Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Cdo 380/2020

29 Cdo 380/2020-187

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců Mgr. Rostislava Krhuta a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce P. Š., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Lucií Stejskalovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Heršpická 813/5, PSČ 639 00, proti žalovanému L. L., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Miroslavem Houškou, advokátem, se sídlem v Praze, V Jámě 699/1, PSČ 110 00, o zaplacení částky 1.875.690,56 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. května 2019, č. j. -138, takto:

Odůvodnění:

1. Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 10. června 2014 se žalobce (P. Š.) domáhal vůči žalovanému (L. L.) zaplacení částky 1.875.690,50 Kč s příslušenstvím (představovaným úrokem z prodlení v žalobě specifikovaným), a to z titulu náhrady škody, kterou měl žalobci způsobit žalovaný [jako insolvenční správce dlužníka M. F. (dále jen „dlužník“)] tím, že zpeněžil v insolvenčním řízení dlužníka věci, které neměly být zahrnuty do soupisu majetkové podstaty dlužníka a jejichž vlastníkem byl (na základě kupní smlouvy ze dne 6. prosince 2007 uzavřené mezi žalobcem (jako kupujícím) a dlužníkem (jako prodávajícím)] žalobce (dále jen „sporné věci“), a to za cenu „skoro sedmkrát nižší“, než činila sjednaná cena v kupní smlouvě.

2. Soud prvního stupně vyšel při posouzení žalobou uplatněného nároku z následujících skutečností:

[1] Usnesením ze dne 17. srpna 2007, č. j. -25, nařídil Okresní soud v Olomouci exekuci na majetek dlužníka a pověřil jejím provedením soudního exekutora JUDr. Martina Růžičku (dále jen „soudní exekutor“). Současně soud tímto usnesením dlužníku zakázal nakládat s jeho majetkem.

[2] Exekučním příkazem ze dne 6. září 2007 rozhodl soudní exekutor o provedení nařízené exekuce prodejem podniku dlužníka a ustanovil správce podniku. Dlužníku současně zakázal převést, zatížit či jinak nakládat s podnikem bez souhlasu správce podniku.

[3] Usnesením ze dne 28. listopadu 2007, č. j. -143, Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci k odvolání dlužníka změnil výše označené usnesení Okresního soudu v Olomouci tak, že návrh na nařízení exekuce zamítl. Rozhodnutí odvolacího soudu bylo doručeno zástupci oprávněného dne 29. ledna 2008 a dlužníku (jako povinnému) dne 17. března 2008.

[4] Dne 6. prosince 2007 uzavřeli žalobce (jako kupující) a dlužník (jako prodávající) kupní smlouvu, jejímž předmětem byly movité věci ve smlouvě specifikované (dále jen „kupní smlouva“ a „sporné věci“), a to za kupní cenu ve výši 2.190.956,50 Kč. Současně si smluvní strany ujednaly, že kupní cena „bude vypořádána“ započtením vzájemných pohledávek. Dne 15. ledna 2018 žalobce započetl proti pohledávce z titulu kupní ceny své pohledávky za dlužníkem (specifikované číslem faktury, částkou a datem splatnosti) v úhrnné částce rovnající se kupní ceně.

[5] Věřitelským návrhem doručeným Krajskému soudu v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“) dne 18. ledna 2008 bylo zahájeno insolvenční řízení na majetek dlužníka. Insolvenční soud usnesením ze dne 19. května 2008, č. j. XY, zjistil úpadek dlužníka; následně usnesením ze dne 2. července 2008, č. j. XY, prohlásil konkurs na jeho majetek.

[6] Žalovaný (jako insolvenční správce dlužníka) sepsal do majetkové podstaty dlužníka (mimo jiné) i sporné věci (B-58) a vyrozuměl o tom žalobce.

[7] Žalovaný (jako insolvenční správce dlužníka) inzeroval v celostátním tisku, že prodá nejvýhodnější nabídce (mimo jiné) i sporné věci (B-84).

[8] Věřitelský výbor udělil žalovanému (jako insolvenčnímu správci dlužníka) dne 9. dubna 2009 souhlas se zpeněžením majetku dlužníka (včetně sporných věcí) prodejem mimo dražbu společnosti Moravské železárny a. s. (dále jen společnost „MŽ“) za celkovou kupní cenu ve výši 4.000.000 Kč (B-84).

[9] Usnesením ze dne 5. května 2009, č. j. XY, udělil insolvenční soud žalovanému souhlas se zpeněžením movitého majetku z majetkové podstaty dlužníka [specifikovaného v seznamu dle zápisu ze zasedání věřitelského výboru ze dne 9. dubna 2009 (viz B-84)] prodejem mimo dražbu podle ustanovení , o úpadku a způsobech jeho řešení ( ), a to i pod cenou odhadní, avšak nejvyšší nabídce odsouhlasené věřitelským výborem.

[10] Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 20. října 2010, č. j. -100, potvrdil rozsudek ze dne 7. prosince 2009, č. j. -48, jímž insolvenční soud zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal vůči žalovanému (jako insolvenčnímu správci dlužníka) vyloučení sporných věcí z majetkové podstaty dlužníka.

[11] Věřitelský výbor žalovanému (jako insolvenčnímu dlužníka) udělil per rollam ve dnech 9. a 10. května 2011 (opětovný) souhlas se zpeněžením sporných věcí prodejem mimo dražbu společnosti MŽ za celkovou kupní cenu ve výši 315.265,93 Kč (B-118).

[12] Usnesením ze dne 18. května 2011, č. j. XY, udělil insolvenční soud žalovanému (jako insolvenčnímu správci dlužníka) souhlas se zpeněžením sporných věcí prodejem mimo dražbu dle .

[13] Dne 10. června 2011 uzavřel žalovaný (jako insolvenční správce dlužníka) se společností MŽ kupní smlouvu, kterou označené společnosti prodal sporné věci za kupní cenu ve výši 315.265,93 Kč; kupní cenu složil kupující do úschovy insolvenčního soudu.

[14] Nejvyšší soud k dovolání žalobce rozsudkem ze dne 30. října 2013, č. j. -122, zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. října 2010, č. j. -100, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

3. Na tomto základě soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19. září 2018, č. j. -105, žalobu jako nedůvodnou zamítl.

4. Cituje ustanovení a a ustanovení a , (dále jen „obč. zák.“), soud prvního stupně předeslal, že žalobce za sporné nemovitosti „reálně vůbec nic neuhradil“.

5. Dále uzavřel, že v situaci, kdy: (i) v řízení bylo prokázáno, že žalovaný jako insolvenční správce dlužníka nabízel v celostátním tisku koupi sporných věcí v rámci prodeje mimo dražbu, (ii) dovoluje stanovit insolvenčnímu správci při prodeji mimo dražbu kupní cenu pod cenu odhadní, (iii) od prodeje sporných věcí žalobci do prodeje sporných věcí společnosti MŽ uplynulo 3,5 roku, (iv) účinnost prodeje mimo dražbu nastává (až) udělením souhlasu věřitelského výboru a insolvenčního soudu s prodejem, (v) žalovaný jako insolvenční správce dlužníka měl k prodeji sporných věcí mimo dražbu souhlas věřitelského výboru a insolvenčního soudu, a (vi) v době, kdy došlo k prodeji sporných věcí, měl žalovaný jako insolvenční správce dlužníka k dispozici pravomocný rozsudek potvrzující oprávněnost soupisu sporných věcí do majetkové podstaty dlužníka, žalovaný tím, že prodal sporné věci mimo dražbu, neporušil (nemohl porušit) svou povinnost jednat s odbornou péčí vyplývající pro něj z titulu výkonu funkce insolvenčního správce.

6. Městský soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 22. května 2019, č. j. -138, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

7. Odvolací soud se především ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, přičemž dále (pro úplnost) doplnil, že žalovaný následně „uspěl“ ve sporu o vyloučení sporných věcí ze soupisu majetkové podstaty dlužníka vedeném u insolvenčního soudu pod sp. zn. (Nejvyšší soud usnesením ze dne 22. září 2016, sp. zn. , odmítl dovolání žalovaného proti rozsudku ze dne 4. prosince 2014, č. j. -145, jímž Vrchní soud v Olomouci změnil rozsudek insolvenčního soudu ze dne 7. prosince 2009, tak že vyloučil sporné věci ze soupisu majetkové podstaty dlužníka). Současně dodal, že pro rozhodnutí o věci nebylo zapotřebí zjistit skutečnou hodnotu sporných věcí; soud prvního stupně tak nepochybil, když nedoplnil dokazování žalobcem navrženým znaleckým posudkem.

8. Následně odvolací soud, vycházeje z ustanovení , , a , dospěl k těmto závěrům:

[1] V projednávané věci je určující, že žalovaný (jako insolvenční správce dlužníka) vyšel při prodeji sporných věcí z (předchozího) pravomocného výsledku incidenčního sporu deklarujícího oprávněnost soupisu sporných věcí do majetkové podstaty dlužníka a postupoval při jejich prodeji v souladu se zákonem ( a 2 ). Pozdější zrušení (předchozího) pravomocného rozsudku v incidenčním sporu nelze klást žalovanému k tíži; odpovědnost insolvenčního správce za následky takové skutečnosti není předvídána žádným ustanovením .

[2] Žalovaný postupoval při soupisu sporných věcí do majetkové podstaty dlužníka v souladu s (insolvenčním) zákonem a požadavkem odborné péče. Samotný soupis sporných věcí nemohl být (bez dalšího) příčinou žalobcem tvrzené škody; nedošlo-li by k jejich prodeji, byly by žalobci „po úspěchu vylučovací žaloby vráceny“.

[3] „Výsledná cena, kterou žalovaný prodejem utržil, byla dosažena jednak zákonem předvídaným postupem, jednak se souhlasem insolvenčního soudu, zahrnujícím výslovně i výši ceny; ta byla uvedena ve výroku usnesení insolvenčního soudu ze dne 18. května 2011“. Uvedený souhlas, jenž je dovršující skutečností, na jejímž základě nabývá smlouva účinnosti, „snímá“ z žalovaného odpovědnost „za snad nepřiměřeně nízké nastavení kupní ceny, neboť až ten je dovršující skutečností, na jejímž základě smlouva nabývá účinnosti“.

[4] Konečně žalobcem tvrzené „nevytvoření rezervy“ v majetkové podstatě dlužníka by mohlo být příčinou vzniku (případné) škody tehdy, kdyby byla škoda hrazena právě „z podstaty“; to je v poměrech dané věci vyloučeno. Samotný výtěžek zpeněžení sporných věcí byl žalobci vydán ( ).

9. Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení , (dále jen „ “), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí jednak na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jednak na vyřešení právních otázek, jež v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly zodpovězeny.

10. Tyto otázky formuluje dovolatel následovně:

[1] Kdo odpovídá za škodu vzniklou vlastníku prodejem věcí, které byly neoprávněně sepsány do majetkové podstaty dlužníka ( )?

[2] Zbavuje souhlas insolvenčního soudu s prodejem majetku mimo dražbu podle ustanovení insolvenčního správce (zcela nebo zčásti) odpovědnosti za škodu vzniklou v souvislosti s tímto prodejem a přenáší tuto odpovědnost na stát?

[3] Má se ustanovení vykládat tím způsobem, že povoluje insolvenčnímu správci stanovit pro prodej mimo veřejnou dražbu jakkoli nízkou cenu nehledě k okolnostem prodeje? Je prodej věcí v rámci „konkursního řízení“ mimo dražbu za 14 % „původní ceny“ se zohledněním daných okolností případu (mimo jiné probíhajícího dovolacího řízení ohledně vlastnictví věcí prodávaných mimo dražbu) porušením zákonné povinnosti insolvenčního správce jednat svědomitě, s odbornou péčí a s veškerým úsilím, které po něm je možné spravedlivě požadovat?

11. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle ), a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

12. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel s poukazem na judikaturu Nejvyššího připomíná, že insolvenční správce odpovídá za škodu vzniklou účastníkům insolvenčního řízení v důsledku porušení povinností, které mu ukládá zákon či (insolvenční) soud, zásadně „v režimu soukromoprávní odpovědnosti“. Dále zpochybňuje význam: a) souhlasu insolvenčního soudu se zpeněžením (nezajištěného) majetku dlužníka a b) převodu takového majetku na třetí osobu, která již nemá povinnost vydat takový majetek vlastníku, na (případnou) odpovědnost insolvenčního správce za škodu, když insolvenční správce je „hlavním hybatelem při prodeji majetkové podstaty“ disponujícím vysokou „odborností v oboru“. Navíc ̶ pokračuje dovolatel ̶ insolvenční správce nepředkládal soudu ke schválení uzavřenou kupní smlouvu, nýbrž „záměr prodeje jako takový“; ostatně rozhodnutí, jímž soud uděluje souhlas ke zpeněžení majetku mimo dražbu, není odkládací podmínkou ve smyslu ustanovení obč. zák., nýbrž předpokladem platnosti právního úkonu. Přitom ani souhlas věřitelského výboru se zpeněžením majetku dlužníka, nezbavuje insolvenčního správce povinnosti jednat při udržování a správě podstaty s péčí řádného hospodáře. Jakkoli výslovně připouští prodej majetku „pod odhadní cenu“, nelze a priori vyloučit, že šlo v konkrétních poměrech o cenu zjevně nepřiměřenou, zakládající rozpor se zásadou co nejvyššího uspokojení věřitelů dlužníka.

13. Konečně dovolatel namítá, že insolvenční správce prodal sporné věci, aniž zohlednil dovolání podané žalobcem v incidenčním sporu o vyloučení těchto věcí z majetkové podstaty dlužníka, při jejich prodeji se omezil na jediný inzerát a tyto věci prodal za sedmkrát nižší cenu, než byla cena sjednaná žalobcem a dlužníkem v kupní smlouvě ze dne 6. prosince 2007. Za stavu, kdy si soudy nižších stupňů pro svou úvahu „nevytvořily odpovídající skutkové předpoklady“, zůstalo jejich právní posouzení věci ohledně „neúměrně nízké prodejní ceny“ neúplné a tudíž i nesprávné.

14. Žalovaný považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako bezdůvodné.

15. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání. Dovolání může být přípustné jen podle , když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání podle vypočtených v a dovolání nesměřuje proti žádnému usnesení uvedenému v

16. Důvod připustit dovolání pro odpověď na otázky č. 1 a 2 Nejvyšší soud nemá, když rozhodnutí odvolacího soudu na jejich řešení nespočívá (jejich zodpovězení je pro výsledek dovolacího řízení právně bezcenné). Dovolání je však přípustné k řešení právní otázky č. 3, dosud Nejvyšším soudem v daných skutkových poměrech beze zbytku nezodpovězené.

17. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

18. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.

19. Pro právní posouzení věci jsou rozhodná následující ustanovení ve znění účinném do 31. července 2013, pro věc rozhodném:

Podle ustanovení věty první je insolvenční správce povinen při výkonu funkce postupovat svědomitě a s odbornou péčí; je povinen vyvinout veškeré úsilí, které lze po něm spravedlivě požadovat, aby věřitelé byli uspokojeni v co nejvyšší míře.

Podle ustanovení insolvenční správce odpovídá za škodu nebo jinou újmu, kterou dlužníku, věřitelům nebo třetím osobám způsobil tím, že při výkonu své funkce porušil povinnosti, které jsou mu uloženy zákonem nebo rozhodnutím soudu, jakož i tím, že při jejím výkonu nepostupoval s odbornou péčí. Této odpovědnosti se insolvenční správce zprostí, jen když prokáže, že škodě nebo jiné újmě nemohl zabránit ani při vynaložení veškerého úsilí, které po něm bylo možné spravedlivě požadovat se zřetelem k průběhu insolvenčního řízení.

Podle ustanovení osoby, které tvrdí, že označený majetek neměl být do soupisu zahrnut proto, že to vylučuje jejich právo k majetku nebo že tu je jiný důvod, pro který neměl být zahrnut do soupisu, se mohou žalobou podanou u insolvenčního soudu domáhat rozhodnutí, že se tento majetek vylučuje z majetkové podstaty (odstavec 1). Žaloba musí být podána proti insolvenčnímu správci, a to ve lhůtě 30 dnů ode dne, kdy osobě uvedené v odstavci 1 bylo doručeno vyrozumění o soupisu majetku, k němuž uplatňuje právo. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty insolvenčnímu soudu (odstavec 2). Nebyla-li žaloba podána včas, platí, že označený majetek je do soupisu pojat oprávněně. Totéž platí i tehdy, jestliže insolvenční soud žalobu zamítl, nebo jestliže řízení o žalobě zastavil nebo ji odmítl (odstavec 3). Od počátku běhu lhůty k podání žaloby podle odstavce 2 až do jejího skončení a po dobu řízení o podané žalobě až do jeho pravomocného skončení nesmí insolvenční správce zpeněžit majetek, který je předmětem žaloby, ani s ním jinak nakládat, ledaže tím odvrací újmu tomuto majetku bezprostředně hrozící nebo jestliže tak po podání žaloby činí se souhlasem žalobce. Ustanovení tím není dotčeno (odstavec 4). Před pravomocným skončením řízení o žalobě lze ke zpeněžení nebo jinému nakládání s majetkem podle odstavce 4 přistoupit, jestliže insolvenční soud v prvním stupni žalobu zamítl, řízení o ní zastavil nebo ji odmítl. Z výtěžku zpeněžení nebo jiného nakládání s takovým majetkem mohou být věřitelé uspokojeni až po pravomocném skončení řízení o žalobě (odstavec 5). Byla-li zpeněžena věc, která neměla být pojata do soupisu, má její vlastník právo na vydání výtěžku zpeněžení; jeho právo na náhradu škody tím není dotčeno (odstavec 6).

Podle ustanovení prodej mimo dražbu může insolvenční správce uskutečnit se souhlasem insolvenčního soudu a věřitelského výboru. Při udělení souhlasu může insolvenční soud stanovit podmínky prodeje. Dokud není souhlas insolvenčním soudem a věřitelským výborem udělen, nenabývá smlouva o prodeji mimo dražbu účinnosti. Souhlas insolvenčního soudu a věřitelského výboru není nutný k prodeji věcí bezprostředně ohrožených zkázou nebo znehodnocením, jakož i věcí běžně zcizovaných při pokračujícím provozu dlužníkova podniku (odstavec 1). Při prodeji mimo dražbu lze kupní cenu stanovit pod cenu odhadní. Insolvenční správce přitom přihlédne i k nákladům, které by jinak bylo nutné vynaložit na správu zpeněžovaného majetku (odstavec 2).

20. Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že jeho judikatura k povaze a předpokladům vzniku odpovědnosti insolvenčního správce za škodu je ustálena v těchto závěrech:

[1] Odpovědnost za škodu způsobenou insolvenčním správcem při výkonu jeho funkce je odpovědností bez zřetele na zavinění (tzv. objektivní odpovědností), která je založena na současném splnění následujících předpokladů: 1) Porušení povinnosti při výkonu funkce insolvenčního správce, 2) vzniku škody a 3) příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti při výkonu funkce insolvenčního správce a vznikem škody. Splnění těchto předpokladů musí být v řízení jednoznačně zjištěno. Insolvenční správce se může odpovědnosti za škodu zprostit, prokáže-li (důkazní břemeno leží na něm), že škodě nemohl zabránit ani při vynaložení veškerého úsilí, které po něm bylo možné spravedlivě požadovat se zřetelem k průběhu insolvenčního řízení.

Předpoklad spočívající v porušení povinnosti při výkonu funkce insolvenčního správce může být naplněn třemi základními formami (plynoucími z dikce ), a to tím, že insolvenční správce porušil při výkonu funkce povinnosti, které jsou mu uloženy zákonem, nebo rozhodnutím (insolvenčního) soudu, anebo nepostupoval při výkonu funkce s odbornou péčí. Insolvenční správce je (zjednodušeně řečeno), správcem cizího majetku, konkrétně správcem majetku dlužníka nebo majetku ve vlastnictví jiných osob, na který se po dobu trvání účinků insolvenčního řízení pohlíží jako na dlužníkův majetek; Povinnost insolvenčního správce postupovat při výkonu funkce s odbornou péčí je přitom povinností vyššího stupně než povinnost postupovat při výkonu funkce s „péčí řádného hospodáře“.

Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2016, sen. zn. , uveřejněný pod číslem 16/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

[2] Majetek zapsaný v majetkové podstatě lze zpeněžit pouze některým ze způsobů uvedených v ustanovení ; vedle veřejné dražby podle zákona o veřejných dražbách a prodeje movitých věcí a nemovitostí podle ustanovení o výkonu rozhodnutí, lze majetek zpeněžit také prodejem mimo dražbu.

Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2015, sen. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 6, ročník 2016, pod číslem 75.

[3] Zpeněžení majetku podstaty prodejem mimo dražbu ( ), včetně jeho inzerce, je činností, k níž je insolvenční správce povinen ve smyslu .

Srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2020, sen. zn. , uveřejněného pod číslem 21/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

21. Napadené rozhodnutí spočívá na závěru, že nebyl naplněn již první z uvedených předpokladů odpovědnosti za škodu (takže odvolací soud nezkoumal existenci předpokladů dalších), a to porušení povinnosti při výkonu funkce insolvenčního správce.

22. Vzhledem ke skutkovým poměrům dané věci pak přichází v úvahu jen (případné) porušení povinnosti insolvenčního správce postupovat při výkonu funkce (konkrétně při zpeněžení sporných věcí) s odbornou péčí.

23. Výchozím požadavkem na realizaci zpeněžení majetku podstaty (sporných věcí) prodejem mimo dražbu s odbornou péčí je dodržení formálního postupu předpokládaného ; insolvenční správce může uskutečnit takový prodej (s výjimkou obsaženou v ustanovení větě poslední ) se souhlasem insolvenčního soudu a věřitelského výboru a za dodržení podmínek prodeje (případně) stanovených insolvenčním soudem.

24. Další předpoklad pro to, aby mohl insolvenční správce přistoupit ke zpeněžení majetku podstaty, ohledně něhož byla podána vylučovací žaloba ( ), plyne z ustanovení , které určuje, že před pravomocným skončením řízení o (vylučovací) žalobě lze ke zpeněžení majetku přistoupit, jestliže insolvenční soud v prvním stupni žalobu zamítl, řízení o ní zastavil nebo ji odmítl. Přitom výklad zmíněného ustanovení nevzbuzuje žádné pochybnosti o tom, že zákaz zpeněžování trvá (nejdéle) do právní moci rozhodnutí, kterým se řízení o vylučovací žalobě končí. Jinými slovy, nabylo-li rozhodnutí, jímž insolvenční soud zamítl žalobu o vyloučení sporných věci z majetkové podstaty dlužníka, právní moci, mohl insolvenční správce přistoupit ke zpeněžení takového majetku; podání mimořádného opravného prostředku (dovolání) proti takovému rozhodnutí není překážkou pro zpeněžení.

25. Konečně, samozřejmý požadavek na zpeněžování majetku prodejem mimo dražbu s odbornou péčí výslovně vyplývá z ustanovení , podle něhož musí být insolvenční řízení vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů [viz též, jde-li o požadavek na co nejvyšší uspokojení věřitelů, ustanovení a ].

26. Tomuto požadavku dostojí insolvenční správce zpravidla tím, že s ohledem na povahu zpeněžovaného majetku, jeho prodejnost (posuzováno z hlediska existující nabídky a poptávky) a náklady na prodej účinně osloví s nabídkou prodeje co nejvíce potenciálních zájemců o koupi, a následně zváží, která z případných nabídek koupě je pro uspokojení věřitelů (za současného dodržení podmínek prodeje) optimální.

27. Oproti tomu, zpeněžování mimo dražbu s odbornou péčí zjevně nezahrnuje dosažení (minimálně) ceny odhadní (viz ustanovení věty první ). Ostatně, ze samotného pojmu odhadní cena je nepochybné, že jde (jen) o odhad a nikoli o cenu, za kterou lze majetek dlužníka (při respektování podmínek prodeje) v daném čase a místě skutečně prodat.

28. V poměrech projednávané věci tak Nejvyšší soud shledává (ve výsledku) správným právní závěr odvolacího soudu, podle něhož žalovaný jako insolvenční správce dlužníka postupoval při zpeněžení sporných věcí s odbornou péčí, tyto věci prodal (po právní moci rozhodnutí, jímž insolvenční soud zamítl žalobu o vyloučení sporných věcí z majetkové podstaty dlužníka) za nejvyšší nabídku učiněnou na základě uveřejněného inzerátu o záměru prodat sporné věci nejvyšší nabídce, a to se souhlasem insolvenčního soudu a věřitelského výboru.

29. K argumentaci dovolatele založené na srovnání ceny podle kupní smlouvy (2.190.956,50 Kč) a ceny dosažené v rámci zpeněžování (315.265,93 Kč) Nejvyšší soud dodává, že výše kupní ceny sjednané v kupní smlouvě nemá sama o sobě vypovídací hodnotu o tom, za jakou cenu bylo možno sporné věci zpeněžit v insolvenčním řízení. Ostatně žalobce reálně dlužníku na úhradu sjednané kupní ceny nic nezaplatil; naopak, smluvní strany (žalobce a dlužník) se již v kupní smlouvě výslovně dohodly, že kupní cena „bude vypořádána“ započtením. Přitom takové ujednání je vzorovým příkladem absolutně neplatného právního úkonu podle ustanovení obč. zák. (v případě, kdyby smluvní strany jednaly v úmyslu zkrátit uspokojení věřitelů dlužníka), respektive neúčinného právního úkonu podle ustanovení (jako úkonu bez přiměřeného protiplnění). Potud nelze přehlédnout, že v poměrech dané věci by žalobce, nebýt kupní smlouvy, neobdržel v insolvenčním řízení na úhradu svých (k započtení použitých) pohledávek ničeho [srov. konečná zpráva a vyúčtování odměny a výdajů insolvenčního správce dlužníka ze dne 11. listopadu 2014, ve spojení s usnesením insolvenčního soudu o schválení konečné zprávy ze dne 18. června 2015, č. j. XY, a usnesením ze dne 11. května 2018, č. j. KSOS 36 (13) INS XY, jímž insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka z důvodu, že tento majetek nepostačuje k úhradě nákladů konkursu].

30. Nejvyšší soud proto dovolání zamítl jako nedůvodné [ ].

31. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení větu první, a , když dovolání žalobce Nejvyšší soud zamítl a žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci sestávají z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 20. prosince 2019), která podle bodu 6., a , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), činí 15.820,- Kč, z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč ( advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ( a 3 ) ve výši 3.385,20 Kč; celkem činí částku 19.505,20 Kč.

32. S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný v aktuálním znění (srov. bod 2., části první článku II. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).

V Brně dne 22. 3. 2022

JUDr. Petr Gemmel

předseda senátu