Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 325/2022

23 Cdo 325/2022-88

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Marka Doležala ve věci žalobců a) D. L., narozeného XY, a b) S. L., narozené XY, obou bytem v XY, obou zastoupených Mgr. Kateřinou Verostovou, LL.M., advokátkou se sídlem v Olomouci, Rokycanova 809/1c, proti žalované Smartwings, a. s., se sídlem v Praze 6, K Letišti 1068/30, PSČ 160 08, identifikační číslo osoby 25663135, zastoupené JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na slupi 134/15, o zaplacení částky 800 EUR s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2021, č. j. -57, t a k t o:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 4. 5. 2021, č. j. -31, v zamítavém výroku o věci samé tak, že žalované uložil zaplatit žalobci a) částku 400 EUR s úrokem z prodlení z této částky ve výši 9,75 % ročně od 29. 6. 2019 do zaplacení a žalobkyni b) částku 400 EUR s úrokem z prodlení z této částky ve výši 9,75 % ročně od 29. 6. 2019 do zaplacení, oběma do 3 dnů od právní moci rozsudku, a ve zbytku (co do zamítnutí žaloby na zaplacení úroku z prodlení z částky 400 EUR od 15. 6. 2019 do 28. 6. 2019 každému z žalovaných) tento rozsudek potvrdil. Odvolací soud současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

Rozhodnutí odvolacího soudu, výslovně v celém rozsahu, napadla žalovaná včasným dovoláním, jehož přípustnost spatřovala v tom, že napadený rozsudek závisí na řešení jí specifikovaných právních otázek, z nichž jedna dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena a ostatní řešil odvolací soud v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle , , ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „ “.

V rozsahu, v němž směřuje proti té části výroku napadeného rozhodnutí, jíž byl zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně zčásti potvrzen (ohledně úroku z prodlení za období od 15. 6. 2019 do 28. 6. 2019), není dovolání přípustné, neboť není splněna podmínka tzv. subjektivní přípustnosti dovolání [ věta první a ]. Rozhodnutím, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku, kterým byla žaloba proti ní zamítnuta, nebyla dovolatelce způsobena újma na jejích právech odstranitelná v dovolacím řízení (z judikatury Nejvyššího soudu k tomu srov. například usnesení ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 3, ročník 1998, pod číslem 28, a z pozdější doby usnesení ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. , či ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. , která jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti dostupná na jeho webových stránkách).

Nejvyšší soud proto dovolání v této části podle věty první ve spojení s odmítl jako subjektivně nepřípustné.

Ve zbývající části dovolání subjektivně přípustné je, přípustným podle jej však Nejvyšší soud neshledal.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Přípustnost dovolání není způsobilá založit otázka „určení rozhodného práva pro posouzení právních účinků výzvy k úhradě dluhu, kterou učinil vlastním jménem a na svůj účet domnělý nabyvatel pohledávek, pro dlužníka a skutečného věřitele, jestliže se následně ukáže, že z důvodu neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávek se postupník (tj. domnělý nabyvatel) nestal věřitelem pohledávky“, kterou měla žalovaná za dosud nevyřešenou v rozhodovací praxi dovolacího soudu, a otázka, „zda výzvu k úhradě postoupené pohledávky, kterou učinil vlastním jménem a na svůj účet postupník, lze – poté, co smlouva o postoupení pohledávky byla shledána soudy neplatnou – považovat za jednatelství bez příkazu na účet postupitele,“ při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Žalovaná při formulaci těchto otázek vychází z předpokladu, že výzvu k úhradě učinil vlastním jménem a na svůj účet postupník, tj. společnost AirHelp Limited jako domnělý nabyvatel pohledávek, odvolací soud však na základě zopakovaného dokazování vyšel ze skutkového zjištění, že tato společnost uplatňovala předmětný nárok za žalobce, jako za své klienty, a že tato skutečnost vyplývala přímo z výzvy adresované žalované (srov. bod 24 jeho rozhodnutí). Žalovaná tak ve skutečnosti prostřednictvím uvedených otázek nezpochybňuje správnost právního posouzení věci, nýbrž správnost skutkových závěrů, ze kterých odvolací soud při právním posouzení věci vycházel. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů zformuluje odlišně dovolatel [srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní (dále jen „Sb. rozh. obč.“), či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. ].

Odvolací soud ostatně založil napadené rozhodnutí podpůrně též na závěru, že jestli spotřebitel, byť neplatně, postoupil jinému subjektu svou pohledávku, a jestli proto oprávněně vycházel z toho, že tato pohledávka je vůči jeho dlužníku postupníkem řádně uplatněna (přičemž reálně se tak skutečně stalo), pak takové uplatnění pohledávky je nutno přičítat samotnému spotřebiteli, pokud ten jej dodatečně sám navíc i výslovně schválil (srov. bod 25 odůvodnění). Tento závěr dovolatelka nikterak nezpochybnila, natož aby ve vztahu k němu vymezila předpoklad přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vysvětlil, že spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby či naopak k vyhovění žalobě pro nedůvodnost obrany žalovaného, není dovolání ve smyslu přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v Zpochybnění jen některých z právních závěrů, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu současně založeno, se při vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením totiž nemůže nijak projevit v poměrech dovolatele, neboť obstojí-li (popř. není-li dovoláním napaden) rovněž souběžně zastávaný právní závěr, na němž rozhodnutí také spočívá, nelze dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (srov. usnesení ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. , uveřejněné pod číslem rozh. obč., a dále např. usnesení ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. ).

Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka, „zda dodatečné schválení výzvy AirHelp učinili žalobci bez zbytečného odkladu, když k němu došlo bezmála 2 roky po výzvě AirHelp,“ neboť při řešení otázky včasnosti ratihabice výzvy společnosti AirHelp Limited žalobci se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.

Nejvyšší soud se (ve vztahu k právní úpravě účinné do 31. 12. 2013) opakovaně vyjadřoval k výkladu pojmu „bez zbytečného odkladu“, přičemž uzavřel, že takto vymezená lhůta přímo neurčuje, v jakém konkrétním časovém okamžiku je třeba povinnost plnit či jinak konat. Jde o neurčitou lhůtu, jejíž podstatu vymezuje již její slovní vyjádření. Z časového určení „bez zbytečného odkladu“ je třeba dovodit, že jde o velmi krátkou lhůtu, jíž je míněno bezodkladné, neprodlené, bezprostřední či okamžité jednání směřující ke splnění povinnosti či k učinění právního úkonu či jiného projevu vůle, přičemž doba trvání lhůty bude záviset na okolnostech konkrétního případu (srov. například rozsudky ze dne 12. 6. 2008, sp. zn. , a ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. , či dovolatelkou citovaný rozsudek ze dne 10. 10. 2018, sp. zn. , a usnesení ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. ). Též Ústavní soud vysvětlil, že „vágní“ pojem „bez zbytečného odkladu“ je třeba vykládat s ohledem na okolnosti konkrétního případu s tím, že v každém konkrétním případě je třeba vždy zkoumat, zda dlužník bezodkladně využil všechny možnosti pro splnění této povinnosti, případně jaké skutečnosti mu v tom bránily (srov. nález ze dne 15. 8. 2005, sp. zn. , uveřejněný pod č. 159/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). K těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil též v poměrech právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 [srov. například dovolatelkou odkazovaný rozsudek ze dne 23. 7. 2019, sp. zn. , uveřejněný pod č. 37/2020 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 37/2020“), a rozsudky ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. , ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. , a ze dne 14. 4. 2022, sp. zn. ].

Při výkladu ustanovení věty první , , dospěl Nejvyšší soud k závěru, že k dodatečnému schválení právního jednání neoprávněného zástupce musí dojít ve lhůtě bez zbytečného odkladu běžící od okamžiku, kdy se zastoupený dozví o jednání, jakož i o tom, že je za něj učinil neoprávněný zástupce (srov. R 37/2020 a dále např. rozsudek ze dne 5. 10. 2022, sp. zn. ).

Odvolací soud nepostupoval v rozporu s citovanými závěry, jestliže na základě posouzení konkrétních okolností případu dovodil, že došlo-li k ratihabici, aniž by případný nedostatek zmocnění kdokoli namítal, a sami žalobci přitom mohli po celou dobu oprávněně vycházet z toho, že pokud byl nárok uplatněn prostřednictvím společnosti AirHelp, stalo se tak řádně, stalo se tak bez zbytečného odkladu.

Vytýká-li dovolatelka napadenému rozhodnutí nepředvídatelnost, aniž vymezuje otázku procesního práva, kterou odvolací soud řešil a na jejímž řešení jeho rozhodnutí záviselo, uplatňuje námitku vady řízení, k jejíž případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout jen tehdy, jestliže by shledal dovolání přípustné (srov. větu druhou ).

Žalovaná napadla rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu všech jeho výroků, tedy i ve výroku, kterým odvolací soud rozhodl o nákladech řízení. Podle však proti výrokům o nákladech řízení dovolání přípustné není.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věta první ), dovolání též ve zbývající části odmítl podle jako nepřípustné.

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle za použití věty první a Jelikož bylo dovolání žalované odmítnuto, je povinna nahradit každému ze žalobců, kteří měli v dovolacím řízení postavení samostatných společníků podle (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2008, sp. zn. ), náklady, které v dovolacím řízení účelně vynaložili (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2019, sp. zn. ) ve výši 1 634 Kč, sestávající z mimosmluvní odměny za zastupování advokátem ve výši 1 200 Kč podle , , a , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů vypočtené z tarifní hodnoty 9 746 Kč (400 EUR při kurzu 24,365 Kč/1 EUR ke dni podání vyjádření k dovolání – 31. 1. 2022), přičemž jde o společné úkony při zastupování více osob a advokátovi náleží za každou zastupovanou osobu mimosmluvní odměna snížená o 20%, a z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 150 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle advokátního tarifu (½ z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč, neboť šlo o společný úkon – srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2019, sen. zn. ), při připočtení náhrady za daň z přidané hodnoty podle ve výši 21 %, tj. 284 Kč, neboť advokátka žalobců je plátcem této daně. Náhradu nákladů dovolacího řízení je žalovaná povinna zaplatit každému z žalobců ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejich advokátky ( a ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 5. 4. 2023

JUDr. Pavel Příhoda

předseda senátu