Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 407/2023

26 Cdo 407/2023-338

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem Praha 2, Rašínovo nábřeží 390/42, proti žalovaným 1/ P. N., bytem XY, zastoupené Mgr. Pavlem Jiříčkem, advokátem se sídlem Poděbrady, Studentská 174/10, 2/ I. M., bytem XY, zastoupené JUDr. Danou Chalupovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Pod Bruskou 136/6, a 3/ T., se sídlem XY, IČO: XY, zastoupené Mgr. Miroslavem Kučerkou, advokátem se sídlem Praha 1, Národní 416/37, o zaplacení částky 864.000,- Kč s příslušenstvím a o vyklizení nemovitých věcí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. , o dovoláních žalovaných 1/ a 3/ proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. července 2022, č. j. -288, takto:

Odůvodnění:

Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaná 1/ zaplatila částku 864.000,- Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení vzniklého v době od 1. října 2014 do 31. ledna 2020 užíváním (bez právního důvodu)

„pozemku parc. č. XY druhově určeného jako zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je rodinný dům č. p. XY, pozemku parc. č. XY druhově určeného jako zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba bez č. p./č. e. (garáž), a pozemku parc. č. XY druhově určeného jako zahrada, to vše v k. ú. XY se všemi součástmi a příslušenstvími, jež jsou zapsané v katastru nemovitostí na LV č. XY, Katastrálním úřadem pro hl. město Prahu – katastrální pracoviště XY“

(dále jen „předmětné nemovitosti“, resp. „nemovitosti“). Dále se po všech žalovaných domáhala vyklizení předmětných nemovitostí.

Obvodní soud pro Prahu 9 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 15. února 2022, č. j. -267, zamítl žalobu na zaplacení částky 864.000,- Kč s příslušenstvím (výrok I.) i žalobu na vyklizení předmětných nemovitostí (výrok II.); současně rozhodl o nákladech řízení účastnic (výroky III., IV. a V.).

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 19. července 2022, č. j. -288, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku II. ve vztahu k žalované 2/ a v nákladovém výroku IV. (výrok I.), změnil ve výroku II. ve vztahu k žalovaným 1/ a 3/ tak, že jim uložil povinnost předmětné nemovitosti vyklidit a vyklizené předat žalobkyni do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok II.), a zrušil ve výrocích I. a III. a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok IV.); zároveň rozhodl o nákladech řízení mezi žalobkyní a žalovanými 2/ a 3/ před soudy obou stupňů (výroky III. a V.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podaly dovolání žalované 1/ a 3/.

Dovolaní žalované 1/, které s přihlédnutím k jeho obsahu ( , , ve znění po novele provedené – dále jen „ “) směřuje proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu, a k němuž se žalobkyně písemně vyjádřila, je z posléze uvedených příčin zčásti neprojednatelné pro vady, jež nebyly v dovolací lhůtě odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a zčásti není přípustné podle

Neoprávněným zásahům do vlastnického práva se vlastník může bránit tzv. vlastnickou žalobou. Domáhá-li se vydání (případně i formou vyklizení) věci, jde o žalobu reivindikační; žádá-li, aby se rušitel zdržel jiných neoprávněných zásahů, jde o žalobu negatorní (zápůrčí).

Soudní praxe se již v minulosti (za účinnosti , ve znění účinném do 31. prosince 2013 – dále též jen „obč. zák.“) ustálila v názoru, že základním předpokladem pro poskytnutí ochrany podle obč. zák. (upravujícího vlastnické žaloby ve výše uvedeném smyslu) je – vedle prokázání žalobcova vlastnického práva – též prokázání skutečnosti, že do výkonu jeho vlastnického práva zasahuje žalovaný neoprávněně (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 19. června 2003, sp. zn. , uveřejněné pod č. C 2006 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, z 10. srpna 2005, sp. zn. , z 20. února 2008, sp. zn. , či ze 14. dubna 2011, sp. zn. ). Od uvedeného právního názoru se dovolací soud neodklání ani v poměrech ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. z.“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu z 23. února 2016, sp. zn. , a z 19. října 2017, sp. zn. ).

Od těchto závěrů se odvolací soud neodchýlil. V návaznosti na právní názor o neplatnosti nájemní smlouvy ze dne 25. listopadu 2008 (dále jen „Smlouva“), uzavřené ohledně předmětných nemovitostí mezi žalovanou 1/ (jejich tehdejší vlastnicí) jako pronajímatelkou a žalovanou 3/ jako nájemkyní (jenž je v souladu s ustálenou judikaturou – viz posléze uvedený výklad), totiž dovodil, že za zjištěných okolností je v řízení o vyklizení pasivně legitimována jak žalovaná 1/, která nemovitosti vskutku fakticky užívá, tak žalovaná 3/, která se považuje za jejich nájemkyni a disponuje s nimi (podnajímá je). Obě tedy zmíněnými způsoby zasahují do vlastnického práva žalobkyně. Za této situace je bezpředmětná námitka žalované 1/, že v souladu se závěry vyplývajícími z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 2015, sp. zn. , by měla být v tomto řízení pasivně legitimována pouze žalovaná 3/ jako nájemkyně. Je-li totiž Smlouva absolutně neplatná pro neurčitost, žádný nájemní vztah mezi jejími účastnicemi nevznikl (neexistuje), a nemůže mít tudíž vliv ani na aktivní či pasivní legitimaci ve sporu o vyklizení nemovitostí; rozhodující je pouze to, že žalobkyně je jejich vlastnicí a že žalované 1/ i 3/ do jejího vlastnického práva zmíněnými způsoby neoprávněně zasahují.

Žalovaná 1/ předložila k dovolacímu přezkumu též otázku neplatnosti Smlouvy. Ve vztahu k této otázce však v dovolání schází náležité vylíčení, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a ), což je podle obligatorní náležitost dovolání. Vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, přitom není řádné, bylo-li ve vztahu k jedné (konkrétní) právní otázce provedeno označením (volbou) několika (více) v úvahu přicházejících alternativ přípustnosti dovolání upravených v ustanovení (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 25. června 2014, sp. zn. , z 22. září 2015, sp. zn. /ústavní stížnosti podané proti citovaným rozhodnutím odmítl Ústavní soud usneseními z 30. června 2015, sp. zn. , a z 26. ledna 2016, sp. zn. , či z 1. prosince 2021, sp. zn. ). Právě tak to ve skutečnosti učinila žalovaná 1/ konstatováním, že „se odvolací soud odchýlil při řešení otázky hmotného práva od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“. Tato situace dovolacímu soudu znemožňuje, aby se uvedenou otázkou mohl blíže zabývat (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 25. září 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze 7. února 2023, sp. zn. ).

Konečně předkládá-li žalovaná 1/ dovolacímu soudu k vyřešení otázku její pasivní legitimace v řízení o vydání bezdůvodného obohacení, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále otázku, zda Smlouva byla tzv. smlouvou inominátní s prvky smlouvy nájemní a smlouvy o výpůjčce, k níž navíc ani řádně nespecifikovala, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, nelze přehlédnout, že na posouzení takto nastolených otázek napadený výrok II. rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá (nezávisí). Proto nemůže být dovolání pro jejich řešení přípustné (viz ustanovení ). Ve vztahu k první otázce lze přičinit, že předmětem tohoto dovolacího řízení je (může být) pouze nárok na vyklizení nemovitostí, kteréžto řízení bylo pravomocně skončeno; proti rozhodnutí, kterým odvolací soud zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně v zamítavém výroku I. (v němž šlo o otázku bezdůvodného obohacení) a věc mu vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení (viz výrok IV. napadeného rozhodnutí) není dovolání objektivně přípustné ( ). Jde-li pak o druhou otázku, je zapotřebí chápat právní názor odvolacího soudu, podle něhož i pokud by Smlouva byla platná, šlo by o tzv. smlouvu inominátní s prvky smlouvy nájemní a smlouvy o výpůjčce (v důsledku čehož by práva a povinnosti z ní nepřešly na žalobkyni jako právní nástupkyni žalované 1/), toliko jako argument podpůrný (argument navíc); odvolací soud totiž při právním posouzení věci vyšel naopak ze závěru, že Smlouva je absolutně neplatná pro neurčitost ujednání o výši nájemného. Vyjádřeno jinak, řešení uvedených právních otázek by na správnost napadeného vyklizovacího rozhodnutí nemohlo mít vliv.

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud dovolání žalované 1/ podle odmítl – se souhlasem všech členů senátu ( ) – dílem pro vady, jež nebyly v dovolací lhůtě odstraněny, a dílem pro nepřípustnost.

Ani dovolaní žalované 3/ proti rozsudku odvolacího soudu, k němuž se žalobkyně písemně vyjádřila, není z posléze uvedených důvodů přípustné podle

Při posuzování dovolacích námitek vztahujících se k hmotněprávnímu posouzení otázky (ne)platnosti Smlouvy vycházel dovolací soud z dosavadních právních předpisů, tj. ze , , ve znění účinném do 31. prosince 2013 – dále jen „obč. zák.“ ( věta první za středníkem o. z.).

V usnesení z 25. června 2009, sp. zn. , Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že náležitostí projevu vůle, který směřuje k určitému právnímu úkonu, je srozumitelnost, určitost a v některých případech i forma projevu. Nesrozumitelný je projev tehdy, jestliže nelze zjistit ani výkladem, co jím mělo být vyjádřeno. Určitost projevu se týká jeho obsahové stránky; neurčitý projev je sice srozumitelný, avšak nejistý je jeho obsah. Pokud nelze uvedený nedostatek neurčitosti odstranit tímto způsobem, jde o právní úkon neplatný (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 20. června 2007, sp. zn. , uveřejněný pod č. 27/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, z 29. srpna 2007, sp. zn. , z 30. října 2009, sp. zn. , a z 30. ledna 2020, sp. zn. ).

Ustálená soudní praxe přitom zastává názor, že projev vůle je neurčitý, je-li nejistý jeho obsah, tj. nepodařilo-li se obsah vůle jednoznačným způsobem stanovit, a je nesrozumitelný, jestliže nebylo dosaženo – vadným slovním zprostředkováním – jasného vyjádření této vůle. Neurčitost či nesrozumitelnost právního úkonu předpokládá, že ani jeho výkladem (§ 35 odst. 2 obč. zák.) nelze dospět k nepochybnému poznání, co chtěl účastník projevit. Podle § 35 odst. 2 obč. zák. je třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil. Bezvýhradně však platí, že obsah písemného právního úkonu lze vykládat podle vůle toho, kdo ho učinil, jen za předpokladu, že tvrzená vůle není v rozporu s jazykovým projevem učiněným v písemné formě. Výkladem nelze již učiněný projev vůle doplňovat, měnit či dokonce nahrazovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 18. prosince 2002, sp. zn. , uveřejněný pod č. C 1627 ve svazku 23 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Je-li obsah právního úkonu zaznamenán písemně, určitost projevu vůle (neurčitý projev vůle je sice srozumitelný, avšak nejistý je jeho obsah – jednajícímu se nepodařilo obsah vůle jednoznačným způsobem vyjádřit) je dána obsahem y, na níž je zaznamenán; nestačí, že účastníkům smlouvy je jasné, co je předmětem smlouvy, není-li to poznatelné z textu y. Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodně pochybnosti o jeho obsahu ani u třetích osob (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 27. března 2002, sp. zn. , uveřejněný pod č. C 1108 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Teprve v případě, že pojmy použité při jazykovém vyjádření obsahu úkonu jsou natolik nejednoznačné či nejasné, že z nich nelze ani s přihlédnutím k vůli účastníků usuzovat na záměr, jejž měly naplnit, může být opodstatněn závěr o neurčitosti či nesrozumitelnosti právního úkonu podle obč. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 26. listopadu 1998, sp. zn. , uveřejněný na str. 386 sešitu č. 7/1999 časopisu Právní rozhledy, z 27. července 2007, sp. zn. , z 30. června 2015, sp. zn. , či z 22. ledna 2020, sp. zn. ).

Současně Ústavní soud ve své judikatuře vymezil jeden ze základních principů výkladu smluv, kterým je „priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady. Je tak vyjádřen a podporován princip autonomie smluvních stran, povaha soukromého práva a s tím spojená společenská a hospodářská funkce smlouvy. Není ústavně konformní a je v rozporu s principy právního státu taková praxe, kdy obecné soudy upřednostňují výklad vedoucí k neplatnosti smlouvy, před výkladem neplatnost smlouvy nezakládajícím“ (srov. nález Ústavního soudu z 14. dubna 2005, sp. zn. ). K určitosti nájemních smluv se Ústavní soud vyjádřil např. v nálezech z 28. února 2013, sp. zn. , a z 22. května 2018, sp. zn. , a zdůraznil v nich, že v soukromoprávní sféře je třeba určitost právního úkonu posuzovat vždy ve vztahu ke konkrétním okolnostem daného případu, přičemž pro interpretaci obsahu závazkového vztahu je rozhodující skutečná vůle obou smluvních stran v době uzavření smlouvy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 25. února 2020, sp. zn. /ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 25. srpna 2020, sp. zn. ).

Žalované 1/ a 3/ si v čl. IV. Smlouvy sjednaly, že nájemné bude po dobu prvních 10 let činit symbolicky 1,- Kč ročně, po dobu následujících 10 let 20 % ročně z čistého zisku z podnikatelské činnosti nájemce a po dobu dalších 10 let 40 % ročně z čistého zisku z podnikatelské činnosti nájemce, nebude-li ujednáno jinak. Jelikož se na konkrétním dni účinnosti Smlouvy nedohodly, nájem započal dnem jejího uzavření, tj. 25. listopadu 2008. Jestliže za zmíněných okolností odvolací soud uzavřel, že ujednání o výši nájemného je absolutně neplatné pro neurčitost ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák., a tato neplatnost stíhá celou Smlouvu, neodchýlil se od výše citovaných judikatorních závěrů; jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe. Z odůvodnění napadeného rozsudku je totiž zřejmé, že při výkladu sporného ujednání postupoval zcela v souladu s výše uvedenými výkladovými pravidly, skutečnou vůli stran se pokusil zjistit, avšak z vyjádření žalovaných 1/ a 3/ při jednání je patrné, že ani ony samy si nebyly jisty konkrétním obsahem čl. IV. Smlouvy a skutečně nedovedly bez jakýchkoliv pochybností objasnit v něm užité sousloví „čistý zisk“. Pro úplnost zbývá dodat, že žalovaná 3/ navíc ani nenapadla závěr odvolacího soudu o neurčitosti sporného ujednání z důvodu, že z něj není patrné, za jaké konkrétní období se počítá „čistý zisk“, z něhož by se mělo nájemné vlastně počítat. Již jen z této dovoláním nezpochybněné příčiny přitom právní názor odvolacího soudu ve světle citovaných výkladových pravidel obstojí.

Konečně dovolací soud nepřehlédl ani sdělení žalované 3/, že „dovolání podává pouze proti těm výrokům, které se jí přímo dotýkají“, a současně, že dovoláním napadá rozhodnutí odvolacího soudu „v celém jeho rozsahu“, tedy jakoby i jeho nákladový výrok III. Zde však – z důvodu stručnosti – pouze uvádí, že podle není dovolání proti této části rozhodnutí přípustné.

Lze tudíž uzavřít, že dovolání žalované 3/ není přípustné podle , a proto je dovolací soud podle odmítl – se souhlasem všech členů senátu ( ) – pro nepřípustnost.

Byla-li dovolání odmítnuta, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. větu druhou ); je však zapotřebí připomenout, že o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a žalovanou 1/ bude rozhodnuto až v následujícím řízení.

S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu z 23. srpna 2017, sp. zn. , Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu žalované 3/ na odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v (Ústavním soudem zdůrazněné) přiměřené lhůtě. Ostatně nejsou-li (jako v tomto případě) splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu právní moci a vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku – (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze 14. září 2017, sp. zn. , či z 3. října 2017, sp. zn. ).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinné dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).

V Brně dne 16. 5. 2023

JUDr. Miroslav Ferák předseda senátu