbec nešlo o pokyn zajištěného věřitele dle ) tím, jaké účinky vyvolalo (mohlo vyvolat) podání zajištěného věřitele Č z 3. července 2020 a jaký vliv měly jeho případné nedostatky na platnost kupní smlouvy.

72. K tomu Nejvyšší soud s poukazem na ustanovení především uvádí, že pro posouzení účinků tohoto procesního úkonu není samo o sobě významné, že byl označen jako „Souhlas s prodejem nemovitého majetku“. Poměřováno obsahem podání (srov reprodukci jeho obsahu v odstavci 55. shora) zajištěný věřitel Č jím zřetelně projevil vůli (projevil souhlas) k tomu, aby insolvenční správce zpeněžil nemovitosti prodejem mimo dražbu za nejvyšší učiněnou nabídku, „tj. za kupní cenu ve výši 7.500 Kč“. Závěr, že nemůže jít o „pokyn“ podle , vychází z nesprávného předpokladu, že iniciativa ke zpeněžení zajištění musí vždy prvotně vzejít od zajištěného věřitele (jehož „pokynem“ proces zpeněžení zajištění začíná). Přitom přímo dikce předpokládá, že zajištěný věřitel (nebo některý ze zajištěných věřitelů) může zůstat v procesu zpeněžování pasivním (nečinným), takže tam, kde svou vůli neprojeví, ač tak mohl a měl učinit, nastoupí na jeho místo jiný zajištěný věřitel (další v pořadí) [ věta druhá ] nebo se prosadí obecný režim zpeněžování prodejem mimo dražbu ( věta druhá , ve spojení s ).

73. Jestliže insolvenční správce dlužníka vyvine předběžnou iniciativu ke zpeněžení zajištění prodejem mimo dražbu (např. inzercí takového prodeje na inzertních portálech) v době, kdy zajištěný věřitel stále může udělit pokyn k jinému zpeněžení zajištění, není vyloučeno ani to, že iniciátorem sdělení, že je zde příležitost zpeněžit zajištění prodejem mimo dražbu za určitou (dosud nejvyšší) nabídku, adresovaného zajištěnému věřiteli, bude insolvenční správce dlužníka. „Pokyn“ zajištěného věřitele se v takovém případě může omezit na „přitakání“ takovému postupu (souhlas s ním). Jen proto, že akceptace postupu navrženého ohledně zpeněžení zajištění insolvenčním správcem dlužníka, projevená v podání zajištěného věřitele, bude v některých případech vyžadovat znalost vůle projevené insolvenčním správcem dlužníka při návrhu takového postupu zajištěnému věřiteli, nelze mít procesní úkon, jímž zajištěný věřitel onen postup akceptuje, za vadný (nevyvolávající zákonem předjímané účinky).

74. Nejvyšší soud tudíž nesdílí názor dovolatele, že podání z 3. července 2020 nebylo pokynem zajištěného věřitele ke zpeněžení zajištění podle . Má naopak za to, že i bez znalosti předchozí komunikace zajištěného věřitele Č s insolvenčním správcem dlužníka lze podání (podle toho, co je v něm projeveno) míti za akceptaci takového postupu, jímž insolvenčního správce dlužníka zpeněží nemovitosti prodejem mimo dražbu za (dosud) nevyšší nabídku (7.500 Kč). O tom, že šlo o pokyn ve smyslu ustanovení tedy Nejvyšší soud žádných pochyb nemá (a to ani při zohlednění nepřesného odkazu na ustanovení v textu podání).

75. Dovolání tak potud není důvodné a právní posouzení věci je ve výsledku správné.

76. Zbývá vypořádat námitku nepřezkoumatelnosti rozsudku insolvenčního soudu. Pro účely tohoto posouzení jsou rozhodná následující ustanovení (ve znění, jež od podání žaloby nedoznalo změn):

)

(1) Účastníci jsou povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede.

(…)

)

(…)

(2) Není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku musí být v souladu s vyhlášeným odůvodněním.

(…)

)

(1) Odvolací soud rozhodnutí zruší, jestliže

(…)

b/ rozhodnutí není přezkoumatelné pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů,

(…)

)

(…)

(3) Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

(…)

77. K této námitce Nejvyšší soud uvádí, že napadené rozhodnutí není v dotčeném ohledu prosto vnitřního rozporu. Nelze totiž na jedné straně říci, že rozhodnutí soudu prvního stupně nepřezkoumatelné je, a na straně druhé uzavřít, že nepřezkoumatelnost nebránila odvolateli ve formulaci odvolacích důvodů (srov. reprodukci napadeného rozhodnutí v odstavci 7. shora a odstavec 23. odůvodnění napadeného rozhodnutí). Nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudu prvního stupně je totiž (bez dalšího) důvodem pro jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení (srov. ).

78. Poměřováno obsahem odůvodnění rozsudku insolvenčního soudu ovšem to, v čem odvolací soud spatřoval jeho nepřezkoumatelnost, žádnou nepřezkoumatelností není. Tím, že insolvenční soud podání určitého obsahu zevně označené jako „Souhlas s prodejem nemovitého majetku“ po právní stránce posoudil jako pokyn zajištěného věřitele podle , totiž žádnou nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů svého rozhodnutí nezaložil (jak patrno i ze závěrů Nejvyššího soudu na dané téma).

79. Jinak je napadené rozhodnutí souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, představovanou R 100/2013 (z nějž výslovně vychází). V R 100/2013 Nejvyšší soud vysvětlil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu odvolání - na újmu uplatnění práv odvolatele. Poměřováno těmito závěry rozhodnutí insolvenčního soudu zjevně nebylo nepřezkoumatelné.

80. K tomu lze dodat, že z ustanovení [které upravuje náležitosti odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku a přiměřeně se prosazuje i pro odůvodnění rozhodnutí vydaných odvolacím soudem ( )] ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. února 2009, sp. zn. , uveřejněný pod číslem rozh. obč. Rozhodnutí insolvenčního soudu vyhovuje i těmto požadavkům.

81. Způsob, jakým se odvolací soud vypořádal s námitkou neprovedení dalších (dovolatelem navržených) důkazů, též odpovídá ustálené judikatuře k výkladu ustanovení věty druhé Tou je především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. října 1998, sp. zn. , uveřejněný pod číslem rozh. obč. (dále jen „R 39/1999“), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2008, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 71/2009 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 71/2009“). Z judikatury Ústavního soudu srov. např. nález ze dne 6. prosince 1995, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 80/1995 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo nález ze dne 13. září 1999, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 122/1999 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.

82. Z R 39/1999 a R 71/2009 plyne, že soud neprovede důkazy, které jsou pro věc nerozhodné a nemohou směřovat ke zjištění skutkového stavu věci (ke zjištění skutečností předvídaných skutkovou podstatou právní normy), jakož i důkazy, které jsou zjevně nabízeny jen proto, aby řízení bylo účelově prodlouženo (důkazy pro rozhodnutí bezvýznamné). Stejně tak neprovede důkazy, které byly pořízeny nebo opatřeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy (důkazy nezákonné).

83. Závěr odvolacího soudu o nadbytečnosti dalšího dokazování obstojí tím spíše, že se týká právní otázky, pro jejíž zodpovězení neshledal Nejvyšší soud dovolání přípustným (otázky č. 1).

84. Dovolatelem namítanými vadami tudíž řízení není postiženo. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti, se pak nepodávají ani ze spisu.

85. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věta první ), dovolání zamítl ( ).

86. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení , a , když dovolání žalobce bylo zamítnuto, čímž žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci sestávají z odměny advokáta za 1 úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání z 2. listopadu 2022) určené podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), v aktuálním znění. Advokátce žalovaného přísluší za tento úkon právní služby mimosmluvní odměna dle advokátního tarifu.

87. Předmětný incidenční spor je ve smyslu ustanovení § 9 odst. 4 písm. c/ advokátního tarifu sporem ve věci rozhodované v insolvenčním řízení, u kterého se považuje za tarifní hodnotu částka 50.000 Kč. Tomu odpovídá (dle § 7 bodu 5. advokátního tarifu) mimosmluvní odměna ve výši 3.100 Kč. Spolu s částkou 300 Kč (odpovídající paušální částce náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu), jde celkem o částku 3.400 Kč, kterou dovolací soud přiznal žalovanému k tíži žalobce.

Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).

V Brně dne 31. července 2023

JUDr. Zdeněk Krčmář

předseda senátu