Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 3095/2022

30 Cdo 3095/2022-247

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobce D. K., nar. XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Alexandrem Petrem, advokátem se sídlem v Brně, Moravské náměstí 629/4, proti žalované České republice– Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, o zaplacení částky 152 745 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 6. 2022, č. j. -232, takto:

Odůvodnění:

Žalobce se v řízení domáhal vůči žalované zaplacení částky 152 745 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, jež mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem Policie České republiky, kterým mu na základě příkazu vydaného dne 13. 1. 2015 zabránila v jízdě odtažením jeho osobního automobilu a následně toto vozidlo zadržela. Požadovaná částka sestávala z částky 114 600 Kč vynaložené na pronájem náhradního vozu, z částky 27 816 Kč připadající na náklady, jež žalobce vynaložil na parkovné a nucený odtah svého vozu, a z částky 10 329 Kč odpovídající nákladům spojeným s nutnými opravami předmětného vozu po jeho vrácení.

Městský soud v Brně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 27. 1. 2021, č. j. -190, rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 74 372,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 24. 2. 2017 do zaplacení (výrok I), ve zbývající části žalobcova požadavku představované částkou 78 372,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 152 745 Kč od 29. 8. 2016 do 23. 2. 2017 a s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 78 372,50 Kč od 24. 2. 2017 do zaplacení žalobu zamítl (výrok II), dále žalobci uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení (výrok III) a závěrečnými výroky žalobce a žalovanou zavázal k náhradě nákladů řízení, které platil stát (výroky IV a V). Přisouzená částka 74 372,50 Kč sestávala z částky 55 300 Kč připadající na náhradu nájemného za užívání náhradního vozu, z částky 13 908 Kč odpovídající nákladům na parkovné a nucený odtah a z částky 5 164,50 Kč vynaložené na opravu žalobcova vozu.

Krajský soud v Brně jako soud odvolací v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalované zmíněný rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku I změnil tak, že zamítl žalobu i ve vztahu k částce 74 372,50 Kč s příslušenstvím (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky II a III rozsudku odvolacího soudu). Ve vztahu k zamítavému výroku II o věci samé nebyl rozsudek soudu prvního stupně podaným odvoláním dotčen, a v této části tak nabyl samostatně (odděleně) právní moci.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním, jež však Nejvyšší soud podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII ), dále jen „ “, odmítl zčásti jako nepřípustné, zčásti pro jeho vady.

Podle dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle dovolání není podle přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

V případě řízení, jehož předmětem je několik samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem. Posouzení, zda se jedná o samostatný nárok či nikoliv, vychází z toho, zda jsou skutečnosti rozhodné pro posouzení opodstatněnosti dílčích nároků rozdílné, třebaže se odvíjejí od téže události (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. , proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. , dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. , nebo ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. , proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. ). Tyto judikatorní závěry jsou použitelné i po změně formulace provedené s účinností od 30. 9. 2017 , neboť podle důvodové zprávy k tomuto zákonu účelem změny nebylo rozšíření přípustnosti dovolání nad rámec dosavadní úpravy a jejího judikaturního výkladu, nýbrž naopak omezení přípustnosti dovolání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. , proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. ).

Jak již bylo zmíněno, součástí žalobního požadavku, o němž odvolací soud napadeným rozhodnutím rozhodl, byl kromě nároku na zaplacení částky 55 300 Kč odpovídající nájemnému za užívání náhradního vozidla, také nárok znějící na zaplacení částky 13 908 Kč, kterou žalobce požadoval jako náhradu parkovného a nákladů spojených s nuceným odtahem jeho vozu, a dále nárok na zaplacení částky 5 164,50 Kč jako náhrady nákladů vynaložených na jeho opravu. Dovolání v části, která se týká posledních dvou uvedených nároků, které svou výší nepřesahují částku 50 000 Kč, tak není s ohledem na znění objektivně přípustné, když se v daném případě současně nejedná o vztah ze spotřebitelských smluv ani o pracovněprávní vztah.

Dovolání není přípustné ani v části směřující proti výrokům II a III napadeného rozsudku, a to s ohledem na znění , neboť těmito výroky bylo rozhodnuto o nákladech řízení.

V souladu s musí být v dovolání vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a ) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení , aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. , dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. ). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu , popřípadě odkaz na toto zákonné ustanovení nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. ). Spočívá-li pak napadené rozhodnutí na řešení více právních otázek, je přitom nezbytné otázku přípustnosti podaného dovolání vymezit vždy ve vztahu ke každé takovéto otázce zvlášť.

Způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu nepředstavuje ani alternativní vymezení situací, které uvedené ustanovení uvádí. Nejedná-li se o případ, kdy řešení konkrétní právní otázky přijaté v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu bude na straně jedné shledáno v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu, a současně zde bude dán odlišný důvod přípustnosti dovolání z pohledu judikatury soudu dovolacího (tj. buď tatáž otázka dosud nebyla v judikatuře dovolacího soudu vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo již dříve vyřešená otázka by měla být dovolacím soudem nadále posouzena jinak), totiž z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být ve vztahu k téže otázce splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání – splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání zpravidla vylučuje, aby současně pro řešení stejné otázky bylo naplněno kritérium jiné. Vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, proto není řádné, bylo-li provedeno označením (volbou) několika (více) v úvahu přicházejících alternativ přípustnosti dovolání pro jednu (konkrétní) právní otázku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. ).

Rovněž podle judikatury Ústavního soudu jsou „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení (…) v stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. ). Ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. , pak Ústavní soud uvedl, že: „Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti ( ), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením d“. Taktéž i v další své nálezové judikatuře Ústavní soud Nejvyššímu soudu netoleruje, pokud ten projedná dovolání, aniž by bylo vybaveno předepsanými obsahovými náležitostmi (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. ). Úkolem Nejvyššího soudu v dovolacím řízení totiž není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v ve vazbě na vymezil předpoklady přípustnosti dovolání tak, že specifikuje konkrétní odvolacím soudem vyřešenou právní otázku z oblasti hmotného či procesního práva, a tu pak spojí s jednou ze situací předpokládaných v (ve vztahu k rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, případně Ústavního soudu). Přístup k dovolacímu řízení je totiž z vůle zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se Nejvyšší soud mohl podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2022, sp. zn. ).

Uvedeným požadavkům však podané dovolání v jeho zbývající části nevyhovělo. Kromě otázky, jež se týká nákladů řízení, a na níž proto dopadá výše zmíněný závěr o částečné objektivní nepřípustnosti podaného dovolání, žalobce v dovolání zformuloval též další tři otázky, a to 1) zda orgán veřejné moci nese odpovědnost za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v zadržení automobilu, a zda je tak povinen k náhradě škody, jež vznikla v jeho důsledku, 2) zda si žalobce mohl při odnětí vozidla na základě nesprávného úředního postupu obstarat dočasně automobil srovnatelné hodnoty plnící stejný účel a náklady s tímto spojené následně uplatnit jako náhradu škody a 3) zda příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem orgánu veřejné moci a vznikem škody není dána jen z toho důvodu, že žalobce v rozhodné době nevěděl, kdy orgán veřejné moci upustí od nesprávného úředního postupu spočívajícího v zadržování žalobcova automobilu, respektive proto, že žalobce v době policejního zákroku nedisponoval peněžní částkou potřebnou k uhrazení kauce, která po něm byla neoprávněně nárokována. V rozporu se zněním a se závěry plynoucími z citované judikatury však žalobce žádnou z těchto otázek nespojil s konkrétním důvodem přípustnosti dovolání, když nespecifikoval, kterou ze čtyř možných variant upravených v považuje ve vztahu ke každé z nich za splněnou. Namísto toho se po shrnutí vybraných pasáží rozsudku soudu prvního stupně a soudu odvolacího omezil jen na kritiku závěrů odvolacího soudu, jež vyústila v žalobcovo konstatování, že odvolací soud ke svým závěrům „dospěl na základě nepravdivých domněnek“ a že příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem Policie České republiky a vznikem tvrzené škody dána je.

Dovolání žalobce tedy ve zbývající části nelze věcně projednat, neboť trpí vadami, které nebyly ve lhůtě stanovené v odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.

Nejvyšší soud proto podané dovolání odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 10. 1. 2023

JUDr. Pavel Simon předseda senátu