Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 2892/2022

30 Cdo 2892/2022-190

USNESENÍ

L. S.

České republice – Ministerstvu spravedlnosti

, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o omluvu a zaplacení částky 40 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2021, č. j. -129, takto:

I. Dovolání se odmítá.II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 16. 8. 2021, č. j. -90, zamítl žalobu o zaplacení částky 40 000 Kč (výrok I) a o omluvu zde uvedeného znění (výrok II) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení (výrok II).

Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

Žalobce se podanou žalobou domáhal po žalované omluvy a zaplacení částky 40 000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v období od září 2017 do listopadu 2020 v důsledku plošného zveřejňování údajů o jeho majetku, příjmech a závazcích podle , o střetu zájmů, ve znění , a to z důvodu působení žalobce jako neuvolněného starosty obce Stanoviště v Jihomoravském kraji, čímž mělo dojít k zásahu do jeho práv na ochranu soukromí, jak vyplynulo z nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. , jímž byla vyslovena protiústavnost této úpravy.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním ve všech jeho výrocích. Toto dovolání však Nejvyšší soud podle ustanovení , , ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII ), dále jen „ “, odmítl jako nepřípustné.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle však není dovolání podle přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

V případě řízení, jehož předmětem je několik samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem. Posouzení, zda se jedná o samostatný nárok či nikoliv, vychází z toho, zda jsou skutečnosti rozhodné pro posouzení opodstatněnosti dílčích nároků rozdílné, třebaže se odvíjejí od téže události (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. , ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. , nebo ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. , proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. ). Tyto judikatorní závěry jsou použitelné i po změně formulace provedené s účinností od 30. 9. 2017 , neboť podle důvodové zprávy k tomuto zákonu účelem změny nebylo rozšíření přípustnosti dovolání nad rámec dosavadní úpravy a jejího judikaturního výkladu, nýbrž naopak omezení přípustnosti dovolání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. , proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. ).

Ve světle uvedené judikatury není podané dovolání objektivně přípustné podle v rozsahu, v němž směřuje proti té části výroku I napadeného rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně ohledně zamítnutí nároku na náhradu nemajetkové újmy ve výši 40 000 Kč, neboť tento samostatný nárok odvíjející se od odlišného skutkového základu, než nárok na omluvu (minimálně v otázce rozsahu tvrzené újmy), nepřevyšuje částku 50 000 Kč, přičemž se současně nejedná o vztah ze spotřebitelských smluv ani o vztah pracovněprávní.

Žalobcovo dovolání není přípustné ani v části směřující proti výroku I napadeného rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen výrok III rozsudku soudu prvního stupně, a v části směřující proti výroku II napadeného rozsudku odvolacího soudu, a to s ohledem na znění , neboť těmito výroky bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Pokud se žalobce řídil nesprávným poučením odvolacího soudu o přípustnosti dovolání, soudní praxe dlouhodobě dovozuje, že přípustnost dovolání takovým nesprávným poučením založena není (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. , nebo ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. ).

Ve zbylé části dovolání se Nejvyšší soud zabýval jeho přípustností ve smyslu

Žalobce v dovolání vymezil několik právních otázek, které podle něj dosud nebyly v rozhodovací činnosti dovolacího soudu řešeny, tedy zda plošné zveřejnění údajů o majetku, příjmech a závazcích žalobce podle platného a účinného znění zákona o střetu zájmů Ministerstvem spravedlnosti, které bylo následně shledáno protiústavním, představuje nesprávný úřední postup dle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), a to jednak před prohlášením této právní úpravy za protiústavní zmíněným nálezem Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020 a jednak po dobu trvání odkladu vykonatelnosti tohoto nálezu, stanoveného do 31. 12. 2020, a zda nárok na odškodnění za zásah do základních práv žalobce může být založen přímou aplikovatelností čl. 8 odst. 1 a 2 ve spojení s čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, publikované pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“) a a 10 d, vyhlášené pod č. (dále jen „ “). Takto vymezené otázky však nemohou přípustnost dovolání podle založit, neboť při jejich řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, přičemž není významné, že se tato judikatura ustálila až poté, co ve věci rozhodl odvolací soud, neboť zde dovolací soud vychází z incidentní retrospektivy nových právních názorů.

V rozsudku ze dne 13. 9. 2022, sp. zn. , dospěl Nejvyšší soud k závěru, že v době do vydání předmětného derogačního nálezu Ústavního soudu (tedy do dne 11. 2. 2020) bylo Ministerstvo spravedlnosti jako orgán veřejné moci povinno postupovat podle platné a účinné právní úpravy a v souladu s § 13 odst. 3 zákona o střetu zájmů a v rozsahu stanoveném § 14b odst. 1 písm. a) až c) zákona o střetu zájmů prostřednictvím veřejné datové sítě umožňovat nahlížení do registru oznámení veřejných funkcionářů uvedených v § 2 odst. 1 tohoto zákona (dále jen „političtí veřejní funkcionáři“) bez předchozí žádosti, neboť do vydání předmětného nálezu Ústavního soudu si Ministerstvo spravedlnosti jako orgán veřejné moci nebylo oprávněno učinit samo závěr o protiústavnosti této právní úpravy (části zákona o střetu zájmů), který je vyhrazen Ústavnímu soudu. V době od vydání předmětného nálezu do dne 6. 11. 2020 (tvrzené ukončení plošného zveřejňování) sice aplikací § 13 odst. 3, ve spojení s Ústavním soudem od 1. 1. 2021 zrušeným § 14b odst. 1 písm. a), b) a c) zákona o střetu zájmů, došlo ze strany Ministerstva spravedlnosti k zásahu do základního práva žalobce, a to do práva na soukromí, resp. na informační sebeurčení, neboť způsob zpřístupňování údajů z registru oznámení u politických veřejných funkcionářů spočívající v přímém zveřejnění údajů není pro dosažení sledovaného legitimního cíle zákona o střetu zájmů potřebný, tento úřední postup však stále nepředstavoval nesprávný úřední postup ve smyslu , neboť tento zásah nedosahoval takové intenzity, aby odůvodňoval aplikaci nosných důvodů předmětného nálezu Ústavního soudu již v době před jeho vykonatelností. Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí rovněž uzavřel, že k závěru o nesprávnosti úředního postupu Ministerstva spravedlnosti, resp. o vzniku nároku na zadostiučinění za něj, nelze dospět ani prostřednictvím žalobcem prosazované přímé aplikovatelnosti a 2, ve spojení s Úmluvy a a 10 y, zabývajících se ochranou soukromí, neboť tyto články nezakládají přímý nárok na odškodnění (zadostiučinění) za zásah do takového práva. Takový nárok je založen y a dále právní úpravou , v jejichž intencích je třeba nárok žalobce posuzovat s tím, že při posuzování, zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu dle , je třeba se (po vyslovení neústavnosti právní úpravy Ústavním soudem) zásahem do práva na soukromí a jeho intenzitou zabývat, což Nejvyšší soud ve zmiňovaném rozhodnutí též učinil a dospěl k závěru, že zásah nebyl natolik intenzivní, aby neaplikování protiústavní právní normy ještě před vykonatelností předmětného nálezu Ústavního soudu odůvodnil.

Výše uvedené se beze zbytku vztahuje i na nyní řešený případ, neboť skutkové okolnosti obou těchto případů se v zásadě neliší. Odvolací soud tedy věc posoudil v souladu s výše uvedenými závěry přijatými v judikatuře Nejvyššího soudu.

Ani dovolací argumentace spočívající v tom, že v daném případě došlo postupem žalované k porušení nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 2016/679 ze dne 27. 4. 2016 (konkrétně zásady účelového omezení a důvěrnosti), přípustnost dovolání podle založit nemůže, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není na řešení této otázky založeno. Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku toliko vysvětlil (stejně jako v případě posuzovaném Nejvyšším soudem ve výše uvedeném rozsudku sp. zn. ), že stát neodpovídá za újmu způsobenou svou legislativní činností či nečinností, neboť se nejedná o úřední postup ani o rozhodnutí, a to vyjma případu, kdy by v jejím důsledku došlo k porušení práva Evropské unie. Odvolací soud však neřešil otázku, s níž přichází žalobce až v dovolání, zda legislativní činností (přijetím , jímž byl novelizován ) došlo či nedošlo k porušení práva Evropské unie, neboť žalobce uplatňoval svůj nárok výhradně z titulu nesprávného úředního postupu Ministerstva spravedlnosti (spočívajícího v plošném zveřejňování údajů o jeho majetku), nikoliv na základě tvrzení, že by v souvislosti s přijetím výše uvedené vnitrostátní úpravy mělo dojít k porušení unijního práva. Jestliže žalobce uvedenou, navíc blíže nijak nespecifikovanou, námitku neuplatnil v odvolacím řízení, ačkoliv bezpochyby mohl, a odvolací soud se jí proto nezabýval, nemůže jeho rozhodnutí spočívat na nesprávném právním posouzení věci, přichází-li s touto námitkou žalobce až v dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. ).

Nejvyšší soud proto dovolání žalobce odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle věty první, , a a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které vznikly žalované v souvislosti s vyjádřením k podanému dovolání. Za situace, kdy žalovaná, která nebyla zastoupena advokátem, nedoložila výši svých hotových výdajů, jedná se o náhradu v paušální výši stanovenou na částku 300 Kč, a to podle a a , o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle a podle exekučního řádu.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. 10. 2022

JUDr. Pavel Simon předseda senátu