Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

27 Cdo 2847/2022

27 Cdo 2847/2022-497

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců Mgr. Ing. Davida Bokra a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci žalobce JUDr. Tomáše Pelikána, se sídlem v Praze 1, Dušní 866/22, PSČ 110 00, jako insolvenčního správce dlužníka P. s. b. d., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupeného Mgr. Karlem Volfem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Jindřicha Plachty 3163/28, PSČ 150 00, proti žalovanému M. L., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Magdou Rothovou, advokátkou, se sídlem v Praze 8, Prvního pluku 320/17, PSČ 186 00, o zaplacení 574.220 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 4. 2022, č. j. -453, takto:

I. Dovolání seodmítá.

II. Žalovaný

je povinen

zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 13.213,20 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.

Odůvodnění:

[1] Žalobou doručenou Městskému soudu v Praze dne 9. 2. 2010 se žalobce domáhá na žalovaném jako předsedovi představenstva zaplacení 574.220 Kč s příslušenstvím z titulu vydání bezdůvodného obohacení. Tvrdí, že uvedená částka byla žalovanému vyplacena jako pohyblivá složka odměny, aniž by její vyplacení schválila členská schůze P. s. b. d. (dále též jen „družstvo“ nebo „dlužník“).

[2] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 5. 2020, č. j. -404, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).

[3] Jde přitom již o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně v této věci, když rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2012, č. j. -166, jímž soud uložil žalovanému povinnost zaplatit 269.864 Kč s (ve výroku specifikovaným) příslušenstvím (výrok I.) a zamítl žalobu co do částky 304.356 Kč s (ve výroku specifikovaným) příslušenstvím (výrok II.), k odvolání žalobce a žalovaného Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 30. 6. 2015, č. j. -202, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

[4] Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 574.220 Kč s (ve výroku specifikovaným) příslušenstvím (první výrok), rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok), o znalečném (třetí výrok) a o poplatkové povinnosti (čtvrtý výrok).

[5] Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle a 2 , (dále jen „ “), jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v a není přípustné ani podle

[6] Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na dílčích závěrech, podle nichž:

1) „postupnými platbami částky 574.220 Kč byla dovolateli hrazena odměna za výkon funkce předsedy představenstva …, nikoliv mzda zaměstnance“,

2) členská schůze družstva schválila „pohyblivou složku odměny členů představenstva v maximální výši 300 % základního platu s tím, že fond odměn bude naplňován 20 % finančních prostředků získaných mimo další členské vklady a členské příspěvky“,

3) „příjmem, z jehož objemu mohly být do výše 20 % placeny odměny členů představenstva …, byl čistý příjem, tj. rozdíl mezi všemi příjmy a výdaji, nikoliv pouhý hrubý příjem“, a

4) „neutěšená ekonomická situace družstva existovala již od roku 2003 a 2004 a prohlubovala se až do zjištěného úpadku … od roku 2004 se ztráta neustále kumulovala … nejméně od roku 2004 družstvo nemělo žádný čistý příjem, a tudíž ani položku 20 % z takového příjmu, ze které by mohly být vypláceny odměny členům představenstva“.

[7] Dovolatel zpochybňuje (skutkový) závěr odvolacího soudu, podle něhož „nejméně od roku 2004 družstvo nemělo žádný čistý příjem, a tudíž ani položku 20 % z takového příjmu, ze které by mohly být vypláceny odměny členům představenstva“,a namítá, že vykazování ztrát „za účelem daňové optimalizace předpokládaných budoucích výnosů“ ještě neznamená, že „neexistují ‚čisté‘ příjmy účetní jednotky“.

[8] Správnost skutkového stavu, jak byl zjištěn v řízení před soudy nižších stupňů, v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je v vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. , a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. ).

[9] V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že při úvaze, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem – v mezích právní otázky vytyčené dovolatelem – správné, vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srovnej např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. , či ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. ).

[10] Otázka, „zda lze hodnotící soudy k účetním dokladům (ohledně jejich úplnosti a správnosti) zakládat pouze na zjevně účelových tvrzeních“ žalobce, kterému byly „účetní doklady prokazatelně protokolárně předány“, ale přesto nebyly k důkazu předloženy, a námitka, že „odvolací soud bohužel akceptoval zjevně nesprávný znalecký posudek Ing. Miluše Urbanové z jiného soudního řízení“, dovolání přípustným nečiní, neboť odvolací soud postupoval při hodnocení důkazů v souladu s ustanoveními a násl. , jakož i ustálenou judikaturou přijatou k jejich výkladu (za všechna rozhodnutí srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 1998, sp. zn. , a ze dne 17. 8. 2011, sp. zn. ).

[11] Odvolací soud provedené důkazy hodnotil podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, pečlivě přihlížel ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Provedené důkazy pak hodnotil jak z pohledu závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, tak i z pohledu pravdivosti (věrohodnosti). Žádné důkazy nepominul a pečlivě, srozumitelně a podrobně vyložil, ze kterých provedených důkazů vycházel.

[12] Dovolatel ve skutečnosti prostřednictvím dovolání brojí proti samotnému hodnocení důkazů, maje za to, že odvolací soud měl na jeho základě přijmout odlišné skutkové závěry (totiž že dlužník měl čisté příjmy k vyplacení pohyblivé složky odměny členům představenstva). Jestliže soud respektoval pravidla hodnocení důkazů, nepřísluší Nejvyššímu soudu posuzovat správnost skutkových závěrů. Samo hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, totiž nelze, s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů, dovoláním napadnout (srov. za všechna rozhodnutí např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. , a ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. , či – mutatis mutandis – nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. ).

[13] Namítá-li dovolatel, že „zjevně účelové nepředložení účetnictví“ dlužníka ze strany žalobce by mělo jít k tíži žalobce, přehlíží, že odvolací soud neuzavřel, že by účetní doklady dlužníka nebyly předloženy, ale že „nebyly vedeny v takovém stavu, aby měly zcela nepochybnou vypovídací hodnotu o ekonomickém stavu dlužníka“.

[14] Dovolání není přípustné ani pro řešení dovolatelem předložené otázky, „zda je možné o nároku na vydání plnění (vrácení vyplacené mzdy) ve prospěch dlužníka, na nějž byl prohlášen konkurs, rozhodovat v civilním řízení, aniž by bylo předtím vydáno rozhodnutí insolvenčního soudu o odpůrčí žalobě vedené o neplatnost nebo neúčinnost právního úkonu dlužníka“.

[15] Podstata odpůrčí žaloby, resp. neúčinnosti ve smyslu a násl. , o úpadku a způsobech jeho řešení ( ), tkví v tom, že neúčinností právního úkonu není dotčena jeho platnost (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sen. zn. , uveřejněný pod číslem 65/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2018, sen. zn. ). Insolvenční správce se může úspěšně domáhat i (jen) vyslovení neúčinnosti zpochybněného právního úkonu, event. podat samostatně žalobu na určení neúčinnosti a současně (či až po skončení řízení) žalobu o vydání ušlého plnění do majetkové podstaty (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sen. zn. ). Dospěje-li soud k závěru, podle něhož šlo ze strany dlužníka o neplatné právní úkony, je pojmově vyloučeno domáhat se jejich neúčinnosti (odporovat jim) [viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2018, sen. zn. ]. Soud rozhodne zamítavým výrokem o požadavku na určení neúčinnosti právního úkonu pro absenci právního důvodu poskytnutého plnění (viz např.rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2018, sen. zn. ).

[16] Uzavřel-li odvolací soud v poměrech projednávané věci, že žalovaná částka byla dovolateli vyplacena bez právního důvodu a dovolatel se tak bezdůvodně obohatil, je pojmově vyloučeno domáhat se neúčinnosti takového právního úkonu (odporovat mu). Žalobu na určení neúčinnosti právního úkonu by insolvenční soud zamítl pro absenci právního důvodu poskytnutého plnění.

[17] Namítá-li dále dovolatel, že „není možné mimo insolvenční řízení přezkoumávat právní důvod, na jehož základě došlo k vyplacení mzdových prostředků dovolateli“, přehlíží, že žalobce vymezuje žalobou předmět řízení toliko po skutkové stránce. Právní charakteristika vylíčených skutkových tvrzení (tzv. právní důvod žaloby) není součástí vymezení předmětu řízení a žalobce ji není povinen uvádět. Uvede-li ji, není pro soud závazná (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2018, sen. zn. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2022, sen. zn. ).

[18] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat jeho výkonu.

V Brně dne 31. 1. 2023

JUDr. Marek Doležal předseda senátu