Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 1992/2022

21 Cdo 1992/2022-143

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobkyně Debtless s. r. o. se sídlem v Polné, Jungmannova č. 149, IČO 09074295, zastoupené Mgr. Jaroslavem Homolkou, advokátem se sídlem v Jihlavě, Palackého č. 5001/1, proti žalované Dražbyprost s. r. o. se sídlem v Ústí nad Labem, Mírové náměstí č. 2/5, IČO 28741552, zastoupené JUDr. Filipem Štípkem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Hradiště č. 96/6, o 595 757,27 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. března 2022, č. j. -116, takto:

Stručné odůvodnění ( ):

Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 3. 2022, č. j. -116, není přípustné podle ustanovení , podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Napadený rozsudek odvolacího soudu je (v závěru, že otázku neplatnosti veřejné dražby nelze posuzovat v jiném řízení než v řízení vedeném podle ustanovení § 24 odst. 3 zákona o veřejných dražbách, a to ani jako otázku předběžnou, že „pokud žaloba na určení neplatnosti veřejné dražby v prekluzivní lhůtě podána nebyla, nemůže být taková dražba považována za neplatnou“, že „naopak právní úprava zákona o veřejných dražbách porušením povinnosti vydražitelem uhradit ve stanovené lhůtě dražební cenu má za důsledek zmaření dražby a povinnost vydražitele hradit s tím náklady spojené včetně opakované dražby“, že „jestliže tak právní předchůdce žalobkyně D. S. hradil náklady zmařené dražby …, šlo o plnění, jež má důvod v právní úpravě obsažené v ustanovení § 28 odst. 3, 4“ zákona o veřejných dražbách, a že proto na „straně žalované … nemohlo vzniknout bezdůvodné obohacení … a lze rovněž vyloučit, že by žalobkyni jako postupníku domnělého nároku D. S. vzniklo právo na případnou náhradu škody, neboť k rozhodnutí soudu o určení neplatnosti dražby … nedošlo a naopak ke zmaření dražby došlo v důsledku chování právního předchůdce žalobkyně“) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.

Podle ustálené soudní praxe je veřejná dobrovolná dražba neplatná, jen jestliže její neplatnost vyslovil soud; neplatnost této dražby přitom soud nemůže posuzovat v jiném řízení než v řízení podle ustanovení zákona o veřejných dražbách, a to ani jako otázku předběžnou (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. , který byl uveřejněn pod č. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2006, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2014, sp. zn. , uveřejněný pod č. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2008, sp. zn. ). Soud může vyslovit neplatnost veřejné dobrovolné dražby, jen jestliže byl splněn některý z důvodů neplatnosti dražby, jež jsou taxativně uvedeny v ustanovení zákona o veřejných dražbách, jestliže žalobu o určení neplatnosti dražby podala osoba, která je k návrhu podle tohoto ustanovení oprávněna (věcně legitimována), směřuje-li žaloba proti osobám, jejichž práv a povinností se řízení a rozhodnutí o neplatnosti veřejné dobrovolné dražby týká (pasivně věcně legitimovaným), a byla-li žaloba podána ve lhůtě uvedené v tomto ustanovení (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2008, sp. zn. , který byl uveřejněn pod č. 16/2009 v časopisu Soudní judikatura). Dovodil-li proto odvolací soud, že se nemůže otázkou (ne)platnosti dražby provedené žalovanou jako dražebníkem dne 27. 11. 2019 zabývat (za situace, kdy žaloba na určení neplatnosti této dražby nebyla podána) jako předběžnou otázkou v řízení o vydání bezdůvodného obohacení vzniklého podle tvrzení žalobkyně na straně žalované uhrazením nákladů zmařené dražby a nákladů opakované dražby právním předchůdcem žalobkyně D. S. žalované, je tento jeho závěr zcela v souladu s konstatntní judikaturou Nejvyššího soudu.

Namítá-li dovolatelka, že „zmařená dražba … není nic jiného než dražba neplatná“, pak přehlíží, že judikatura Nejvyššího soudu je ustálena též v závěrech rozlišujících zmaření dražby od její neplatnosti (nehledě na výslovné a pochybnosti nevzbuzující znění zákona o veřejných dražbách, který tyto instituty zřetelně odlišuje a spojuje s každým z nich jiné právní následky). K tomu srov. např. již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. , z jehož odůvodnění (mimo jiné) vyplývá, že při veřejné dražbě přechází vlastnictví nebo jiné právo k předmětu dražby na vydražitele na základě právní skutečnosti, kterou je příklep licitátora [srov. § 2 písm. a) zákona o veřejných dražbách]. Vlastnictví nebo jiné právo k předmětu dobrovolné dražby přechází na vydražitele k okamžiku udělení příklepu, a to za předpokladu, že uhradil ve stanovené lhůtě cenu dosaženou vydražením (§ 30 odst. 1 zákona o veřejných dražbách). V případě, že cena nebyla vydražitelem ve stanovené lhůtě uhrazena, dochází ke zmaření dražby [§ 2 písm. n) zákona o veřejných dražbách] a vydražitel nenabývá vlastnické nebo jiné právo k předmětu dražby (§ 24 odst. 1 zákona o veřejných dražbách). Naproti tomu neplatnost veřejné dobrovolné dražby může soud vyslovit, jen jestliže byl splněn některý z důvodů neplatnosti dražby, jež jsou taxativně uvedeny v ustanovení § 24 odst. 3 zákona o veřejných dražbách (k institutům zmaření dražby a neplatnosti dražby srov. též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2013, sp. zn. ). Oba instituty rozlišuje i odborná literatura, která upozorňuje na skutečnost, že prostřednictvím institutu neplatnosti dražby není možné obcházet důsledky zmaření dražby plynoucí pro obmeškalého vydražitele z § 28 odst. 3 a 4 zákona o veřejných dražbách (srov. LÍZNEROVÁ, J. § 24 Zmaření a neplatnost dražby, s. 311. In: RAKOVSKÝ, A. a kol. Zákon o veřejných dražbách. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019).

Dovozuje-li žalobkyně, že „pokud na straně žalované nevzniklo bezdůvodné obohacení, je třeba se zabývat i otázkou, zda žalovaná jakožto dražebník, který nesplnil své zákonné povinnosti“ (neboť si nevyžádala souhlasy ve smyslu ustanovení § 17 odst. 5 a 7 zákona o veřejných dražbách), „neodpovídá za škodu tím způsobenou“, pak nebere náležitě v úvahu, že Nejvyšší soud ve své judikatuře již dříve dovodil, že předpokladem vzniku nároku vydražitele na náhradu škody (ať již podle ustanovení zákona o veřejných dražbách, nebo podle ustanovení ) je mimo jiné příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2011, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. ). Neuhradil-li právní předchůdce žalobkyně D. S. cenu dosaženou vydražením, stal se v důsledku vlastního jednání (opomenutí) bez dalšího obmeškalým vydražitelem, který má povinnost uhradit náklady zmařené dražby a náklady opakované dražby ve smyslu ustanovení a 4 zákona o veřejných dražbách, a mezi touto úhradou nákladů a žalobkyní tvrzeným porušením a 7 zákona o veřejných dražbách žalovanou proto není příčinná souvislost (na tom nemůže nic změnit ani okolnost, že uvedené porušení zákona bylo pohnutkou jednání D. S. spočívajícího v neuhrazení ceny dosažené vydražením). Pokud by D. S. cenu dosaženou vydražením uhradil, nemusel by nést náklady zmařené a opakované dražby a tato majetková újma by mu nevznikla.

Uzavřel-li tedy odvolací soud, že „lze rovněž vyloučit, že by žalobkyni jako postupníku domnělého nároku D. S. vzniklo právo na případnou náhradu škody, neboť k rozhodnutí soudu o určení neplatnosti dražby … nedošlo a naopak ke zmaření dražby došlo v důsledku chování právního předchůdce žalobkyně“, je i tento jeho závěr v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, a námitky dovolatelky směřující proti němu proto přípustnost dovolání nemohou založit.

K otázce, co se rozumí dobrými mravy, srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. , uveřejněný pod č. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. , uveřejněný pod č. rozh. obč., rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. , uveřejněný pod č. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. , jakož i usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. , uveřejněné pod č. 14/1998 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. Dovolací soud neshledal – shodně s (implicitně vyjádřenými) závěry soudu prvního stupně a odvolacího soudu – takové mimořádné okolnosti, v jejichž světle by se jevilo na místě v podstatě popřít dopady zákonné úpravy (a narušit tak důvěru v právní normy, a tedy i právní jistotu dotčených osob) a dovodit, že právo žalované na úhradu nákladů zmařené dražby a nákladů opakované dražby vyplývající z ustanovení a 4 zákona o veřejných dražbách bylo uplatněno a uspokojeno v rozporu s dobrými mravy.

Namítá-li dovolatelka, že se soudy „nezabývaly ani tím, zda dražebníkovi vzniká nárok na odměnu“, a předestírá-li otázky, „zda za situace, kdy dražebník (žalovaná) poruší povinnost stanovenou zákonem spočívající v nevyžádání si souhlasů ve smyslu ustanovení a 7 , o veřejných dražbách, resp. nesplní předmět smlouvy o provedení dražby dobrovolné, má nárok na náklady zmařené a opakované dražby“ a „zda je posouzení odpovědnosti za škodu“ ve vztahu k dražbě „podmíněno rozhodnutím soudu o určení neplatnosti dražby v řízení vedeném dle ZVD“ (jakož i další otázky kladené Nejvyššímu soudu v bodu 50 dovolání), postrádá její dovolání v této části vymezení předpokladů přípustnosti dovolání, které je povinnou náležitostí tohoto mimořádného opravného prostředku (srov. ). V případech, v nichž dovolání může být přípustné jen podle , je dovolatel podle ustanovení povinen v dovolání pro každý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek přípustnosti považuje za splněné, tj. od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v dovoláním napadeném rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit. Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení nepostačují (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. ). K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. ). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. ).

Námitkou, že rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný (že „odůvodnění odvolacího soudu je k nároku žalobkyně na náhradu škody nedostatečné a blíže nepřezkoumatelné“), dovolatelka uplatňuje tzv. jinou vadu řízení, k níž lze podle ustanovení věty druhé přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné; tento předpoklad však v projednávané věci – jak vyplývá z výše uvedeného – není splněn. Přípustnost dovolání může založit toliko odvolacím soudem řešená právní otázka, kterou může být i otázka procesního práva, nikoli však „pouhá“ (ať již domnělá, nebo skutečná) vada řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. ). Rozsudek odvolacího soudu ostatně ani nelze ve smyslu ustálené judikatury dovolacího soudu považovat za nepřezkoumatelný, neboť jeho odůvodnění má všechny náležitosti uvedené v ustanovení , které je třeba podle použít přiměřeně s přihlédnutím k zásadně přezkumné povaze činnosti soudu v odvolacím řízení, a je patrné, že nebránilo dovolatelce v uplatnění jejích práv (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. , uveřejněný pod č. rozh. obč.).

V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, v němž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení, a proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů odvolacího řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení , podle kterého dovolání podle není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 14. 3. 2023

JUDr. Jiří Doležílek předseda senátu