Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 3761/2022

23 Cdo 3761/2022-120

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobkyně M. S., narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Janem Braborcem, advokátem se sídlem v Kladně, Litevská 2571, proti žalované Generali Česká pojišťovna a.s., se sídlem v Praze 1, Nové Město, Spálená 75/16, identifikační číslo osoby 45272956, o zaplacení 52 311 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2022, č. j. -99, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Žalobkyně se podanou žalobou domáhala na žalované zaplacení částky 52 311 Kč s příslušenstvím z titulu nedoplatku pojistného plnění podle pojistné smlouvy uzavřené dne 22. 9. 2016 mezi účastníky pod č. 18586801-13, dále jen „pojistná smlouva“. Žalovaná namítala, že žalobkyni právo na výplatu pojistného plnění nevzniklo, a vzájemným návrhem požadovala po žalobkyni vrácení částky 4 838 Kč s příslušenstvím, kterou jí neoprávněně vyplatila.

Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 29. 9. 2021, č. j. -68, zamítl žalobu na zaplacení částky 52 311 Kč s příslušenstvím (výrok I), uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované částku 4 838 Kč s příslušenstvím (výrok II), uložil žalované zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 5 979,20 Kč (výrok III) a uložil žalobkyni nahradit náklady řízení žalované v částce 2 500 Kč (výrok IV).

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil, ve výroku II zrušil a řízení o vzájemném návrhu žalované zastavil, výrok III změnil tak, že žalované se povinnost k náhradě nákladů řízení žalobkyni neukládá, a výrok IV změnil tak, že výše nákladů řízení činí 1 500 Kč, jinak tento výrok potvrdil (výrok I odvolacího soudu). Dále odvolací soud uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 1 200 Kč (výrok II odvolacího soudu) a rozhodl o vrácení soudního poplatku ve výši 1 000 Kč z účtu Obvodního soudu pro Prahu 1 žalované (výrok III odvolacího soudu).

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v rozsahu výroků I a II dovoláním, jež považuje za přípustné pro řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené otázky, zda se mezi účastníky uzavřená pojistná smlouva vztahuje i na garáž a kůlnu, které mají podle žalobkyně charakter vedlejší, resp. související stavby ve smyslu pojistných podmínek a které byly vlivem silné vichřice poškozeny. Odvolací soud dle žalobkyně Všeobecné pojistné podmínky Můj majetek VPPMO-O-01/2016, dále jen „pojistné podmínky 01/2016“, nesprávně vyložil, jestliže předmětnou garáž a kůlnu jako vedlejší stavby nehodnotil. V návaznosti na to žalobkyně namítala, že dovolací soud měl na daný případ aplikovat až , , dále jen „o. z.“, neboť předmětné stavby jsou příslušenstvím rodinného domu.

Dále žalobkyně namítala, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku týkající se postavení žalobkyně jakožto spotřebitelky, když nezohlednil, že jí nebyl ze strany žalované jakožto profesionála dostatečně vysvětlen obsah pojistných podmínek inkorporovaných do pojistné smlouvy. Dle žalobkyně nebyla taková otázka dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena.

Konečně žalobkyně v dovolání namítala, že odvolací soud měl v poměrech dané věci posoudit částku 4 838 Kč, kterou žalovaná uhradila žalobkyni, jako částečné plnění s účinky uznání zbytku dluhu ve smyslu § 2054 odst. 2 o. z.

Ze shora uvedených důvodů žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Žalovaná se k dovolání žalobkyně nevyjádřila.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII ), dále jen „ “.

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání bylo podáno včas ( ) a osobou k tomu oprávněnou ( ).

Podle v dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až ) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Ve vztahu k otázce, zda plnění ve výši 4 838 Kč, které žalovaná poskytla žalobkyni, mělo jako částečné plnění účinky uznání zbytku dluhu dle o. z., a ve vztahu k námitce, že kůlna a garáž měly být hodnoceny jako příslušenství věci, žalobkyně nevymezuje žádný z předpokladů přípustnosti dovolání podle

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. K projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení (či jeho části), aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní dosud judikaturně neřešená otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je v jeho rozhodovací praxi rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit, tj. vyřešit dříve řešenou otázku nyní jinak (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. , ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. , a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. ).

Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. ). Samotné vymezení dovolacího důvodu, jenž spočívá obvykle ve vylíčení právní argumentace, pro kterou považuje dovolatel právní posouzení věci za nesprávné, přípustnost dovolání založit nemůže (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. , či ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. ).

V projednávané věci žalobkyně v té části dovolání, jež se týkala otázky uznání zbytku dluhu v důsledku částečného plnění žalované, resp. otázky příslušenství věci shora uvedeným požadavkům nedostála. V této části proto dovolání trpí vadami, které nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. větu první ), již uplynula. Jde přitom o vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze v této části posoudit přípustnost dovolání.

Dovolací soud se proto dále zabýval přípustností dovolání ohledně zbývajících žalobkyní vymezených otázek.

Žalobkyně v dovolání namítala, že odvolací soud nesprávně vyložil pojem vedlejších staveb obsažený v pojistných podmínkách 01/2016, neboť za vedlejší stavby nepovažoval garáž a kůlnu, které měly být v důsledku silné vichřice poškozeny.

Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že na pojistnou smlouvu je třeba nahlížet jako na celek, jehož jsou pojistné podmínky součástí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2022, sp. zn. ). Nejvyšší soud pak ve své rozhodovací praxi vychází z plné aplikovatelnosti zákonem upravených interpretačních metod při výkladu pojistných smluv (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. , a ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. ).

V otázce výkladu právního jednání je rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ustálena (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 4/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) v závěrech, že základní pravidlo výkladu adresovaných právních jednání formuluje ustanovení věty první , (dále jen „o. z.“). Soud nejprve zkoumá (zjišťuje), jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednajícího, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností. Ochrana dobré víry adresáta právního jednání pak vyžaduje (a věta první o. z. tak normuje výslovně), aby soud právní jednání vyložil jen podle takového úmyslu jednajícího, který byl anebo musel být adresátovi znám. Při zjišťování úmyslu jednajícího tudíž soud přihlíží toliko k těm okolnostem, které mohl vnímat i adresát právního jednání. Jinými slovy, pro výklad právního jednání je určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího (která byla anebo musela být známa adresátovi), již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov). Teprve tehdy, nelze-li zjistit skutečnou vůli (úmysl) jednajícího, postupuje soud podle pravidla vyjádřeného v větě druhé o. z. Ustanovení o. z. pak uvádí demonstrativní výčet okolností, k nimž soud při výkladu právního jednání přihlíží (k těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil též v rozsudku ze dne 22. 5. 2020, sp. zn. ).

V projednávané věci soudy vyšly ze skutkových zjištění, že předmětná garáž a kůlna se nacházejí na jiném pozemku (st. XY, k. ú. XY) než pojištěná obytná budova č. p. XY (stojící na pozemku parc. č. st. XY, k. ú. XY), přičemž uvedené pozemky nemají žádnou společnou hranici a leží mezi nimi komunikace ve vlastnictví obce. Podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů bylo žalobkyni při uzavření pojistné smlouvy pojišťovací zprostředkovatelkou sděleno, že vedlejší stavby jsou předmětem pojištění tehdy, nacházejí-li se na pozemcích oplocených „v jednom celku“ s obytnou budovou.

Odvolací soud se tak v poměrech projednávané věci neodchýlil od shora uvedené judikatury Nejvyššího soudu, jestliže na základě provedeného výkladu dospěl k závěru, že předmětná kůlna a garáž nejsou vedlejšími stavbami ve smyslu čl. 3 bod 4 a 7 pojistných podmínek 10/2016, neboť není naplněn těmito pojistnými podmínkami stanovený základní předpoklad, že vedlejší stavby se musí nacházet na pozemcích v jednotném funkčním celku s pozemkem, na kterém je umístěna hlavní obytná budova, přičemž pozemky v jednotném funkčním celku musí svými hranicemi vzájemně sousedit a tato skutečnost byla žalobkyni při uzavírání pojistné smlouvy známa. Z uvedeného důvodu tak nemůže dovolání žalobkyně ve vztahu k otázce výkladu pojistných podmínek 01/2016 založit přípustnost dovolání podle

Nejvyšší soud k tomu připomíná, že ve své ustálené rozhodovací praxi zaujímá stanovisko, dle kterého výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního úkonu (o skutečné vůli stran jimi projevené), není řešením otázky hmotného práva v intencích § 237 o․ s. ř., jež by bylo možno porovnávat s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu právního jednání) dospěl, např. že by nevyužil příslušné výkladové metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy chybou v logice (srov. například závěry vyjádřené v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. , a ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. ), což ovšem není případ této věci.

Rovněž otázka vztahující se k postavení žalobkyně jakožto spotřebitele, tedy slabší strany, které nebyl ze strany žalované dostatečně vysvětlen obsah pojistných podmínek inkorporovaných do pojistné smlouvy, přípustnost dovolání podle nezakládá. Odvolací soud přejal skutková zjištění soudu prvního stupně, když konstatoval, že pojistná smlouva byla uzavírána přímo na pobočce, pojistné podmínky při uzavírání smlouvy žalobkyně obdržela a rovněž byla pojišťovací zprostředkovatelkou upozorněna na skutečnost blíže definovanou v pojistných podmínkách, že pokud jsou pozemky oploceny „v jednom celku“, předmětem pojištění jsou. Namítá-li žalobkyně, že nebyla s pojistnými podmínkami dostatečně seznámena, zakládá ve skutečnosti kritiku právního závěru odvolacího soudu na své vlastní verzi skutkového stavu věci, odlišné od skutkových zjištění a závěrů, na nichž je právní posouzení věci založeno. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů však nelze v dovolacím řízení v žádném ohledu zpochybnit. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, přitom Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. ).

Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení odmítl.

Pro úplnost dovolací soud uvádí, že rozsah dovolání posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání ( ) a dovodil, že proti rozhodnutí o nákladech řízení dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k nákladům řízení postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle ani přípustné.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 8. 2. 2023

JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu