Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 911/2023

21 Cdo 911/2023-319

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobce M. Š., narozeného dne XY, bytem ve XY, zastoupeného Mgr. Pavlem Voskou, advokátem se sídlem v Praze 4, Psárská č. 1347/1, proti žalované M.C.M. Klosterfrau Healthcares.r.o. se sídlem v Praze 4, Želetavská č. 1449/9, IČO 04746597, zastoupené Mgr. Janem Karetou, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská č. 81/55, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. října 2022, č. j. -273, takto:

Stručné odůvodnění ( ):

Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle ustanovení lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci; dovolání nelze podat z důvodu vad podle , a b) a

Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2022, č. j. -273, v části, v níž dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 13. 5. 2019, není podle ustanovení přípustné, neboť dovolatel v něm uplatnil jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení (nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem), a z jeho námitek nevyplývají žádné rozhodné právní otázky, na jejichž vyřešení by záviselo napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ustanovení

Dovolání žalobce je založeno na výhradách proti správnosti zjištění skutkového stavu odvolacím soudem, vycházejících z jeho odlišného názoru na hodnocení provedených důkazů. Žalobce namítá, že „bylo především na žalované, aby nastavila jednoznačná pravidla interních schvalovacích procesů tak, aby nemohlo ke sporu ‚slovo proti slovu‘ dojít v situaci, kterou žalovaná považuje za způsobilou vyústit v naplnění podmínek okamžitého zrušení pracovního poměru“, a „pokud takto pravidla nenastavila …, pak by měl mít soud zvýšené nároky na zaměstnavatele při prokazování údajného porušení povinností“, že „…odvolací soud posvětil však postup Obvodního soudu pro Prahu 4, který vyšel zejména z tvrzení žalované (výpověď jednatele žalované lze považovat spíše za doplnění tvrzení než za důkaz), a nebral v potaz a nijak se nevypořádal s pochybnostmi a argumenty žalobce a naopak … doplnil určité domněnky a pochybnosti o jednání žalobce“. Odvolací soud „zjevně zneužitelným způsobem nastavené postupy interních schvalovacích procesů přičítá k tíži žalobce, resp. mu vyčítá, že se proti tomu dostatečně nezabezpečil, nedostatečně se bránil nařčením a veřejné dehonestaci ze strany jednatele žalované a do jisté míry si způsobil důkazní nouzi sám neuváděním jednatele žalované v kopiích e-mailových zpráv“.

Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. ).

Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení pak rovněž nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. , uveřejněného pod č. rozh. obč., včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. , nebo odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněného pod č. rozh. obč.). Dovolací soud přitom v projednávané věci neshledal extrémní rozpory mezi závěry soudů o skutkovém stavu věci a provedenými důkazy, ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení provedených důkazů. O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. , nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. , anebo též odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. ), se tak v posuzovaném případě nejedná.

Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. ).

Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka žalobce o nesprávném posouzení míry a intenzity případného porušení povinností ze strany žalobce.

Ve vztahu k otázce hodnocení stupně intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci a hledisek pro vymezení relativně neurčité hypotézy ustanovení Nejvyšší soud ve své judikatuře již dříve dovodil, že pro posouzení, zda zaměstnanec porušil povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“, „závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“ a „porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení takové povinnosti. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní povinnosti, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení uvedených povinností pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu (újmu), apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval [srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. , který byl publikován pod č. 25/2013 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2019, sp. zn. ].

Jsou-li některá hlediska pro posouzení intenzity porušení pracovní povinnosti v konkrétní věci významnější (závažnější, důležitější), soud jim logicky přikládá také větší význam (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2013, sp. zn. ). Zároveň je třeba mít na zřeteli, že ve vztazích zaměstnavatele a zaměstnance je nezbytná vzájemná důvěra, spolehlivost zaměstnance a jeho poctivost ve smyslu ustanovení , jež zároveň ukládá zaměstnanci, aby celým svým chováním v souvislosti s pracovním vztahem nezpůsoboval zaměstnavateli škodu (újmu), ať už majetkovou, nebo morální (srov. již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. ).

Vzhledem k tomu, že vymezení hypotézy právní normy [ustanovení ] závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu, nelze určovat soudu, jaké okolnosti je či není oprávněn hodnotit a do jaké míry má (nemá) k těmto okolnostem přihlížet (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2001, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 8. 2011, sp. zn. ). Navíc, patří-li ustanovení k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, může dovolací soud úvahu odvolacího soudu o tom, zda zaměstnanec porušil povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (k aplikaci právních norem s relativně neurčitou hypotézou srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. , ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. , a ze dne 8. 4. 2021, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2011, sen. zn. , uveřejněné pod č. 14/2012 Sb. rozh. obč.).

Bylo-li prokázáno, že žalobce porušil pokyn jednatele žalované o domlouvání a nastavování speciálních cen a slev u distributorů, dle kterého byl k uvedenému jednání oprávněn pouze jednatel žalované, s významnými důsledky do hospodářské sféry žalované, a že v důsledku tohoto jednání žalobce nepochybně došlo k hrubému narušení důvěry ve vztahu mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, je závěr odvolacího soudu, že vytýkané jednání žalobce lze považovat za porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem ve smyslu ustanovení a že po žalované nelze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr žalobce u ní nadále pokračoval, v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k povinnosti zaměstnance plnit pokyny nadřízených vydané v souladu s právními předpisy srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2014, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. , a v nich přijatý právní závěr, že vzhledem k tomu, že jedním ze základních znaků závislé práce je její výkon ve vztazích nadřízenosti a podřízenosti, jsou zaměstnanci od vzniku pracovního poměru povinni konat práci podle pracovní smlouvy podle pokynů zaměstnavatele – srov. , a proto musí být povinni plnit pokyny nadřízených, a že povinnost zaměstnanců plnit pokyny nadřízených, která patří k základním povinnostem zaměstnanců uvedeným v ustanovení , se týká pouze takových pokynů, které jsou vydány v souladu s právními předpisy, přičemž je právně nerozhodné, jak zaměstnanec hodnotí vydaný pokyn, neboť zaměstnanec je povinen plnit pokyny nadřízených vydané v souladu s právními předpisy bez ohledu na to, jaké odborné stanovisko k nim zaujímá (srov. již uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. )].

V části, ve které směřuje dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení , podle kterého dovolání podle není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. 4. 2023

JUDr. Pavel Malý předseda senátu