Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 1340/2023

30 Cdo 1340/2023-179

USNESENÍ

Š. S. P.,

1)

České republice – Vězeňské službě České republiky,

se sídlem v Praze 4, Soudní 1672/1a,

2)

České republice – Ministerstvu spravedlnosti,

se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, a

3) České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových,

se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, zaplacení 156 967,53 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2023, č. j. -152, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované 1) a žalované 3) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou domáhal na žalovaných zaplacení částky v celkové výši 156 967,53 Kč s příslušenstvím z titulu dorovnání jeho odměny za období od června 2017 do července 2019 do výše minimální mzdy. Žalobce je ve výkonu trestu odnětí svobody a od 24. 2. 2017 byl pracovně zařazen a vykonával závislou práci ve věznici. Za výkon této práce dostával odměnu, která je upravena , kdy žalobce vykonával práci, která spadá do I. skupiny časové složky odměny, a tato činila do 1. 1. 2020 při stanovené týdenní pracovní době částku 5 500 Kč měsíčně. Žalobce s tímto nesouhlasil a domníval se, že předmětné nařízení vlády porušuje zákaz diskriminace dle a a d. Mezi mzdou, která byla žalobci stanovena, a minimální mzdou, která musí být vyplácena každému, kdo vykonává danou práci, nemá být rozdíl, a to i s ohledem na žalobcem provedený test proporcionality. V daném případě tak byl podle žalobce porušen zákaz diskriminace, přičemž žalobce považuje ustanovení , o výkonu trestu odnětí svobody o změně některých souvisejících zákonů za neústavní.

Obvodní soud pro Prahu 4 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 12. 9. 2022, č. j. -120, žalobu zamítl (výrok I) a uložil žalobci zaplatit žalovaným náhradu nákladů řízení (výroky II až IV).

Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem ze dne 9. 1. 2023, č. j. -152, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a uložil žalobci zaplatit žalovaným náhradu nákladů odvolacího řízení (výroky II až IV rozsudku odvolacího soudu).

Rozsudku odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení , , ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII ), dále jen „ “.

Posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením , neboť žalobce nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Žalobce spatřuje přípustnost dovolání podle v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která má být dovolacím soudem posouzena jinak. V dovolání však uvedl pouze, že „odvolací soud se plně ztotožnil s výkladem prvostupňového soudu, který vychází ze dvou usnesení Ústavního soudu a jednoho rozhodnutí Nejvyššího soudu, který na něj odkazuje“ a odkázal na argumenty uvedené v žalobě, aniž by specifikoval, od kterého svého řešení otázky hmotného práva se má Nejvyšší soud odchýlit.

Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení a , aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. ).

Rovněž Ústavní soud ve zmíněném usnesení sp. zn. potvrdil, že „[k] tomu, aby dovolání nevykazovalo vady, je třeba, aby kromě jiného obsahovalo nejen vylíčení dovolacího důvodu, ale i vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení )“.

Ústavní soud dále potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou (…) v stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. ).

Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. , kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá“.

Pokud žalobce spatřoval přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. ). Popřípadě domníval-li se žalobce, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, musel by pro splnění požadavku ustanovení uvést, od jaké konkrétní judikatury se odvolací soud podle něj odchýlil.

Uvedené beze zbytku platí i tehdy, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která se vztahuje k ochraně základních práv a svobod (zde práva na spravedlivou odměnu za práva), neboť i v tomto případě není přehnaným formalismem požadavek na to, aby dovolatel vymezil přípustnost dovolání uvedením toho, od které ustálené judikatury Ústavního soudu se odvolací soud měl podle názoru dovolatele odchýlit (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. , zejména body 39, 43-44, 46 odůvodnění), což žalobce v projednávaném dovolání neučinil.

V posuzovaném případě tak vymezení toho, v čem žalobce spatřuje splnění předpokladů přípustnosti, v dovolání absentuje, když z dovolání není seznatelné, který předpoklad přípustnosti považuje žalobce pro konkrétní dovolací důvod za splněný.

Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny ( a ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle , části věty před středníkem a a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované 1) a žalované 3) v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, která nebyla sepsána advokátem (uvedené žalované nebyly v dovolacím řízení zastoupeny advokátem), přičemž jmenované žalované nedoložily výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle (viz čl. II bod 1 ve spojení s čl. VI ), ve výši 300 Kč ( ), která přísluší jak žalované 1), tak žalované 3).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. 5. 2023

JUDr. Pavel Simon předseda senátu