Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 ICdo 150/2022-159

MSPH 95 INS 232/2018195 ICm 3533/201828 ICdo 150/2022-159

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně HELBORO s. r. o., se sídlem v Brně, Hybešova 209/8, identifikační číslo osoby: 60741015, zastoupené JUDr. Mgr. Lubomírem Procházkou, advokátem se sídlem v Brně, Lidická 2006/26, proti žalovanému Mgr. Petru Neumannovi, se sídlem v Praze 1, Jungmannova 733/6, identifikační číslo osoby: 66255473, insolvenčnímu správci dlužníka Agnus Solutions s. r. o., se sídlem v Praze 3, Kubelíkova 1224/42, identifikační číslo osoby: 03104303, zastoupenému JUDr. Davidem Lejčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 733/6, o určení pravosti pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Agnus Solutions s. r. o., se sídlem v Praze 3, Kubelíkova 1224/42, identifikační číslo osoby: 03104303, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. června 2022, č. j. 195 ICm 3533/2018, -141 ( ), takto:

Odůvodnění:

1. Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 10. 3. 2022, č. j. -111, zamítl žalobu s návrhem na určení, že pohledávka žalobkyně ve výši 1.089.000,- Kč přihlášená v insolvenčním řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. na majetek dlužníka Agnus Solutions s. r. o., IČO 03104303, se sídlem Kubelíkova 1224/42, 130 00 Praha 3 (dále „dlužník“), z titulu bezdůvodného obohacení, je po právu (výrok I.). Žalobkyni uložil povinnost nahradit žalovanému k rukám jeho zástupce náklady řízení ve výši 24.684,- Kč (výrok II.).

2. Vrchní soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek insolvenčního soudu tak, že se určuje pravost pohledávky žalobkyně P31 ve výši 1.089.000,- Kč přihlášené do insolvenčního řízení dlužníka Agnus Solutions s. r. o., IČO 03104303, vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. (výrok I.). Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.).

3. Odvolací soud - na rozdíl od insolvenčního soudu - s odkazem na ustanovení a 2 a a 2 , , ve znění pozdějších předpisů (dále „o. z.“) a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2018, sp. zn. (tento rozsudek, stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupný na webových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz), dovodil pravost pohledávky žalobkyně za dlužníkem ve výši 1.089.000,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení, které dlužník získal tím, že jeho jednatel přijal platbu v uvedené výši a přislíbil, že ji zašle věřiteli žalobkyně, společnosti ČSOB Factoring, a. s. (dále „společnost“), kteréžto pohledávku za žalobkyní dlužník společnosti dříve postoupil. Odvolací soud konkludoval, že žalobkyně sice plnila platbou v uvedené výši až poté, kdy jí byl doručen platební rozkaz soudu vydaný k návrhu společnosti a kdy jí bylo dlužníkem postoupení pohledávky společnosti oznámeno, nicméně přesto se ze strany plnitele nejednalo o vědomé plnění „nedluhu“ (povinnosti, o níž žalobkyně věděla, že ji v době poskytnutí plnění vůči dlužníku již nemá), ale o plnění, jež bylo určeno společnosti a které měl jednatel dlužníka podle uděleného příslibu vzhledem k tvrzené spolupráci dlužníka a společnosti (věřiteli) předat. Podkladem pro formulaci předestřené konkluze odvolacího soudu byl přitom opakovaný výslech jednatele žalobkyně, který shodně jako v řízení před soudem prvního stupně popsal okolnosti, za kterých plnil dlužníku na místo společnosti s vědomím, že nehodlá zvětšit jeho majetkovou podstatu bez jakéhokoliv protiplnění. Hodnocení této výpovědi jako věrohodné učinil odvolací soud i s ohledem na počínání jednatele dlužníka, který plnění na žalobkyni s nenaplněným příslibem jeho předání společnosti vylákal, což učinil i v případech dalších subjektů.

4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání majíc je ve smyslu ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále „ “), za přípustné pro řešení, dle jeho mínění, v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud neřešené otázky, „zda se o případ bezdůvodného obohacení podle ustanovení věta druhá jedná v případě, kdy plnitel ví, že jeho původní věřitel již není z důvodu postoupení pohledávky na třetí osobu jeho skutečným věřitelem, existuje zde i soudní rozhodnutí ukládající plniteli platit této třetí osobě a plnitel přesto plnil původnímu věřiteli na základě pouhého ústního příslibu jednatele původního věřitele, že platba ve prospěch skutečného věřitele bude následně zařízena.“ Žalovaný současně uplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ( ) při aplikaci shora označeného ustanovení hmotného práva. Ze skutkového stavu zjištěného odvolacím soudem, proti jehož správnosti a úplnosti nebrojí, dovozoval žalovaný nesprávné právní posouzení věci při úvaze o naplnění liberačního důvodu upraveného v ustanovení věta druhá o. z. Uvedl, že žalobkyně úmyslně obohatila dlužníka, neboť v době poskytnutého plnění dobře věděla, že dlužník již není jejím věřitelem, a ani netvrdila, že by se dlužník skutečným věřitele opětovně stal, například v důsledku zpětného postoupení pohledávky. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že potvrdí rozsudek soudu prvního stupně.

5. Žalobkyně ve vyjádření oponovala dovolací argumentaci o tom, že žalovaným vymezená právní otázka nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud řešena. V této souvislosti poukázala na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2018, sp. zn. , jež se řešenou problematikou zabývaly, jsou použitelné i v poměrech projednávané věci a odvolací soud je také zohlednil. Dovolání tak nemůže být, dle mínění žalobkyně, přípustné, neboť odvolací soud rozhodl v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Dovolání pak není ani důvodné, neboť odvolací soud skutkové poměry projednávané věci správně posoudil se zřetelem na absenci liberačního důvodu upraveného v ustanovení § 2997 odst. 1 věta druhá o. z. Žalobkyně rovněž připomněla, že dovolatel pomíjí skutečnou vůli žalobkyně, která nesměřovala k rozmnožení majetkových hodnot dlužníka, přičemž opak nemůže být izolovaně posuzován toliko z listin o postoupení pohledávky, ale i se zřetelem k tomu, že proti dlužníku a jejímu jednateli je vedeno trestní řízení pro spáchání trestného činu podvodu, jehož se trestně stíhaní dopustili vůči různým podnikatelským subjektům opakovaně. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud odmítl dovolání žalovaného jako nepřípustné, popřípadě zamítl jako nedůvodné.

6. Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští ( ), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě ( , věta první, ) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem ( ), zabýval se tím, zda je dovolání žalovaného přípustné ( ).

7. Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

8. Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení , jež takto provedl bez jednání ( věty první ), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalovaného není pro řešení právní otázky, jež v dovolání vymezuje, ve smyslu ustanovení přípustné. Toliko naplněním předpokladů tohoto ustanovení jest v poměrech projednávané věci možné přípustnost dovolání poměřovat, neboť dovoláním dotčené rozhodnutí odvolacího soudu, nepatří mezi rozhodnutí vyjmenovaná v ustanovení Sluší se uvést, že otázku hmotného práva v dovolání předestřenou (a dovolatelem skutkově definovanou) již Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi řešil a odvolací soud se od přijatého judikatorního řešení neodchýlil. Pod právní normu vtělenou do ustanovení věta druhá o. z. [„Právo na vrácení (pozn.: bezdůvodného obohacení) nemá ani ten, kdo jiného obohatil s vědomím, že k tomu není povinen, ledaže plnil z právního důvodu, který později nenastal nebo odpadl.“] lze s ohledem na její obecnost, jež je imanentní vlastností právních norem, totiž subsumovat různé předem nepredikovatelné skutkové situace, tedy i takovou, jíž vyjádřil dovolatel v předestřené právní otázce.

9. V rozsudku ze dne 11. 1. 2018, sp. zn. , Nejvyšší soud s odkazem na odbornou a komentářovou literaturu a důvodovou zprávu k ustanovení § 2997 o. z. vyložil smysl citovaného ustanovení tak, „že v případě uvedeném v § 2997 odst. 1 větě druhé o. z. musí jít o poskytnutí plnění jedním subjektem (plnitelem) a o přijetí tohoto plnění subjektem druhým, jemuž je plněno, tedy musí dojít k přesunu majetkových hodnot mezi těmito subjekty ve prospěch obohaceného (srov. „obohatil jiného“), přičemž předpokladem vyloučení nároku na vrácení toho, co obohacený nabyl, je, aby si plnitel v okamžiku, kdy poskytuje plnění, byl vědom toho, že nemá povinnost plnit. Vědomé plnění nedluhu (vnucené obohacení) je důvodem výluky z bezdůvodného obohacení; výjimkou je, pokud bylo plněno z právního důvodu, který později nenastal nebo odpadl.“ Uvedený závěr je v judikatuře Nejvyššího soudu pevně ukotven, o čemž svědčí jeho následování například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2019, sp. zn. , jenž byl uveřejněn pod číslem 21/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. .

10. Promítne-li dovolací soud právě připomenuté konkluze ustálené rozhodovací praxe do poměrů přítomné právní věci, nezbývá než konstatovat, že závěr odvolacího soudu o pravosti pohledávky žalobkyně vůči dlužníku ve výši 1.089.000,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení založený na absenci liberačního důvodu upraveného v ustanovení věta druhá o. z. vzdor dovolací argumentaci žalovaného obstojí. Nelze přehlédnout, že y, jimiž byl v řízení před soudem prvního stupně proveden důkaz (faktura č. 2161139 ze dne 9. 11. 2016 a faktura č. 2161141 ze dne 10. 11. 2016, dopis ze dne 13. 6. 2016 a platební rozkaz Městského soudu v Brně ze dne 2. 6. 2017, č. j. -37), prokazují, že žalobkyně dne 14. 6. 2017 plnila vědomě dlužníku, který jí dříve dodal regulační zařízení pro výstavbu bioplynových stanic na dluh, ač věděla, že dlužník již není věřitelem pohledávky. Nečinila tak ovšem bez obdržení jakéhokoliv protiplnění, kterého se jí dříve dostalo dodávkou zmíněného zařízení. Nejednalo se tudíž o vnucené obohacení vedené úmyslem zvětšit majetkovou podstatu dlužníka, ač by plnitel nebyl k tomu povinen. Motivaci, pro kterou žalobkyně plnila dlužníku, opakovaně přiblížil v řízení před soudy obou stupňů v rámci účastnické výpovědi její jednatel, jenž uvěřil neformálnímu příslibu dlužníka (jeho jednatele), že poskytnuté plnění předá skutečnému věřiteli, tedy společnosti, s níž měl uzavřenou smlouvu o faktoringové spolupráci. Na povinnost dlužníka získané bezdůvodné obohacení vydat, pak nemůže mít žádný vliv skutečnost, že jednatel žalobkyně (a shodně i statutární orgány dalších obchodních korporací, od nichž jednatel dlužníka pod shodnou záminkou finanční prostředky získal) si počínal bez potřebné obezřetnosti, plnil-li prostřednictvím dlužníka třetí osobě (skutečnému věřiteli), jenž v době plnění pohledávku na žalobkyni již vymáhal soudně, a předmětný transfer majetkových hodnot neměl zajištěn smlouvou či právně relevantním dokumentem o zprostředkování platby.

11. Ze shora uvedeného plyne, že dovolání žalovaného není přípustné, a proto Nejvyšší soud dovolání odmítl ( ).

12. Protože žalovaný napadl dovoláním rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu, zabýval se Nejvyšší soud jeho přípustností i ve vztahu k výroku II. o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Proti označenému výroku však není dovolání objektivně - ze zákona - přípustné [ ].

13. Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením odst. odst. 3 věta první za současného použití ustanovení , část věty před středníkem a Protože dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobkyni vznikly v dovolacím řízení náklady související se zastupováním advokátem, je žalovaný povinen žalobkyni tyto náklady nahradit. Výše náhrady nákladů dovolacího řízení činí celkovou částku 4.114,- Kč. Náhrada v uvedené výši vychází ze součtu mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání) ve výši 3.100,- Kč - , , , a , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), a náhrady paušálně určených hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč – a advokátního tarifu. Protože zástupce žalobkyně je plátcem daně z přidané hodnoty [ a advokátního tarifu a , o advokacii, ve znění pozdějších předpisů] navyšují se výše uvedené položky náhrady nákladů právního zastoupení o náhradu 21% daně z přidané hodnoty ve výši 714,- Kč.

14. Místem splnění náhradové povinnosti je zástupce žalobkyně, který je advokátem ( ). Lhůta ke splnění povinnosti byla určena podle ustanovení , část věty před středníkem a , neboť ke stanovení lhůty jiné neshledal dovolací soud žádný důvod.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 6. 12. 2022

JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu