Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 2306/2022

-348

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce P. S., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Kateřinou Dlouhou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Štefánikova č. 75/48, proti žalované České republice – Okresnímu soudu v Písku se sídlem v Písku, Velké náměstí č. 121/17, IČO 00024660, zastoupené JUDr. Natašou Randlovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 4, Budějovická č. 1550/15a, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. dubna 2022, č. j. -313, takto:

Stručné odůvodnění ( ):

Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze, ze dne 5. 4. 2022, č. j. -313, není přípustné podle ustanovení , neboť dovolatelka v něm uplatnila jiné dovolací důvody než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení (nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem), a z jejích námitek nevyplývají žádné rozhodné právní otázky, na jejichž řešení by záviselo napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ustanovení

Dovolatelka – přestože uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu „závisí na vyřešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“ – prostřednictvím předložené otázky hmotného práva vyjadřuje svůj nesouhlas s hodnocením provedených důkazů a skutkovým závěrem odvolacího soudu [„že žalobce se nestal pro žalovanou nadbytečným zaměstnancem, neboť rozhodnutí žalované o zrušení žalobcem zastávaného pracovního místa vyššího soudního úředníka nebylo následkem (v příčinné souvislosti) žalovanou přijaté organizační změny (její realizací u žalované), a že tedy opravdovým důvodem rozvázání pracovního poměru výpovědí podanou žalovanou dopisem ze dne 28. 2. 2020 nebyly okolnosti uvedené v ustanovení “], namítá-li, že „účinnost organizační změny však nastala již dne 1. 5. 2020, jak to žalovaná stanovila v organizačním opatření“, a to proto, že „s účinností od 1. 4. 2020 byl K. zastaven nápad ve všech agendách (vyjma úkonů v rámci dosažitelnosti), tzn. přestala jí být přidělována nová práce“, že „v důsledku zastavení nápadu K. byl od 1. 4. 2020 méně pracovně vytížen i pan H.“, který „v průběhu dubna 2020 … dopracovával agendu, která mu byla do okamžiku zastavení nápadu přidělena jakožto asistentovi soudkyně K.“, že „od 1. 5. 2020 pan H. převzal v souladu s organizačním opatřením převážnou část zbývající pracovní náplně žalobce (společně s paní K.)“, že „část pracovní náplně žalobce – zhlédnutí posuzovaného v řízení o svéprávnosti a (ustanovení) jeho opatrovníka – pak žalobci postupně dlouhodobě odpadla v návaznosti na novelu “, že „účinnost organizační změny tedy nebyla závislá na samotném odchodu K. na dovolenou, k němuž došlo 13. 5. 2020“, nýbrž „ byla navázána na skutečnost, že ta část pracovní náplně žalobce, která prozatím neodpadla (tedy veškerá agenda kromě zhlédnutí), byla k 1. 5. 2020 přerozdělena mezi ostatní zaměstnance žalované, a k tomuto dni proto také došlo ke zrušení pracovní pozice“, a že „k účinnosti organizační změny došlo k 1. 5. 2020, a nikoli k 13. 5. 2020“, a proto „pracovní poměr … skutečně skončil v pracovním dni předcházejícím dni, v němž nastala účinnost přijatých organizačních změn“, a na těchto námitkách formuluje své vlastní – od odvolacího soudu odlišné – právní posouzení věci, podle kterého „je zde tedy dána příčinná souvislost mezi nadbytečností zaměstnance (žalobce) a přijatou organizační změnou“.

Dovolatelka zde pomíjí, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. ). Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. , uveřejněného pod č. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. ).

Není zpochybněním právního posouzení věci, jestliže dovolatelka předkládá vlastní skutkovou verzi vycházející z jiného hodnocení provedených důkazů, a tedy z jiného skutkového stavu, než ze kterého vyšel odvolací soud. Skutkovým stavem, který zjistily soudy nižších stupňů, je Nejvyšší soud vázán. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (shodně srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. , uveřejněné pod č. 108/2014 Sb. rozh. obč., včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. , nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. , uveřejněného pod č. rozh. obč.).

Předestřená otázka hmotného práva [zda, „je-li přijetí rozhodnutí o organizační změně spojeno s odchodem (resp. dlouhodobou nepřítomností v práci) jiného zaměstnance zaměstnavatele, nastává účinnost organizační změny vždy teprve až v okamžiku, kdy uvedený zaměstnanec skutečně odejde (začne jeho nepřítomnost), nebo může ve specifických případech nastat i dříve“] přípustnost dovolání nezakládá již proto, že rozhodnutí odvolacího soudu na vyřešení této otázky nespočívá, neboť odvolací soud své rozhodnutí o neplatnosti výpovědi z pracovního poměru nezaložil na závěru o tom, kdy rozhodnutí o zrušení pracovního místa vyššího soudního úředníka nabylo účinnosti, nýbrž na závěru o tom, že toto rozhodnutí není v příčinné souvislosti s přijatou organizační změnou (její realizací u žalované).

Přípustnost dovolání podle ustanovení nezakládá ani dovolatelkou předestřená otázka procesního práva (zda, „pokud odvolací soud dojde k závěru, že je potřeba věc právně posoudit jinak, než jak to učinil soud prvního stupně, a toto správné právní posouzení je potřeba opřít o skutkové zjištění, na němž soud prvního stupně svůj rozsudek nezaložil, může odvolací soud sám doplnit či zopakovat dokazování a rozsudek soudu prvního stupně změnit“), neboť rovněž na této otázce rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Dovolatelka zde mylně vychází z předpokladu, že pro rozhodnutí odvolacího soudu byla významná skutečnost, že „žalobci také odpadla část pracovní náplně týkající se zhlédnutí“. Odvolací soud však z této skutečnosti nevycházel, když „dospěl k závěru, že rozhodná organizační opatření byla vyvolána ‚popsanými změnami‘, které spočívaly jednak v tom, že soudkyně P. K. působící v soudním oddělení č. XY měla nastoupit od 10. 6. 2020 na mateřskou dovolenou a že ještě před jejím nástupem hodlala ode dne 13. 5. 2020 čerpat řádnou dovolenou, jednak v tom, že z důvodu očekávané ‚dlouhodobé nepřítomnosti‘ P. K. nebylo možné ‚předpokládat plné využití asistenta‘ L. H., když by nadále vykonával svou pozici pouze u soudce J. K. na ½ úvazek“ (srov. bod 15 rozhodnutí odvolacího soudu).

Nejvyšší soud navíc ve své judikatuře opakovaně vyjádřil, že dvojinstančnost není obecnou zásadou občanského soudního řízení (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. , ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. , uveřejněný pod číslem rozh. obč.), ani ústavně zaručeným právem (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 31, pod č. 128, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 2. 2014, sp. zn. , a ze dne 10. 1. 2018, sp. zn. ) a ve znění účinném od 1. 4. 2005 omezil možnost rušení rozhodnutí soudu prvního stupně a vracení věci k dalšímu řízení a naopak rozšířil možnost doplnění dokazování odvolacím soudem. Ustanovení (týkající se možnosti odvolacího soudu doplnit dokazování v odvolacím řízení) nestanoví meze, které odvolací soud nesmí při doplnění dokazování překročit, nýbrž naopak určuje, za jakých podmínek odvolací soud není povinen dokazování doplňovat, a v případě splnění těchto podmínek tedy ponechává na jeho úvaze, zda dosud neprovedené navržené důkazy provede v odvolacím řízení, nebo zda za účelem jejich provedení rozhodnutí soudu prvního stupně podle ustanovení zruší. Odvolacímu soudu se povinnost provést tyto důkazy neukládá, ale ani se mu to nezakazuje, a v rozporu se zákonem tedy není (a z hlediska rychlosti a hospodárnosti řízení je naopak zpravidla vhodnější) postup, kdy odvolací soud tyto důkazy provede a vezme je v úvahu při rozhodování ve věci samé, i když mohl za účelem provedení těchto důkazů rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. , ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. , a ze dne 12. 6. 2013, sp. zn. ).

Žalovaná podala dovolání „proti všem výrokům“ rozsudku odvolacího soudu, tedy i proti výroku o náhradě nákladů řízení; dovolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není přípustné podle ustanovení , které stanoví, že dovolání není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje ( věta druhá ). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 12. 12. 2022

JUDr. Pavel Malý předseda senátu