Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 517/2023

22 Cdo 517/2023-693

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce M. Č., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Mario Hanákem, advokátem se sídlem v Ostravě, Matiční 730/3, proti žalované M. Č., narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Ondřejem Holkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Česká 754/25,o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 9. 2022, č. j. -670, takto:

I. Dovolání se odmítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Ostravě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 2. 2021, č. j. -602, vypořádal společné jmění manželů účastníků (výrok I), uložil žalobci povinnost zaplatit žalované 1 203 356,53 Kč na vyrovnání jejího podílu (výrok II), stejně tak nahradit žalované náklady řízení (výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení státu (výrok IV - V).

K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 13. 9. 2022, č. j. -670, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil (výrok I), výrok II rozsudku soudu prvního stupně změnil (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem odvolacím (výrok III - V).

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu Namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2018, sp. zn. , neboť se nezabýval dostatečně „odklonem“ finančních prostředků provedeným žalovanou na účty mimo dispoziční sféru žalobce, čímž bylo porušeno právo žalobce na spravedlivý proces ve smyslu d. Dále odvolacímu soudu vytýká, že neaplikoval princip zásluhovosti a disparity podílů v souladu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. . Dovolatel má za to, že byl rozhodnutími nalézacích soudů „značně poškozen“ a vypořádací podíl představuje částku, která je „mimo jeho majetkové možnosti“. Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Dovolání není přípustné.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle – 3 dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

K namítanému nevypořádání „odkloněných finančních prostředků“ na účtech žalované:

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. (toto a dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu dostupná na www.nsoud.cz), vyložil, že i v řízení o vypořádání společného jmění manželů vypořádávaného podle , (dále jen „o. z.“), lze zohlednit pouze to, co bylo navrženo procesně relevantním způsobem k vypořádání ve lhůtě tří let od zániku společného jmění manželů. Po uplynutí této lhůty nastává nevyvratitelná domněnka vypořádání a soud již nemůže společné jmění vypořádat (srovnej o. z.).

V této souvislosti odkázal Nejvyšší soud na ustálenou rozhodovací praxi řešící tuto právní otázku v intencích , , ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť úprava tohoto aspektu vypořádání společného jmění manželů obsažená v zákoně č. , , se co do základních hmotněprávních souvislostí zásadně neliší.

Z této ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, která je s ohledem na výše uvedené aplikovatelná i pro vypořádání společného jmění manželů podle , , vyplývá, že soud může vypořádat pouze ty hodnoty a investice tvořící součást zákonného majetkového společenství manželů, které účastníci učiní předmětem řízení ve lhůtě tří let od zániku tohoto majetkového společenství (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. ). Tzv. pravidlo tří let, formulované judikaturou dovolacího soudu, brání tomu, aby se účastníci po uplynutí této lhůty domáhali vypořádání věcí, hodnot či závazků, které do té doby nebyly předmětem řízení, ohledně nich nebyly tvrzeny ani žádné skutečnosti a prováděno žádné dokazování, tj. procesnímu postupu, kdy se po uplynutí tří let objeví v řízení zcela nová tvrzení a nové důkazy k věcem (hodnotám či nárokům), které se do té doby nestaly předmětem řízení, nebyly ohledně nich uplatněny ani žádná tvrzení či skutečnosti a ve vztahu k nim nastaly účinky nevyvratitelné domněnky vypořádání (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. ).

Dále lze poznamenat, že jde o věc právního posouzení, co po právní stránce bude předmětem vypořádání. K tomuto právnímu posouzení je povolán soud, vychází přitom ze žalobních tvrzení a ze všeho, co v řízení vyšlo najevo. Při posouzení toho, zda hodnota navržená k vypořádání byla učiněna předmětem řízení ve lhůtě tří let od zániku společného jmění manželů, je nutné zohledňovat individuální okolnosti každého případu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. , či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2018, sp. zn. ).

V posuzované věci nepovažuje dovolací soud za zjevně nepřiměřenou úvahu odvolacího soudu, že žalobce uplatnil požadavek na vypořádání „odkloněných finančních prostředků“ až po uplynutí lhůty tří let od zániku společného jmění manželů.

Společné jmění účastníků řízení zaniklo 10. 11. 2014, kdy nabyl právní moci rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 25. 9. 2014, č. j. -19, kterým bylo rozvedeno jejich manželství. V žalobě doručené soudu dne 27. 9. 2017 žalobce uvedl, že navrhuje „aby došlo ke spravedlivému dělení peněz na jejich účtech“ a dále, že veškeré příjmy žalované za období od května 2011 do září 2014 „šly na účty, ke kterým měla přístup jen žalovaná.“ Žalovaná se k žalobě vyjádřila 9. 11. 2017. Lhůta tří let od zániku společného jmění manželů uplynula 10. 11. 2017. Veškerá další podání žalobce, obsahující i námitky ohledně „odklonu finančních prostředků“ ze společného jmění manželů uložených na účtech žalované, byla učiněna až po uplynutí této lhůty, a nalézací soudy k nim proto nepřihlédly.

Jestliže za tohoto stavu odvolací soud uzavřel, že žalobce uplatnil požadavek na vypořádání „odklonů finančních“ prostředků žalovanou až po uplynutí lhůty tří let od zániku společného jmění manželů (a proto tyto finanční transakce ve vypořádání nezohlednil), je jeho rozhodnutí založeno na právní otázce, při jejímž řešení se neodchýlil ve smyslu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a proto není dovolání v této části přípustné. Pouhé žalobní sdělení, že příjmy jednoho z manželů byly za trvání manželství ukládány na jeho bankovní účty, neumožňuje soudu bez dalšího identifikovat takové tvrzení jako návrh na zohlednění „odklonů finančních prostředků“ ze společného jmění. V žalobním návrhu především zcela absentuje tvrzení o tom, že by snad žalovaná s finančními prostředky na svých účtech nakládala způsobem, který nepředstavuje uspokojování potřeb rodiny a je v souladu s institutem společného jmění manželů či je spotřebovala pro sebe. Navíc žalobce v žalobním návrhu nespojoval svá tvrzení o peněžních prostředcích na účtech žalované s jejich odklonem od společného jmění manželů, ale s nárokem na disparitu podílů v jeho prospěch.

Dále dovolatel v dovolání uvádí celou řadu námitek a výhrad, jimiž brojí proti závěru odvolacího soudu, že nejsou splněny předpoklady pro možnou disparitu podílů, zásadně však v jejich souvislosti řádně nevymezil otázku přípustnosti dovolání, kterou by se měl dovolací soud zabývat.

K disparitě vypořádacích podílů se v poměrech , , ve znění účinném do 31. 12. 2013, vytvořila rozsáhlá judikatura; ta je s ohledem na obdobný účel a obdobnou právní úpravu obecně nadále použitelná i v poměrech , .

Soudní odklon od (základního) pravidla o rovnosti vypořádacích podílů (tzv. disparita podílů) musí být opodstatněn konkrétními okolnostmi případu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2008, sp. zn. ). Disparita se může vztahovat na veškeré položky náležející do společného jmění manželů či jen na některé z nich (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2001, sp. zn. ). Určení výše disparity vypořádacích podílů je na úvaze soudu zohledňující všechny okolnosti případu [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2005, sp. zn. (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2006, č. 4, str. 152)].

Při posouzení možné disparity podílů je vedle okolností samotných nutno přihlédnout také k jejich intenzitě, době trvání či časovému rozsahu jejich existence. Disparitu vypořádacích podílů nemusí nutně založit toliko jeden důvod o dostatečné intenzitě, nýbrž je možné uvažovat také o tom, že v určitém případě bude shledáno více okolností, které by samy o sobě nemusely disparitu založit, ale ve svém souhrnu či kombinaci uplatnění disparity opodstatňují (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. ).

Dovolací soud přezkoumá naplnění podmínek pro odklon od principu rovnosti podílů při vypořádání společného jmění manželů jen z toho pohledu, zdali nejsou relevantní úvahy soudu v nalézacím řízení zjevně nepřiměřené [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. (uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2010, č. 3, str. 100), či ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. ].

Podle dovolacího soudu odvolací soud správně reflektoval, že k disparitě vypořádacích podílu je nezbytné přistupovat zdrženlivě, neboť se jedná o institut, jehož použití musí být odůvodněno okolnostmi konkrétního případu. Odvolací soud přesvědčivě vysvětlil, proč důvody pro disparitu uváděné žalobcem nepovažoval za právně významné. Hlavní příčinou manželského rozvratu a následného rozvodu podle žalobce bylo, že ztratil k žalované důvěru, když zapůjčila svému synovi 186 000 Kč bez vědomí žalobce. V uvedeném ani dovolací soud neshledává takové pochybení žalované, které by muselo vést k manželskému rozvratu. O finančním zabezpečení svých dětí se účastníci dohodli, přičemž k manželskému rozvratu došlo dříve, než byly podle této dohody uspokojeny děti žalobce. Pro disparitu nesvědčí ani mimomanželský vztah žalované a příčiny rozvratu manželství navíc nemusí být prioritním důvodem pro úvahu o disparitním vypořádání společného jmění. Odvolací soud poukázal na to, že jediné, co ze závěrů soudu prvního stupně nepochybně vyplývá, je, že žalobce měl vyšší příjmy než žalovaná, což však samo o sobě k disparitnímu vypořádání nestačí. Dovolací soud tak závěry soudů obou stupňů nepovažuje za zjevně nepřiměřené, pročež v dovolacím přezkumu obstojí.

Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobce přípustným, podle je odmítl.

Vzhledem k tomu, že nebylo dovolání shledáno přípustným, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. , či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. ), a to v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. (dostupný na http://nalus.usoud.cz)].

Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 14. 3. 2023

Mgr. David Havlík

předseda senátu