Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 2563/2022

23 Cdo 2563/2022-345

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně IMOBILIEN AG, s. r. o.,se sídlem v Praze, Na Příkopě 392/9 a 393/11,identifikační číslo osoby 25438557, zastoupené Mgr. Davidem Satke, advokátem se sídlem v Praze, Na Příkopě 1047/17, proti žalované ČSOB Pojišťovna, a. s., člen holdingu ČSOB,se sídlem v Pardubicích, Masarykovo náměstí 1458, identifikační číslo osoby 45534306, o zaplacení částky 2.229.173,59 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 24. 2. 2022, č. j. -313, takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :(dle )

Okresní soud v Pardubicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 6. 2021, č. j. -272, zamítl žalobu o zaplacení částky 2.229.173,59 Kč s příslušenstvím a částky 1.200 Kč (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II.).

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 24. 2. 2022, č. j. -313, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu , (dále jen „ “), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud řešena, a otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V konkrétnosti dovolatelka předkládá k posouzení otázky: (i) „zda požadavku určitosti odkazu na obchodní podmínky vyhovuje nesrozumitelný shluk písmen, který je až následně jednou ze stran ztotožněn s určitým dokumentem“; (ii) „zda lze bez znaleckého posouzení dát bez dalšího na roveň požití alkoholu a ovlivnění alkoholem“; (iii) „zda lze vypočtenou hladinu 0,19 g/kg alkoholu v krvi v době dopravní nehody, a tedy nižší než je tzv. fyziologická hladina 0,2 g/kg alkoholu v krvi, považovat za průkaznou pro závěr o řízení vozidla osobou pod vlivem alkoholu.“Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ( ) a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání vyjádřila v tom smyslu, že dovolání považuje za nepřípustné, a proto navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle , zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.

Podle ustanovení dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Přípustnost dovolání podle ustanovení není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. ), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení skutečně splněna jsou.

Dovolání není přípustné.

Obsahem první dovolací námitky je tvrzení dovolatelky o tom, že obchodní (pojistné) podmínky, jež obsahovaly výluku z pojistného plnění, nebyly řádně inkorporovány do pojistné smlouvy dle , (dále též jen „o. z.“). Tato dovolací námitka přípustnost dovolání nezakládá.

K podmínkám inkorporace nepřímých smluvních ujednání dle a o. z., lze přiměřeně odkázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu k , obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“), a , o pojistné smlouvě, neboť právní úprava účinná od 1. 1. 2014 je obsahově obdobná. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2019, sp. zn. , uveřejněném pod číslem 113/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud mimo jiné vyložil, že i v případě nepřímých smluvních ujednání obsažených v pojistných podmínkách se bezesporu přiměřeně uplatní závěry uvedené v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 2. 1998, sp. zn. , uveřejněném v časopise Soudní rozhledy č. 10, ročník 1998, str. 259 (které Nejvyšší soud přejal např. v usnesení ze dne 3. 6. 2013, sp. zn. ), o tom, že „obchodní podmínky, na které ve smyslu obch. zák. smlouva odkazuje a jež jsou k ní připojeny nebo jsou smluvním stranám známy, nemusí být samostatně podepisovány účastníky smluvního vztahu. V pochybnostech však musí ten, kdo se jich dovolává, prokázat, že byly ke smlouvě připojeny anebo že byly druhé straně známy“.

Jestliže tak soudy nižších stupňů svůj závěr o řádné inkorporaci obchodních podmínek založily na zjištění o tom, že žalobkyně si musela být vědoma toho, že dle přílohy o pojištění přistupuje k pojištění vozidla, jehož součástí jsou právě konkrétní označené pojistné podmínky, a že žalobkyně zastoupená jednatelem potvrdila převzetí těchto pojistných podmínek a seznámení se s nimi, postupovaly v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Namítá-li dále v této souvislosti dovolatelka, že odkaz na rozhodné pojistné podmínky ve smlouvě byl neurčitý, nepředkládá tímto tvrzením žádnou právní otázku, jež by mohla zakládat přípustnost dovolání.

Podle § 574 o. z. je na právní jednání třeba hledět spíše jako na platné než neplatné. Dovolací soud ve své ustálené rozhodovací praxi k citovanému ustanovení § 574 o. z. uvádí, že právní úprava neplatnosti právních jednání vychází ze zásady (formulované v ustanovení § 574 o. z.), že je namístě hledat spíše důvody pro platnost právního jednání než pro jeho neplatnost, která – jak se uvádí v důvodové zprávě k § 574 až 579 o. z. – odpovídá povaze soukromého práva a rozumné potřebě běžných soukromých občanských styků (viz např. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2017, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 88/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K závěru o zdánlivosti právního jednání pro neurčitost či nesrozumitelnost soud přistoupí jen tehdy, nepodaří-li se mu výkladem celého právního jednání nebo jeho části podle § 555 a násl. o. z. ozřejmit, k jakým právním následkům projevená vůle účastníků směřovala (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. ).

V usneseních ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. , a ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. , Nejvyšší soud vyložil, že výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního úkonu (o skutečné vůli stran jimi projevené), není řešením otázky hmotného práva v intencích § 237 o․ s. ř., jež by bylo možno porovnávat s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu právního úkonu) dospěl, např. že by nevyužil příslušné výkladové metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy chybou v logice.

Tak tomu ovšem v poměrech věci zde vedené není a ostatně ani dovolatelka nepředkládá žádnou právní otázku, jež se výkladu právního jednání dotýká, když pouze zpochybňuje závěry soudů nižších stupňů, které odkaz na pojistné podmínky považovaly za dostatečně konkrétní. Sám o sobě tento argument, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání. Jiný výklad by vedl k absurdnímu (textu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. , jež obstálo i v ústavní rovině – ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud usnesením ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. , odmítl). S ohledem na povahu činnosti dovolacího soudu jakožto sjednotitele judikatury je třeba otázku přípustnosti dovolání omezit na případy právních otázek uvedených v a pouhá polemika s právním posouzením věci odvolacím soudem nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2016, sp. zn. , a ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. , či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2017, sp. zn. ).

Závěr o nepřípustnosti dovolání nemění ani dovolatelkou předestřená druhá otázka, „zda lze bez znaleckého posouzení dát bez dalšího na roveň požití alkoholu a ovlivnění alkoholem“. Dovolatelka v této souvislosti přehlíží, že odvolací soud svůj závěr o použitelnosti výluky z pojištění odůvodnil s poukazem právě na zjištění, že bylo prokázáno, že k poškození pojištěného vozidla došlo při řízení tohoto vozidla řidičem, u něhož je třeba uzavřít, že řídil pod vlivem alkoholu. Vychází-li tak další úvahy dovolatelky z opačného závěru, že řidič vozidla alkoholem ovlivněn nebyl, nemohou tyto námitky zakládat přípustnou dovolací námitku, neboť uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu není zpochybnění právního posouzení věci, jsou-li námitky dovolatele založeny na hodnocení důkazů odvolacím soudem. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení ) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2014, sp. zn. ).

Odkazy na závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2016, sp. zn. , nejsou pro věc zde vedenou přiléhavé, neboť odkazované rozhodnutí posuzuje jinou právní otázku [tj. otázku, jaká hlediska jsou významná pro posouzení intenzity porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci z hledisek ustanovení § 52 písm. g) zák. práce za situace, je-li zaměstnanci naměřena jiná než nulová hodnota alkoholu v krvi].

Nejvyšší soud tedy s ohledem na výše uvedené dovolání žalobkyně podle ustanovení odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s věta druhá neodůvodňuje.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. 10. 2022

JUDr. Pavel Horák, Ph.D.

předseda senátu