Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 2325/2022

22 Cdo 2325/2022-242

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně H. K., narozené XY, bytemv XY, zastoupené Mgr. Kateřinou Sigmundovou, advokátkou se sídlem v České Lípě, Jiráskova 614/11, proti žalovanému R. U., narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Petrem Novákem, advokátem se sídlem v Polevsku 183, o určení rozsahu věcného břemene, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 1. 3. 2022, č. j. -211, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Okresní soud v České Lípě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. 4. 2021, č. j. -155, ve znění opravného usnesení ze dne 5. 5. 2021, č. j. -161, určil, že pozemek parc. č. XY v k. ú. XY je zatížen věcným břemenem chůze a jízdy v rozsahu vyznačeném v geometrickém plánu č. 567 – 1935/2020, vyhotoveném L. K., „pro každého vlastníka pozemku parc. č. XY v k. ú. XY“ (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II).

K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 1. 3. 2022, č. j. -211, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech nalézacího a odvolacího řízení (výrok II).

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o , (dále „ “), a jako důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci.

Vymezuje v něm právní otázku, která nebyla podle jejího názoru v rozhodování Nejvyššího soudu dosud vyřešena, a to otázku charakteru držby nutné pro mimořádné vydržení. Domnívá se totiž, že rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se dosud nezabývala tím, zda při mimořádném vydržení se vyžaduje držba pravá a poctivá.

Rovněž vymezuje další tři právní otázky, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, a to:

- otázku týkající se podmínek řádného vydržení; poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. a sp. zn. ,

- otázku posouzení omluvitelného omylu; poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , a dále

- otázku procesního postupu odvolacího soudu; uvádí, že odvolací soud nepostupoval v souladu s judikaturou Ústavního soudu (sp. zn. , sp. zn. , sp. zn. ) a Nejvyššího soudu (sp. zn. , sp. zn. , sp. zn. , sp. zn. ), podle které, chce-li se odvolací soud odchýlit od skutkových závěrů soudu prvního stupně na základě soudem prvního stupně provedených důkazů, musí zopakovat všechny důkazy, o něž své skutkové závěry soud prvního stupně opřel.

Dovolatelka se domnívá, že splnila podmínky mimořádného vydržení a poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , ve kterém se Nejvyšší soud vedle řádného vydržení zabýval okrajově i vydržením mimořádným. Má za to, že vyslovené závěry lze vztáhnout i na držbu trvající nerušeně nejméně 35 let.

K otázce řádného vydržení namítá, že od roku 1989, kdy jí bylo zřízeno věcné břemeno, užívala i spornou část pozemku parc. č. XY ve „vnitřním ohybu zatáčky“ v minimálním rozsahu a proto mohla být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že užívá věcné břemeno tak, jak bylo vyznačeno v kupní smlouvě, a to až do roku 2005, neboť vnitřní zatáčka nebyla do té doby nijak vyznačena a právní předchůdkyně žalovaného takové užívání nijak nerozporovala.

K otázce posouzení omluvitelného omylu uvádí, že odvolací soud vzal při úvaze o omluvitelném omylu za jediný rozhodný parametr šíři pozemku určeného k výkonu práva chůze a jízdy; uvedl, že užívání cesty přesahovalo v ohybu 1 metr, tedy šlo o překročení v celé 1/3 šíře cesty, což nemůže být považováno za omluvitelný omyl; přitom opomenul i další parametry, jako jsou absence oplocení či umístění pozemku v terénu, jak je stanovila zmíněná judikatura Nejvyššího soudu.

Navrhuje, aby Nejvyšší soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdí, případně že rozsudek odvolacího soudu zruší a věc mu vrátí zpět k dalšímu řízení.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Dovolání není přípustné.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle –3 dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

V posuzované věci bylo žalobkyni (a jejímu tehdejšímu manželovi) notářským zápisem NZ 27/89, N 590/89 ze dne 4. 7. 1989 zřízeno společně s kupní smlouvou právo chůze a jízdy přes pozemek parc. č. XY při hranicích pozemků parc. č. XY a XY a přes pozemek parc. č. XY v k. ú. XY s tím, že tato práva omezují vlastníky pozemků parc. č. XY a XY jako věcná břemena. Žalobkyně přitom užívala oprávnění vážící se k části pozemku parc. č. XY ve větším plošném rozsahu než bylo stanoveno. Podanou žalobou se domáhá určení, že věcné břemeno v užívaném širším rozsahu vydržela.

Vzhledem k tomu, že k vydržení vlastnického práva mělo dojít před 1. 1. 2014, Nejvyšší soud věc posoudil podle , (dále „obč. zák.“), - viz - hlava II - ustanovení přechodná a závěrečná, díl 1 - přechodná ustanovení oddíl I. - všeobecná ustanovení, , 2 , (dále „o. z.“).

Podle § 151o odst. 1 věty druhé obč. zák. právo odpovídající věcnému břemenu lze nabýt také výkonem práva (vydržením); ustanovení § 134 zde platí obdobně.

Podle § 130 odst. 1 obč. zák. je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.

Podle § 134 odst. 1 obč. zák. oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost.

K právní otázce, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, zda při mimořádném vydržení se vyžaduje držba pravá a poctivá:

Především je třeba zdůraznit, že na řešení takto položené otázky rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá.

V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. (toto rozhodnutí, jakož i všechna dále uvedená rozhodnutí jsou dostupná na www.nsoud.cz), na který poukazuje dovolatelka, se uvádí: „Ze zjištěných skutkových okolností se podává možnost, že držba žalobkyně byla způsobilá k tzv. mimořádnému vydržení ( OZO), nicméně k tomu nedošlo proto, že č. tuto možnost neznal a úprava v novém není dosud použitelná (viz č. ). Je ovšem zjevné, že úprava neumožňující uvést dlouhodobou - v dané věci trvající do vzniku sporu mezi účastníky nerušeně přinejmenším 35 let - držbu vykonávanou „nikoliv v nepoctivém úmyslu“, do souladu se stavem právním, neodpovídá tradičním principům soukromého práva, které byly vyjádřeny v obecném a nyní v nového , a není v souladu s funkcí vydržení. To samo o sobě sice neznamená, že by i v době od 1. 1. 1951 do 1. 1. 2014 bylo mimořádné vydržení možné, při komplexním posouzení věci je však třeba tuto okolnost brát do úvahy“.

Odvolací soud v posuzované věci vyšel ze zjištění, že věcné břemeno ve prospěch pozemku žalobkyně vzniklo v roce 1989; již 29. 11. 2005 však došlo na žádost samotné žalobkyně k zaměření pozemku parc. č. XY a parc. č. XY, a v souvislosti s tím k umístění geodetických značek způsobem, že v místě sporného ohybu cesty (zatáčky) byl osazen hraniční znak z plastu. Odvolací soud proto učinil závěr, že žalobkyně musela být od roku 2005 se zaměřením pozemků a umístění geodetických značek obeznámena a vzhledem k její vědomosti o skutečné hranici cesty založené věcným břemenem je vyloučeno, že by společně se svým bývalým manželem mohla věcné břemeno v širším rozsahu vydržet. Odvolací soud tedy vůbec nezaložil své úvahy na nerušené dlouhodobé držbě práva odpovídajícímu věcnému břemenu, kterou by žalobkyně vykonávala v nikoliv nepoctivém úmyslu.

Nad rámec uvedeného dovolací soud poznamenává, že otázka kvalifikace držby při mimořádném vydržení byla v judikatuře Nejvyššího soudu již vyřešena (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. ) a napadené rozhodnutí odvolacího soudu není z rozhodovací praxí dovolacího soudu v rozporu.

Dovolatelka dále v souvislosti s namítaným vydržením širšího rozsahu věcného břemene vymezila dvě právní otázky týkající se podmínek řádného vydržení, konkrétně její dobré víry a omluvitelného omylu, při jejichž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu sp. zn. a sp. zn. , a dále sp. zn. :

Problematikou vydržení práva odpovídajícího věcnému břemenu se Nejvyšší soud zabýval již v rozsudku ze dne 7. 6. 2001, sp. zn. . V uvedeném rozsudku Nejvyšší soud dovodil, že jako podmínka vydržení nepostačuje subjektivní přesvědčení držitele o tom, že mu věc nebo právo náleží, ale je třeba, aby držitel byl v dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem. Tuto podmínku vykládá publikovaná judikatura tak, že posouzení toho, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, nemůže vycházet jen z posouzení subjektivních představ držitele. Dobrá víra držitele se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), který by mohl mít za následek vznik práva (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. , publikovaný v Právních rozhledech č. 11/1997); titul nabytí držby tu sice nemusí být, držitel však musí být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jeho držba se o takový titul opírá.

Oprávněná držba se zakládá na omylu držitele, který se domnívá, že je vlastníkem držené věci nebo subjektem vykonávaného práva. Oprávněná držba se nemůže zakládat na takovém omylu držitele, kterému se mohl při normální opatrnosti vyhnout. Je třeba zdůraznit, že jde o opatrnost normální, obvyklou, posuzovanou z objektivního hlediska. Omyl držitele musí být omluvitelný. Omluvitelným je omyl, ke kterému došlo přesto, že mýlící se postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat. Pokud omyl přesahuje rámec běžného, obvyklého posuzování věcí, není omluvitelný. Držitel, který drží věc na základě takového omylu, může být sice v dobré víře, avšak nikoliv „se zřetelem ke všem okolnostem“, a proto nemůže být držitelem oprávněným. Omluvitelným omylem může být výjimečně i omyl právní (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. ).

Při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou dobu vydržení důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří anebo že je subjektem práva, jehož obsah vykonává (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. , podobně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. , či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. ).

Posouzení toho, zda je držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu právo patří, je vždy individuální; proto dovolací soud opakovaně konstatoval, že v dovolacím řízení zpochybní úvahu odvolacího soudu o existenci dobré víry držitele, že mu právo patří, jen v případě, že by tato úvaha byla zjevně nepřiměřená nebo nebyla řádně odůvodněna (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. ).

Nejvyšší soud neshledává v poměrech projednávané věci za zjevně nepřiměřenou úvahu odvolacího soudu, že žalobkyně nemohla být vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že užívá věcné břemeno pouze v rozsahu vymezeném notářským zápisem ze dne 4. 7. 1989, jímž bylo žalobkyni toto oprávnění zřízeno. Odvolací soud především nepovažoval za věrohodné tvrzení žalobkyně, že v terénu nebyl patrný mezník vyznačující ostrý lom parcely č. XY. Uvedl, že osazení geodetické značky je patrné již v geometrickém plánu z 6. 1. 1989, který sloužil k zaměření a rozdělení parcely č. XY a zřízení věcného břemene pro více spoluvlastníků, a že je tedy nepravděpodobné, že by byl v krátké době do nabytí pozemku parc. č. XY manžely K. odstraněn či překryt. Při úvaze o dobré víře a omluvitelném omylu odvolací soud zohlednil zejména následující okolnosti; žalobkyně měla při uzavírání smlouvy o zřízení věcného břemene (4. 7. 1989) k dispozici geometrický plán z 6. 1. 1989, z něhož bylo zcela evidentní, že cesta zatáčí před pozemkem žalobkyně do ostrého úhlu neodpovídajícího potřebám průjezdu vozidly, a dále, užívání cesty přesahovalo v ohybu 1 metr, a šlo tedy o překročení v celé 1/3 šíře cesty, což nemůže být považováno za omluvitelný omyl.

Za této situace není jistě nepřiměřená úvaha odvolacího soudu, že průměrně bdělí a zodpovědní vlastníci při zachování obvyklé opatrnosti měli rozhodně možnost zjistit a přesvědčit se, kudy v terénu cesta prochází a zda není potřeba v daném místě cestu zajištěnou věcným břemenem rozšířit. Rozhodnutí odvolacího soudu je proto v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a to i s rozhodnutími, na které v dovolání odkazuje žalobkyně.

K namítanému nesprávnému procesnímu postupu odvolacího soudu:

Námitka, že odvolací soud učinil odlišný závěr na podkladě skutečností zjištěných soudem prvního stupně, aniž by provedené důkazy zopakoval, nemůže být důvodná. Odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně ( ). Nicméně v projednávané věci odvolací soud vyšel (až na výslech svědka J. G.) ze stejných skutkových zjištění jako soud prvního stupně, zaujal však odlišný právní názor na spornou otázku, zda žalobkyně vydržela věcné břemeno v jí vymezeném rozsahu.

Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným, podle je odmítl.

V souladu s větou druhou neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 14. 12. 2022

Mgr. David Havlík

předseda senátu