Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 1989/2022

21 Cdo 1989/2022-252

USNESENÍ

M. D.,

N. L.

se sídlem XY, IČO XY, zastoupenému Mgr. Jiřím Mikundou, advokátem se sídlem v Kopřivnici, Štefánikova č. 244/18, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. ledna 2022, č. j. -196, takto:

I. Dovolání žalobce

se odmítá.

II. Žalobce

je povinen

zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Jiřího Mikundy, advokáta se sídlem v Kopřivnici, Štefánikova č. 244/18.

Stručné odůvodnění ( ):

Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 1. 2022, č. j. -196, není přípustné podle ustanovení , podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.

K předpokladům výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení srov. při obdobné právní úpravě v předchozím např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 22. 2. 1968, sp. zn. , uveřejněný pod č. 57/1968 Sb. rozh. obč., rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 23. 7. 1968, sp. zn. , uveřejněný pod č. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 1998, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 11/1999, s. 374, anebo – již ve vztahu k současné právní úpravě – odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. , uveřejněného pod č. rozh. obč., a odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. , a v nich vyslovený právní závěr, že k předpokladům pro podání výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení patří to, že o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách přijal zaměstnavatel nebo příslušný orgán rozhodnutí, podle kterého se konkrétní zaměstnanec stal nadbytečným, a že tu je příčinná souvislost mezi nadbytečností zaměstnance a přijatými organizačními změnami, tj. že se zaměstnanec stal právě v důsledku takového rozhodnutí (jeho realizací u zaměstnavatele) nadbytečným. Pro výpověď z pracovního poměru podle ustanovení je současně charakteristické, že zaměstnavatel i nadále může (objektivně vzato) zaměstnanci přidělovat práci podle pracovní smlouvy (v důsledku rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách zaměstnavatel neztrácí možnost přidělovat zaměstnanci práci, kterou pro něj dosud podle pracovní smlouvy konal), avšak jeho práce není (vůbec nebo v původním rozsahu) pro zaměstnavatele v dalším období potřebná, neboť se stal nadbytečným vzhledem k rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách. Zákon uvedeným způsobem zaměstnavateli umožňuje, aby reguloval počet svých zaměstnanců a jejich kvalifikační složení tak, aby zaměstnával jen takový počet zaměstnanců a v takovém kvalifikačním složení, jaké odpovídá jeho potřebám.

K otázce příčinné souvislosti mezi organizační změnou u zaměstnavatele spočívající ve zrušení pracovního místa zaměstnance a nadbytečností zaměstnance srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. , z něhož plyne, že bylo-li zaměstnavatelem přijato rozhodnutí o organizační změně, jehož provedení u zaměstnavatele mělo za následek zrušení pracovního místa, které zaměstnanec dosud zastával, je odůvodněn závěr, že tu je také příčinná souvislost mezi nadbytečností zaměstnance a přijatou organizační změnou.

Ve vztahu k otázce, zda přijetí organizačního opatření směřovalo k dosažení změny úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jiné organizační změny, anebo zda podle svého obsahu nebo účelu směřovalo k jinému cíli, Nejvyšší soud ve své judikatuře dovodil, že výpověď z pracovního poměru, kterou dal zaměstnavatel zaměstnanci z důvodu organizačních změn, je neplatná, jestliže rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu nebylo přijato k dosažení změny úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jiné organizační změny, pomocí níž měl být regulován počet zaměstnanců a jejich kvalifikační složení tak, aby zaměstnavatel nadále zaměstnával jen takový počet zaměstnanců a v takovém kvalifikačním složení, jaké odpovídá jeho potřebám, a podle svého obsahu nebo účelu směřovalo k jinému cíli (srov. při obdobné právní úpravě v předchozím např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004, sp. zn. , uveřejněný pod č. rozh. obč., na který poukazuje též dovolatel ve svém dovolání).

Rozhodovací praxe dovolacího soudu je rovněž ustálena v závěru, že za dobré mravy je třeba pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. , uveřejněný pod č. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. , uveřejněný pod č. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. , uveřejněný pod č. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. ). Zneužitím práva je výkon práva v rozporu s jeho účelem, kdy je právo vykonáno, ačkoliv nositel tohoto práva nemá žádný skutečný nebo (má) jen nepatrný zájem na jeho výkonu, resp. se projevující jako rozpor mezi užitkem oprávněného, k němuž výkon práva skutečně směřuje, a užitkem oprávněného, pro nějž je právo poskytnuto, jehož lze výkonem tohoto práva obvykle dosáhnout a na němž mají nositelé práva obvykle zájem (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2021, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. , uveřejněný pod č. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2020, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. ). Zvláštním případem zneužití práva je tzv. šikana jako chování, jímž se právo vykonává za tím určujícím účelem, aby druhé straně byla způsobena újma (srov. například dovolatelem zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. , uveřejněný pod č. 126/2000 v časopise Soudní judikatura, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2003, sp. zn. , uveřejněný pod č. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2010, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2008, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. , a v nich vyjádřený právní názor, že za zneužití práva lze považovat takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu).

V odůvodnění rozsudku ze dne 16. 11. 2015, sp. zn. , pak Nejvyšší soud vyslovil (mimo jiné) právní názor, že samotnou okolnost dosažení odchodu zaměstnance z pracovněprávního vztahu nelze považovat za rozpornou s dobrými mravy, neboť skončení vzájemných vztahů zaměstnance a zaměstnavatele je vlastním účelem a smyslem výpovědi, jako jednostranného právního úkonu směřujícího ke skončení právního vztahu, že skutečnost, že je možné, že spory mezi účastníky mohly být motivem, či pohnutkou k přijetí organizačního opatření, jímž bylo zrušeno pracovní místo zaměstnance, sama o sobě neznamená, že jejím jediným smyslem bylo jej poškodit, a že opačný názor by znamenal, že nastanou-li u právnické osoby spory či neshody mezi osobami podílejícími se na různých stupních na řízení společnosti, je v tomto případě vyloučeno přijmout organizační a personální opatření, které by reagovalo na vzniklou situaci a umožnilo další „efektivní“ bezporuchovou činnost.

Na těchto svých závěrech, na které odvolací soud odkázal v odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud trvá a (na rozdíl od dovolatele) neshledal důvody pro odklon od právního názoru vyjádřeného v rozsudku ze dne 16. 11. 2015, sp. zn. (dovolatelem v dovolání zřejmě nesprávně označeném sp. zn. „ “).

Argumentuje-li dovolatel ve prospěch svého opačného právního názoru tím, že se „nelze ztotožnit s tím, že pokud má zaměstnavatel spor se svým zaměstnancem či je mu nesympatický apod., aby vykonstruoval jeho nadbytečnost a dal mu výpověď“, že „důvody, pro které může dát zaměstnavatel zaměstnanci výpověď, jsou dány taxativně“, přičemž důvod „sporů“ či „neshod“ mezi účastníky pracovněprávního vztahu jako výpovědní důvod neuvádí, a že spory účastníků nezakládají nadbytečnost zaměstnance, pak přehlíží, že dovolací soud v rozsudku ze dne 16. 11. 2015, sp. zn. , nedovodil, že důvodem výpovědi z pracovního poměru mohou být „spory“ či „neshody“ mezi účastníky pracovněprávního vztahu, nebo že by tyto „spory“ či „neshody“ (samy o sobě) zakládaly nadbytečnost zaměstnance, ani v něm nedospěl k závěru, že výpovědní důvod podle ustanovení je dán i tehdy, jestliže zaměstnavatel (příslušný orgán) přijetí organizačního opatření (změnu svých úkolů, technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jinou organizační změnu) jen předstíral, a že zaměstnavatel tedy má možnost „zbavit se“ nepohodlného zaměstnance pro vykonstruovanou (tvrzenou) nadbytečnost, ačkoliv zde jeho nadbytečnost dána není (jak nesprávně závěry dovolacího soudu vyslovené v odůvodnění tohoto rozsudku interpretuje dovolatel), nýbrž pouze zdůraznil, že skutečnost, že je možné, že spory mezi účastníky mohly být motivem, či pohnutkou k přijetí organizačního opatření, jímž bylo zrušeno pracovní místo zaměstnance, sama o sobě neznamená, že jejím jediným smyslem bylo jej poškodit.

Uzavřel-li v projednávané věci odvolací soud, že v rozhodnutí žalovaného o zrušení pracovního místa žalobce nelze spatřovat předstírání přijetí organizačního opatření se záměrem zastřít jeho skutečné záměry, tj. „zbavit se“ žalobce, který se domáhal nároků z uzavřené opční smlouvy, protože v řízení vyšlo najevo, že organizační opatření ze dne 23. 10. 2018 je skutečné, neboť reálně a bez náhrady zrušilo pracovní místo zastávané žalobcem s tím, že společnost bude nadále řízena statutárním orgánem žalovaného bez pomoci žalobce, a že za těchto okolností je třeba vyslovit souhlas se závěry soudu prvního stupně, že je dán důvod výpovědi podle , neboť nelze dovodit, že by přijaté organizační opatření bylo v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit žalobci újmu, postupoval tak zcela v souladu s výše uvedenou judikaturou dovolacího soudu (na kterou ostatně odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí sám poukazuje).

Odvolací soud se neodchýlil ani od dovolatelem v dovolání citovaných (obecných) závěrů, k nimž Nejvyšší soud dospěl v rozsudcích ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. , ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. , ze dne 26. 8. 2021, sp. zn. , ze dne 25. 8. 2005, sp. zn. , ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. , a ze dne 21. 5. 2015, sp. zn. , na něž dovolatel poukazuje ve svém dovolání.

K založení přípustnosti dovolání podle ustanovení nejsou způsobilé ani námitky, jimiž dovolatel uplatnil jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení (nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem), a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení [zpochybňuje-li skutková zjištění, z nichž odvolací soud v projednávané věci vycházel při posuzování otázky, zda byl ve vztahu k žalobci naplněn důvod výpovědi podle ustanovení , a předestírá-li vlastní skutkové závěry (že pravým důvodem, pro který byla žalobci a M. P. dána výpověď, je skutečnost, že se žalobce a M. P. v té době po P. Š. a A. W. domáhali naplnění dohody o převodu vlastnického práva k akciím, že výpověď tak nebyla dána z důvodu organizační změny, že ke zrušení pozice žalobce došlo z důvodu zrušení statutární rady a že organizační změna jako taková se nedotkla pracovní pozice žalobce), na nichž buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci].

Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. ). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. ).

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. 11. 2022

JUDr. Jiří Doležílek předseda senátu