Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

27 Cdo 2393/2022

27 Cdo 2393/2022-1105

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců Mgr. Ing. Davida Bokra a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci žalobkyně PROTON, a. s., se sídlem v Praze 5, Braunova 902/11, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 63488388, zastoupené Mgr. Ladislavem Pavlů, advokátem, se sídlem v  Praze  1, Revoluční 762/13, PSČ 110 00, proti žalované SUXESS spol. s r. o., se sídlem v  Praze 10, Ke  Skalkám  3082/62, PSČ 106 00, identifikační číslo osoby 65408802, zastoupené JUDr. Tomášem Davidem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Opletalova 1417/25, PSČ 110 00, o  vydání zaknihovaných akcií, in eventum o zaplacení 27.195.960 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 5. 2022, č. j. -1043, takto:

Odůvodnění:

[1] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 12. 2015, č. j. -781, zamítl žalobu na vydání 44.952 kusů kmenových zaknihovaných akcií na majitele, ISIN: 0005088559, emitentky TOMA, a. s., se sídlem v Otrokovicích, tř. Tomáše Bati 1566, PSČ 765 02, identifikační číslo osoby 18152813, o jmenovité hodnotě každé akcie 1.000 Kč (dále jen „akcie“), in eventum o zaplacení 27.195.960 Kč s (ve výroku specifikovaným) příslušenstvím [bod 1) výroku], a rozhodl o náhradě nákladů řízení [body 2) a 3) výroku].

[2] Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně v bodu 1) výroku potvrdil v části, ve které byl zamítnut eventuální návrh na zaplacení 1.753.128 Kč s (ve výroku specifikovaným) příslušenstvím (první výrok), „ve zbývající části bodu 1) výroku, ve které byl zamítnut eventuální návrh, a v bodu 2) a 3) výroku“, uvedenou část bodu 1) výroku změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 25.442.832 Kč s (ve výroku specifikovaným) příslušenstvím (druhý výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů (třetí a čtvrtý výrok).

[3] Jde přitom již o čtvrté rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé. První zamítavý rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 4. 2013, č. j. -543, Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně usnesením ze dne 15. 10. 2013, č. j. -606, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Druhý zamítavý rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2015, č. j. -781, Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 1. 11. 2016, č. j. -912, nakolik jím byla zamítnuta žaloba na vydání 44.952 kusů akcií, potvrdil (první výrok), a v ostatním zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (druhý výrok). K dovolání žalované Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 23. 10. 2017, č. j. -936, rozhodnutí odvolacího soudu ve druhém výroku zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Třetí rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22.  5.  2018, č. j. -977, kterým odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně, nakolik jím byl zamítnut „eventuální návrh“, změnil tak, že žalobě vyhověl, Nejvyšší soud k dovolání žalované rozsudkem ze dne 21.  7.  2020, č. j. -1025, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

[4] Proti v záhlaví označenému rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jež Nejvyšší soud podle , (dále též jen „ “), odmítl zčástijako vadné, neboť dovolatelka nevymezila předpoklady přípustnosti dovolání.

[5] Podle platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti   každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

[6] Podle v dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

[7] Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21.  8.  2013, sp. zn. , ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. , a ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. ).

[8] Náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou přitom v stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti (spočívající pouze v přečtení relevantních zákonných ustanovení) vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést (srovnej např. závěry stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28.  11.  2017, sp. zn. ).

[9] Má-li být dovolání přípustné podle proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Srovnej shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. , ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. , či  ze  dne 26. 11. 2013, sp. zn. , popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. , či ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. (a v něm citovanou judikaturu).

[10] Dovolatelka těmto požadavkům nedostála. Co do přípustnosti dovolání uvádí, že   „odvolací rozsudek závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud dílem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a dílem tyto otázky odvolací soud vyřešil nesprávně …“. Výslovně formuluje tři otázky, při jejichž řešení se odvolací soud měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nevymezuje však, o jakou ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu se má jednat.

[11] Nejvyšší soud nadto dodává, že již ve svém předchozím (kasačním) rozhodnutí (sp. zn. ) uzavřel, že dovolatelce vznikla odstoupením od smlouvy povinnost vrátit žalobkyni akcie. Jelikož tuto povinnost dovolatelka nesplnila a následným odepsáním akcií z jejího majetkového účtu ve prospěch třetí osoby se stala pohledávka žalobkyně na vrácení akcií nevymahatelnou, je povinna za podmínek uvedených v  a  násl. , obchodního zákoníku, ve znění účinném do  31.  12.  2013 (dále též jen „obch. zák.“), nahradit žalobkyni skutečnou škodu ve výši 27.195.960 Kč, neboť takové ceny dosahovaly akcie na veřejném trhu RM-SYSTÉM, české burzy cenných papírů a. s., ke dni 13. 1. 2010, kdy byly z účtu dovolatelky odepsány.

[12] Nejvyšší soud v citovaném rozsudku formuloval závěr, podle něhož odstoupila-li některá ze stran od smlouvy o úplatném převodu cenných papírů, vzniká stranám povinnost vrátit si vzájemně plnění poskytnutá před odstoupením od smlouvy (§ 351 odst. 2 obch. zák.). Měl-li kupující v okamžiku odstoupení od smlouvy cenné papíry v držení (zaknihované cenné papíry zaregistrované na svém majetkovém účtu), je povinen tyto cenné papíry prodávajícímu vrátit, nesjednaly-li si strany jiný způsob vypořádání. Pouze tehdy, brání-li již v okamžiku odstoupení od smlouvy právo třetí osoby vrácení cenných papírů, má prodávající právo na peněžitou náhradu ( , , ve znění účinném do 31. 12. 2013; dále též jen „obč. zák.“). Byly-li po odstoupení od kupní smlouvy z majetkového účtu kupujícího zaknihované cenné papíry odepsány ve prospěch třetí osoby (třebaže se tak stalo proti vůli kupujícího), ztrácí prodávající možnost domoci se po kupujícím jejich vrácení. Pohledávka prodávajícího na vrácení cenných papírů se tak stává nevymahatelnou. Nejpozději v tomto okamžiku tedy vzniká (může vzniknout) na  majetku prodávajícího skutečná škoda spočívající ve ztrátě vlastnického práva k  cenným  papírům, a to (zpravidla) ve výši ceny cenných papírů v době poškození ( , o cenných papírech, ve znění účinném do 31. 12. 2013, a obč. zák.).

[13] Při formulování uvedeného závěru vyšel Nejvyšší soud z ustálené judikatury dovolacího soudu, z níž se podává, že:

1) Ustanovení § 351 obch. zák. je ustanovením zvláštním k obecné úpravě bezdůvodného obohacení v ustanovení § 451 a násl. obč. zák., přičemž platí, že není-li vrácení plnění podle § 351 odst. 2 obch. zák. poskytnutého druhou stranou možné, je třeba poskytnout peněžitou náhradu (§ 458 odst. 1 obč. zák.). Vznik nároku na majetkové vypořádání poskytnutého plnění v důsledku odstoupení od smlouvy nečiní ustanovení § 351 odst. 2 obch. zák. závislým na tom, jak kupující se zbožím naložil (zda je dále prodal či jinak zcizil). Při splnění podmínek vymezených v ustanovení § 351 odst. 2 obch. zák. vzniká právo na majetkové vypořádání (na vrácení poskytnutého plnění nebo jeho peněžité náhrady) vždy, bez ohledu na další právní osud plnění. Skutečnost, že se v době před odstoupením od smlouvy stala vlastníkem poskytnutého plnění třetí osoba, nemá vliv na vznik a existenci nároku dle § 351 odst. 2 obch. zák., nýbrž pouze na způsob jeho vypořádání. Brání-li právo třetí osoby vrácení poskytnutého plnění a není-li proto z tohoto důvodu jeho vrácení možné, má oprávněná osoba právo na peněžitou náhradu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze  dne  22.  4.  2013, sp.  zn.   , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. , a ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. ).

2) Skutečná škoda se vyjadřuje srovnáním majetkového stavu poškozeného před vznikem škody a po poškození. Při určení výše skutečné škody na věci se zásadně vychází z ceny věci v době poškození a nahrazena má být újma, jež spočívá ve zmenšení majetkového stavu poškozeného, přičemž zmenšením majetkového stavu je již samotné poškození věci. Peněžitá náhrada tohoto úbytku je buď ekvivalentem hodnot, které je nutné vynaložit, aby došlo k uvedení věci do předešlého stavu, nebo – zejména není-li uvedení do stavu před poškozením možné – lze vycházet z ceny, jakou věc měla v době poškození, a z rozsahu, v jakém byla poškozena zásahem škůdce, tedy výši odškodnění lze stanovit porovnáním ceny obvyklé, jakou věc měla bezprostředně před poškozením a jakou měla ve stavu po poškození. Cenu obvyklou (obecnou, tržní) představuje cena, za kterou lze v daném místě a čase pořídit náhradní věc stejných kvalit (za všechna rozhodnutí srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 123/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. , a ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. ).

3) Skutečnou škodu může představovat také splatná pohledávka věřitele, kterou – vzhledem k okolnostem případu – lze považovat za nevymahatelnou. I v tomto případě lze totiž hovořit o újmě, která nastala (projevila se) v majetkové sféře poškozeného (věřitele), spočívá ve zmenšení jeho majetkového stavu a je objektivně vyjádřitelná (vyčíslitelná) všeobecným ekvivalentem (penězi), a je tudíž napravitelná, nedochází-li k naturální restituci, především poskytnutím peněz. Ke vzniku škody dochází okamžikem, kdy je vzhledem k okolnostem případu nepochybné, že pohledávka za obligačním dlužníkem je nevymahatelná (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. , a ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. , uveřejněné pod čísly 77/2008 a 64/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. , či ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. ).

[14] Názor odvolacího soudu je tedy plně v souladu se závazným právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v předchozím kasačním rozhodnutí.

[15] Ve zbývajícím rozsahu Nejvyšší soud dovolání odmítl podle a 2 Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v a není přípustné ani podle

[16] Dovolatelkou předestřená polemika s hodnocením důkazů ze strany odvolacího  soudu přípustnost dovolání nezakládá, neboť samotné hodnocení důkazů (na jehož základě odvolací soud dovodil, že došlo k předání y obsahující odstoupení od smlouvy jednateli dovolatelky) nelze – se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v – úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srovnej např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.  2.  2011, sen. zn. , uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).

[17] Dovolatelka dále namítá, že „odvolací soud pochybil, pokud na rozdíl od soudu prvního stupně rozhodl o eventuálním petitu, aniž by k tomuto provedl jakékoliv dokazování“, čímž odvolací soud „implicitně vyložil ustanovení tak, že v daném případě nebylo jeho povinností dokazování vůbec provést“, což je dle dovolatelky v rozporu s  (v  dovolání citovanou) judikaturou Ústavního soudu. Tato námitka však přípustnost dovolání nezakládá, neboť se jedná o námitku skutkovou (což dovolatelka ostatně sama připouští, neboť uvádí, že odvolací soud „dospěl ke skutkovému zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování“). Správnost skutkového stavu, jak byl zjištěn v řízení před soudy obou stupňů, však v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 nelze zpochybnit. Dovolací přezkum je v režimu vyhrazen pouze otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatelka k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.  7.  2014, sp. zn. , a ze dne 30.  10.  2014, sp. zn. ).

[18] Nadto Nejvyšší soud dodává, že odvolací soud v tomto směru nijak nepochybil. V napadeném rozsudku odvolací soud odkázal na závěry jím přijaté v předchozích odvolacích řízeních. Z jeho předchozího rozsudku ze dne 22. 5. 2018, č. j. -977, jakož i z protokolu o jednání před odvolacím soudem (č. l. 956), plyne, že odvolací soud zopakoval dokazování výslechem svědků. Na základě takto zopakovaného dokazování měl odvolací soud za prokázané, že došlo k  předání y obsahující odstoupení od smlouvy jednateli dovolatelky, a tím i k platnému odstoupení od smlouvy ze strany žalobkyně. Mezi stranami zároveň nebylo sporu o tom, že předmětné akcie byly z účtu dovolatelky dne 13. 1. 2010 odepsány ve prospěch třetí osoby. Pakliže odvolací soud na takto ustaveném skutkovém základě uzavřel, že se pohledávka žalobce na vydání předmětných akcií stala nevymahatelnou, důsledkem čehož nelze vyhovět primárnímu petitu a v úvahu tedy přichází jen petit eventuální, nelze jeho postupu nic vytknout. V návaznosti na to pak lze přisvědčit závěru odvolacího soudu, podle něhož „otázka, zda žalobkyni vzniklo právo na vydání peněžité náhrady dle druhé věty obč. zák. nebo právo na náhradu škody dle a násl. obch. zák., je právním hodnocením, které nevyžadovalo žádné doplnění dokazování“.

[19] Dovolatelka namítá rovněž vady řízení (překvapivost a nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu). Nejvyšší soud připomíná, že námitka vad řízení sama o sobě nemůže založit přípustnost dovolání, neboť není způsobilým dovolacím důvodem ( ), a dovolací soud k vadám řízení přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání přípustné ( ). Vytýkanými vadami navíc řízení ani netrpí. Za situace, kdy rozsudek odvolacího soudu ze dne 22. 5. 2018, č. j. -977, byl dovolacím soudem zrušen právě z důvodu, že odvolací soud neseznámil účastníky se svým odlišným právním názorem a nedal jim příležitost se k tomuto názoru vyjádřit, si lze jen těžko představit, že by i napadené rozhodnutí mohlo být „překvapivým“. Jak je navíc zřejmé z protokolu o jednání před odvolacím soudem (č. l. 1039), dovolatelka věděla, že odvolací soud nárok žalobkyně kvalifikuje jako nárok na náhradu škody, když její argumentace spočívala právě ve vymezení se vůči samotnému vzniku škody, případně vůči tomu, že by škodu způsobila dovolatelka. Řízení netrpí ani vadou spočívající v nepřezkoumatelnosti, neboť případné nedostatky odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů nebyly, jak vyplývá z obsahu dovolání, na újmu uplatnění práv dovolatelky (k tomu srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

[20] Jelikož bylo dovolání odmítnuto, Nejvyšší soud o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, jenž sdílí osud dovolání, nerozhodoval (srov. obdobně důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. ).

[21] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn ( in fine ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat jeho výkonu.

V Brně dne 26. 4. 2023

JUDr. Marek Doležal předseda senátu