Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 1646/2018

22 Cdo 1646/2018-184

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

N. T.

1) P. Č.

, a

2) M. Č.

, zastoupeným JUDr. Antonínem Tichým, advokátem se sídlem v Příbrami, Pražská 141, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2017, č. j. -131, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2017, č. j. -131, a rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 27. 9. 2016, č. j. -590,

se ruší

a věc

se vrací

Okresnímu soudu v Příbrami k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Příbrami (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 9. 2016, č. j. -590, zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je vlastnicí pozemku parc. č. zapsaného na LV č. vedeném u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště P., pro obec P. a k. ú. K., a rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 25. 9. 2017, č. j. -131, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Žalobkyně žádala určení vlastnického práva k pozemku, který měla nabýt vydržením. V roce 1975 se právní předchůdce žalobkyně K. Š. a předchůdkyně žalovaných A. M. dohodli o převodu sporného pozemku do vlastnictví K. Š.; současně kupující předal prodávající kupní cenu ve výši 1 120 Kč. Strany vyplnily tehdy vyžadovanou náležitost převodu – „Dotazník a čestné prohlášení“, prodávající předala držbu pozemku kupujícímu, ovšem z nezjištěných důvodů nebyla smlouva sepsána písemně a předána k registraci státnímu notářství. Po smrti K. Š. v roce 1982 držela pozemek pozůstalá manželka M. Š., která zemřela v roce 1990; dědičkami měly být žalobkyně a její sestra. Již za života M. Š. vyšlo najevo, že k řádnému převodu nedošlo; věc byla předmětem řešení na Městském národním výboru v Příbrami, který sdělil Státnímu notářství v Příbrami okolnosti věci s tím, že smlouva uzavřena nebyla; konstatoval, že manželé M. uvedené skutečnosti (tj. i to, že došlo k „převodu“ a že převzali kupní cenu) uznávají a na závěr uvedl: „Doklad o převodu je vydán na žádost s. Š. M.“. Podle žalobního tvrzení, které soudy nijak nezpochybnily, pak matka žalobkyni sdělila, že byla na notářství a že „s pozemky je všechno v pořádku“.Soudy obou stupňů s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu týkající se držby pozemků na základě dohody, která nebyla registrována státním notářstvím a ostatně ani nebyla uzavřena písemně, žalobu zamítly; vyšly především z tvrzení žalobkyně, že matka jí v 80. letech minulého století sdělila, že pozemek nebyl řádně převeden, a následně jí řekla, že byla „na notářství“ a že je již vše v pořádku. Při zachování obvyklé opatrnosti, kterou lze po každém požadovat, by si žalobkyně vše ověřila; pokud tak neučinila, nebyla se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jí pozemek patří (§ 130 odst. 1 obč. zák.) a nemohla jej vydržet (§ 134 odst. 1 obč. zák.). Soud prvního stupně též žalobkyni vytknul, že přes poučení jí dané nedoplnila skutková tvrzení k tomu, „kdy a jakým způsobem měla v dobré víře postupně získávat vlastnictví k předmětnému pozemku“; žalobkyni též poučil o skutečnostech rozhodných pro vydržení, žalobkyně však na toto upozornění nereagovala. Již tato nedostatečná tvrzení a nenavržení důkazů mohlo být podle soudů důvodem k zamítnutí žaloby. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání; přípustnost opírá o a tvrdí, že odvolací soud se při posuzování dobré víry držitele nemovitosti odchýlil od judikatury dovolacího soudu. Uplatňuje dovolací důvod, uvedený v , který specifikuje takto: Provedeným dokazováním bylo zjištěno, že její právní předchůdce K. Š. se dohodl s A. M. na koupi předmětného pozemku o výměře 2,73 arů a podle jí podepsaného potvrzení 6. 5. 197 převzal kupní cenu 1 120 Kč. Dne 6. 12. 1977 oba podepsali Dotazník a čestné prohlášení, který se předkládal k registraci smluv státnímu notářství, ve kterém se označili jako převodkyně a nabyvatel, předmět koupě (vymezený geometrickým plánem) a jeho kupní cenu. Žalobkyně se na základě těchto listin coby domnělého právního titulu mohla oprávněně domnívat, že jí předmětná nemovitost patří, zejména když K. Š., její matka a žalobkyně sama pozemek obhospodařovali. Pokud by existoval nedostatek dobré víry jejích právních předchůdců, žalobkyně poukazuje na to, že není vyloučena dobrá víra dalšího držitele. Odvolací soud se tak odchýlil od judikatury dovolacího soudu, a to rozsudku ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 1398/2000, a usnesení ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. . Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že žalobě vyhoví, případně jej zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle (pro rozpor s právním názorem, který dovolací soud zaujal ve věci sp. zn. ), že je uplatněn dovolací důvod, uvedený v a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména , ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné. Podle , 2 , , tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů. Protože ke vzniku vlastnického práva žalobce vydržením mělo dojít před 1. 1. 2014, posuzoval dovolací soud tuto otázku podle příslušných ustanovení , (dále jen „obč. zák.“).Držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe ( obč. zák.). Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná ( obč. zák.). Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o věc movitou, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost ( obč. zák.). Dovolací soud konstatuje, že oba soudy vyšly z jeho judikatury, týkající se nabytí pozemku vydržením; nicméně daná věc vykazuje řadu specifických rysů, které vyžadují individuální posouzení. Má shodné rysy s věcí, ve které dovolací soud rozhodl rozsudkem ze dne 21. 9. 2016, sp. zn. , ze závěrů tohoto rozsudku lze přiměřeně vyjít i v této věci. Ústavní soud opakovaně konstatoval, že soud musí vždy „vycházet z individuálních okolností každého jednotlivého případu, které jsou založeny na skutkových zjištěních. Mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být značně komplikované a netypické; to však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složité, přičemž v rovině jednoduchého práva je nutné za účelem dodržení shora uvedených principů posuzovat individuální okolnosti daného případu též prizmatem kogentního ustanovení obč. zák., které je v rovině jednoduchého - podústavního práva odrazem shora vymezeného ústavního požadavku nalezení spravedlivého řešení“ (nález pléna Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2010, sp. zn. ). Uvedený přístup převzala i judikatura Nejvyššího soudu (viz např. rozsudek ze dne 22. 8. 2011, sp. zn. , a řadu dalších rozhodnutí).Účelem institutu vydržení není nucené zbavení vlastnického práva původního vlastníka, nýbrž uvedení dlouhodobého faktického stavu do souladu se stavem právním (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 14. 11. 2006, sp. zn. držba, zejména pokud trvá více než 50 let, nasvědčuje dobré víře držitele, protože při obvyklé péči o majetek by skutečný vlastník pozemku nepochybně přistoupil k řešení věci, pokud by sám měl již dříve za to, že držitel užívá jeho pozemek. Lze uvést, že na dlouhodobou držbu váže nový č. mimořádné vydržení, s výjimkou prokázaného nepoctivého úmyslu ( )“ /viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. , a další rozhodnutí/. Podobně lze nahlížet na držbu trvající nerušeně (nejméně) 35 let, jak tomu bylo v této věci.Odvolací soud sice vycházel z judikatury dovolacího soudu vztahující se k oprávněné držbě a vydržení, nepřihlédl však k novějším rozhodnutím, která zdůrazňují v případě mimořádných okolností nutnost individuálního zvážení věci. Takové výjimečné okolnosti z odůvodnění rozhodnutí soudů rozhodujících v nalézacím řízení vyplývají a umožňují posoudit držbu žalobkyně přes její omyl, týkající se právních skutečností způsobilých k nabytí vlastnického práva, jako oprávněnou, způsobilou k vydržení vlastnického práva.Ze zjištěných skutkových okolností se podává možnost, že držba žalobkyně byla způsobilá k tzv. mimořádnému vydržení ( OZO), nicméně k tomu nedošlo proto, že č. tuto možnost neznal a úprava v novém není dosud použitelná (viz č. ). Je ovšem zjevné, že úprava neumožňující uvést dlouhodobou - v dané věci trvající do vzniku sporu mezi účastníky nerušeně přinejmenším 35 let - držbu vykonávanou „nikoliv v nepoctivém úmyslu“, do souladu se stavem právním, neodpovídá tradičním principům soukromého práva, které byly vyjádřeny v obecném a nyní v nového , a není v souladu s funkcí vydržení. To samo o sobě sice neznamená, že by i v době od 1. 1. 1951 do 1. 1. 2014 bylo mimořádné vydržení možné, při komplexním posouzení věci je však třeba tuto okolnost brát do úvahy.K více než 35 let trvající nerušené držbě totiž v dané věci přistupují další, z hlediska dobrých mravů specifické skutečnosti: Právní předchůdci účastníků se na převodu vlastnického práva k pozemku dohodli, dosavadní vlastnice předala držbu právnímu předchůdci žalobkyně a převzala od něj kupní cenu. Bylo tedy vůlí stran vlastnictví skutečně převést, byť tuto vůli (patrně pro nedostatek právních znalostí) projevovali jen před orgány tehdejšího národního výboru. Když v roce 1983 vyšel najevo skutečný právní stav, ani jedna ze stran smlouvy převod nezpochybňovala (viz přípis MěstNV v Příbrami na č. l. spisu) a držba žalující strany pokračoval nerušeně dál. Soudy upozorňují na to, že žalobkyně o problémech věděla a že se neměla spolehnout jen na ujištění matky, že vše je již v pořádku, na druhé straně však nelze pominout, že neměla důvod matce nevěřit a že ji v tom, že pozemek je již ve vlastnictví její matky, mohlo utvrzovat chování převodkyně a jejího manžela, kteří držbu žalující strany nijak nezpochybňovali. Nelze také přehlédnout, že MěstNV v Příbrami zmíněný přípis na č. l. uzavřel větou: „Doklad o převodu je vydán na žádost s. Š. M.“, a též že „převod se stal v r. 1974“; i to mohlo vyvolat subjektivní omyl, byť z textu je zřejmé, že písemná smlouva uzavřena nebyla.Dovolací soud nepominul shodný závěr soudů obou stupňů, že žalobkyně nesplnila povinnost tvrzení a povinnost důkazní, ač ji soud prvního stupně o obojím poučil (viz č. l. 47). Soud prvního stupně do protokolu uvedl, že „je zřejmé, že žalobkyně neví, co po ní soud chce“; proto ji poučil o možnosti požádat o ustanovení zástupce, k tomu však protokoloval: „Žalobkyně poté nic neuvádí“. Z toho se podává, že žalobkyně nepochopila obsah poučení, včetně poučení o možnosti požádat o ustanovení zástupce ( ). Poučení však musí být konkrétní a diferencované v závislosti na individuální charakteristice žalobce, kterému je poskytováno (viz např. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2004, čj. -56). Lze tedy uvažovat o tom, že poučení nebylo – vzhledem k osobě žalobkyně - dostatečné. Nicméně soudy zamítavé rozhodnutí nakonec opřely o jiné skutečnosti a žalobkyni byl v odvolacím řízení ustanoven zástupce z řad advokátů, takže je předpoklad, že v dalším řízení žalobkyně své procesní povinnosti splní, zejména předloží soudu rozhodnutí vydané v dědickém řízení, vedeném ohledně pozůstalosti po jejím manželovi, příp. kupní smlouvu, kterou uzavřela ohledně druhé poloviny pozemků se svou sestrou.Z uvedeného se podává, že rozhodnutí odvolacího soudu, které specifické mimořádné okolnosti věci nepovažovalo za důvod pro uznání oprávněné držby žalobkyně, opomíjí judikaturu požadující v případě takových okolností klást důraz na individuální posouzení vycházející ze základních principů soukromého práva, a spočívá tak na nesprávném právním posouzení věci ( ).Dovolání je tak důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení ( ). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. 5. 2018

JUDr. Jiří Spáčil, CSc.

předseda senátu