Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 3575/2022

30 Cdo 3575/2022-331

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl pověřeným členem senátu Mgr. Viktorem Sedlákem v právní věci žalobce R. K., advokáta se sídlem XY, zastoupeného Mgr. Martinem Prosserem, advokátem se sídlem v Praze 5, Matoušova 515/12, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 329 403,60 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2022, č. j. -310, takto:

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Žalobce se v řízení domáhal vůči žalované zaplacení částky 329 403,60 Kč z titulu náhrady škody, která vznikla původnímu žalobci D. M. v důsledku jeho nezákonného trestního stíhání, jež bylo vedeno u Městského soudu v Praze pod sp. zn. a v jehož závěru byl původní žalobce zproštěn obžaloby. Požadovaná částka sestávala jednak z částky 100 000 Kč, kterou původní žalobce vynaložil na náklady své obhajoby zajišťované prostřednictvím advokáta JUDr. Vladimíra Jablonského, jednak z částky 229 403,60 Kč připadající na náklady, které měl původní žalobce v souvislosti se svou obhajobou uhradit stávajícímu žalobci, na něhož v průběhu řízení svou pohledávku za žalovanou postoupil.

Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 18. 11. 2021, č. j. -291, žalobu zamítl (výrok I) a žalobci uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení (výrok II).

Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně v části výroku o věci samé týkající se částky 100 000 Kč, jež připadá na náklady obhajoby uhrazené JUDr. Vladimíru Jablonskému, jakož i ve výroku o nákladech řízení zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Ve zbývajícím rozsahu, tj. ve vztahu k částce 229 403,60 Kč, pak odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé jako věcně správný potvrdil.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v rozsahu, v němž odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle , ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII ), dále jen „ “, odmítl pro jeho vady.

V souladu s musí být v dovolání vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a ) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení , aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. , dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. ). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu , popřípadě odkaz na toto zákonné ustanovení nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. ). Spočívá-li pak napadené rozhodnutí na řešení více právních otázek, je přitom nezbytné otázku přípustnosti podaného dovolání vymezit vždy ve vztahu ke každé takovéto otázce zvlášť.

Rovněž podle judikatury Ústavního soudu jsou„[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení (…) v stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. ). Ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. , pak Ústavní soud uvedl, že: „Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti ( ), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením d“. Taktéž i v další své nálezové judikatuře Ústavní soud Nejvyššímu soudu netoleruje, pokud ten projedná dovolání, aniž by bylo vybaveno předepsanými obsahovými náležitostmi (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. ). Úkolem Nejvyššího soudu v dovolacím řízení totiž není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v ve vazbě na vymezil předpoklady přípustnosti dovolání tak, že specifikuje konkrétní odvolacím soudem vyřešenou právní otázku z oblasti hmotného či procesního práva, a tu pak spojí s jednou ze situací předpokládaných v (ve vztahu k rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, případně Ústavního soudu). Přístup k dovolacímu řízení je totiž z vůle zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se Nejvyšší soud mohl podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2022, sp. zn. ).

Způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu přitom nepředstavuje ani alternativní vymezení situací, které uvedené ustanovení uvádí. Z povahy věci totiž vyplývá, že v konkrétním případě může být ve vztahu k řešení téže právní otázky splněno z pohledu judikatury dovolacího soudu vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání – splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání zpravidla vylučuje, aby současně pro řešení stejné otázky bylo naplněno kritérium jiné. Vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, proto není řádné, bylo-li provedeno označením (volbou) několika (více) v úvahu přicházejících alternativ přípustnosti dovolání pro jednu (konkrétní) právní otázku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. ).

Uvedeným požadavkům však podané dovolání nevyhovělo. Dovolatel v tomto dovolání formuloval celkem pět právních otázek, a to 1) zda je nalézací soud oprávněn při hodnocení důkazů jako celku ignorovat jednotlivosti a jejich obsah, 2) zda závěr nalézacího soudu o nevěrohodnosti žalobce a jeho tvrzení zbavuje tento soud povinnosti řádně hodnotit důkazy a jejich obsah, 3) zda nalézací soud může v důsledku předchozího, byť i nesprávného postupu žalobce nepřihlédnout k nově provedeným důkazům a pouze na základě dřívějšího postupu žalobce žalobu zamítnout, 4) zda jsou originály bankovních pokladních dokladů (složenek) a výpisy z účtů žalobce dostatečnými důkazními prostředky k prokázání úhrady, a konečně 5) zda je soud prvního stupně povinen se zabývat novými důkazními prostředky, rozhoduje-li o věci vrácené odvolacím soudem k dalšímu řízení, pokud tyto vznikly až po vydání rozhodnutí odvolacího soudu. Ve vztahu k vymezení důvodu přípustnosti podaného dovolání se však žalobce v části III. dovolání omezil pouze na obecné konstatování, podle kterého „napadené rozhodnutí, jímž se odvolací řízení končí, závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, respektive která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“, což znovu zopakoval též v úvodu bodu V. dovolání. Žádnou z výše zmíněných otázek přitom s konkrétním důvodem přípustnosti podaného dovolání nepropojil, přičemž současně neozřejmil, kterou z obou jím uváděných a vzájemně se vylučujících variant přípustnosti dovolání považuje ve vztahu k té které otázce za splněnou, a pro případ, že měl tento důvod spočívat v odchýlení se odvolacího soudu od ustálené judikatury dovolacího soudu, neuvedl, od jaké konkrétní judikatury dovolacího soudu se měl odvolací soud při řešení té které otázky odchýlit.

Dovolání žalobce tedy nelze věcně projednat, neboť trpí vadami, které nebyly ve lhůtě stanovené v odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.

Nejvyšší soud proto žalobcovo dovolání odmítl.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů tohoto dovolacího řízení rozhodne soud v rozhodnutí, kterým bude řízení skončeno ( ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 7. 12. 2022

Mgr. Viktor Sedlák pověřený člen senátu