Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 192/23

Nález

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaj) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Petra Neumanna, sídlem Jungmannova 733/6, Praha 1 - Nové Město, insolvenčního správce obchodní společnosti Agnus Solutions, s. r. o., sídlem Kubelíkova 1224/42, Praha 3 - Žižkov, zastoupeného JUDr. Davidem Lejčkem, advokátem, sídlem Jungmannova 733/6, Praha 1 - Nové Město, proti výroku II usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. prosince 2022 č. j. , 195 ICm 3533/2018, -159, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:

I. Výrokem II usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. prosince 2022 č. j. , 195 ICm 3533/2018, -159 bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu ve spojení s právem na ochranu vlastnického práva podle ve spojení s d.II. Výrok II usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. prosince 2022 č. j. , 195 ICm 3533/2018, -159 se zrušuje.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen " ") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného výroku usnesení Nejvyššího soudu, přičemž tvrdí, že jím bylo porušeno jeho základní právo zaručené v d (dále jen " ").

2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu sp. zn. vedeného Městským soudem v Praze (dále též jen "městský soud") se podává, že uvedený soud rozsudkem ze dne 10. 3. 2022 č. j. -111 zamítl žalobu obchodní společnosti HELBORO, s. r. o., sídlem Hybešova 209/8, Brno, (dále jen "žalobkyně"), s návrhem na určení, že pohledávka žalobkyně ve výši 1 089 000 Kč přihlášená v insolvenčním řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. na majetek dlužníka Agnus Solutions, s. r. o., (dále "dlužník") z titulu bezdůvodného obohacení je po právu (výrok I). Žalobkyni uložil povinnost nahradit stěžovateli k rukám jeho zástupce náklady řízení ve výši 24 684 Kč (výrok II).

3. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 6. 2022 č. j. 195 ICm 3533/2018, -141 ( ) změnil rozsudek městského soudu tak, že se určuje pravost pohledávky žalobkyně P31 ve výši 1 089 000 Kč přihlášené do insolvenčního řízení dlužníka vedeného u městského soudu pod sp. zn. (výrok I). Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II).

4. K dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 6. 12. 2022 č. j. , 195 ICm 3533/2018, -159, že se dovolání odmítá (výrok I) a že je stěžovatel povinen nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 4 114 Kč k rukám jejího zástupce do tří dnů od právní moci tohoto usnesení (výrok II).

5. Ústavní stížností napadený nákladový výrok odůvodnil Nejvyšší soud tak, že použil větu první , , ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen " "), za současného použití , části věty před středníkem a

II. Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel namítá, že výše uvedená ustanovení neměla být pro rozhodování o nákladech dovolacího řízení použita. Stěžovatel uvádí, že o těchto nákladech mělo být rozhodnuto s přihlédnutím k jeho postavení insolvenčního správce, a sice podle , o úpadku a způsobech jeho řešení ( ), ve znění pozdějších předpisů.

III. Procesní předpoklady projednání návrhu

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno usnesení Nejvyššího soudu obsahující napadený výrok. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až 31 . Jeho ústavní stížnost je přípustná ( téhož zákona a contrario), neboť proti napadenému výroku Nejvyššího soudu již zákonný procesní prostředek neměl k dispozici.

IV. Vyjádření dalšího účastníka řízení

8. Soudce zpravodaj postupem podle zaslal ústavní stížnost k vyjádření dalšímu účastníkovi a žalobkyni.

9. Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvedl, že ústavní stížnost je důvodná, a proto se připojuje k návrhu stěžovatele.

10. Žalobkyně se přes výzvu ve věci nevyjádřila; protože byla poučena, že v takovém případě bude mít Ústavní soud za to, že se postavení vedlejší účastnice vzdala ( a ve spojení s ), dále s ní již jednáno nebylo.

11. Vyjádření Nejvyššího soudu nebylo vzhledem k jeho obsahu (viz sub 9) stěžovateli zasláno na vědomí a k případné replice.

V. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti

12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti ( y), který stojí mimo soustavu soudů ( y). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad zákonů a podzákonných právních předpisů i jejich použití na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

13. Proces výkladu a použití podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - nepřijatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně uznávanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů [viz k tomu např. nález ze dne 25. 9. 2007

sp. zn.

(N 148/46 SbNU 471)].

14. Ústavní soud se k rozhodování ve věcech nákladů řízení staví zdrženlivě a podrobuje je toliko omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Ačkoliv i rozhodnutí o nákladech řízení může mít citelný dopad do majetkové sféry účastníků řízení, samotný spor o nákladech řízení většinou nedosahuje intenzity způsobilé porušit jejich základní práva a svobody. Nicméně je toto rozhodování nedílnou součástí soudního řízení jako celku [viz např. nález ze dne 2. 5. 2002

sp. zn.

(N 57/26 SbNU 113)].

15. Ústavní soud dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy podružné, ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení přistupuje pouze výjimečně, například zjistí-li, že došlo k porušení práva na soudní ochranu nebo že bylo porušeno jiné základní právo [viz např. nálezy ze dne 30. 4. 2008

sp. zn.

(N 81/49 SbNU 177) a ze dne 21. 3. 2006

sp. zn.

(N 65/40 SbNU 647)]. Zásah Ústavního soudu je proto namístě pouze tehdy, je-li rozhodovací proces stižen tzv. kvalifikovanými vadami [viz k tomu nález ze dne 10. 4. 2014

sp. zn.

(N 55/73 SbNU 89)].

16. Rozhodování o nákladech řízení je však také nedílnou součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty práva na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení. Z hlediska ústavních kautel hlavy páté y může náhrada nákladů řízení nabýt ústavněprávního významu například tehdy, je-li v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného právního předpisu obecným soudem obsažen prvek libovůle či svévole. Takové pochybení bylo zjištěno i v nyní posuzované věci. Proto přistoupil Ústavní soud k meritornímu přezkumu ústavní stížnosti stěžovatele, i přesto, že k tzv. bagatelním věcem přistupuje zásadně zdrženlivě. Nicméně současně platí, že ani u bagatelních věcí nelze slevit ze základních principů, na nichž je založeno právo na soudní ochranu, a jedinou mezní hranicí pro ústavněprávní přezkum nemůže být jen určitá zákonem stanovená částka [srov. nálezy ze dne 16. 4. 2013

sp. zn.

(N 57/69 SbNU 109) a ze dne 26. 3. 2014

sp. zn.

(N 44/72 SbNU 509)].

17. V posuzované věci rozhodl Nejvyšší soud o přiznání náhrady nákladů dovolacího řízení, což ostatně sám uznal ve svém vyjádření (sub 9), ve zjevném rozporu s kogentním ustanovením věty první , podle které: "Ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci." Za této situace nezbylo Ústavnímu soudu než napadený výrok usnesení Nejvyššího soudu zrušit, když to navrhl stěžovatel i sám Nejvyšší soud se k jeho návrhu připojil.

VI. Závěr

18. Protože napadeným výrokem II usnesení Nejvyššího soudu byla porušena ve výroku uvedená ústavně zaručená práva stěžovatele, z uvedených důvodů Ústavní soud podle ústavní stížnosti vyhověl a napadený výrok II usnesení Nejvyššího soudu podle téhož zákona zrušil.

19. Vzhledem k tomu, že od ústního jednání nebylo možno očekávat další objasnění věci, Ústavní soud od něj podle věty první upustil.