Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 1104/2022

22 Cdo 1104/2022-272

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Martiny Štolbové ve věci žalobkyně KUWOPA Kastenhofer, spol. s r. o., identifikační číslo osoby 25572512, se sídlem ve Velkých Němčicích 600, zastoupené JUDr. Radkem Machem, advokátem se sídlem v Brně, Pražákova 1008/69, proti žalovanému J. F.,narozenému XY, bytem ve XY, zastoupenému JUDr. Vojtěchem Mihalíkem, advokátem se sídlem v Mikulově, Brněnská 154/32, o určení práva odpovídajícího služebnosti, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 10. 2021, č. j. -234, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Okresní soud v Břeclavi (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 14. 10. 2019, č. j. -197, určil, že existuje právo odpovídající služebnosti inženýrské sítě k vedení vodovodu zatěžující pozemek parc. č. XY v k. ú. XY, ve prospěch vlastníka pozemku parc. č. st. XY v k. ú. XY, a to v rozsahu označeném body XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY a XY až k hranici pozemku parc. č. XY, směrem k bodům XY a XY, to vše podle geometrického plánu pro vymezení rozsahu věcného břemene č. 1475-54/2019, vypracovaného B. M. dne 4. 5. 2019 a ověřeného B. M. dne 13. 9. 2019, který je přílohou rozsudku (výroky I a III), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).

K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 21. 10. 2021, č. j. -234, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o , („ “), a tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na vyřešení právní otázky, kterou odvolací soud posoudil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí, a že „zásadní právní otázka“ měla být posouzena jinak (posledně uvedený předpoklad přípustnosti dovolání současná právní úprava nezná, pozn. dovolacího soudu). Napadené rozhodnutí má řešit problematiku vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2001, sp. zn. , resp. s „usnesením “.

Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost ( ) odkazuje.

Dovolání není přípustné.

Ve věci jde o toto: Žalobkyně v roce 2000 zakoupila průmyslový areál zahrnující nemovitosti na LV XY v k. ú. XY, spolu s vodovodní přípojkou vedoucí přes pozemek žalovaného; v kupní smlouvě nebylo o věcném břemeni nic uvedeno. Nyní je spor o to, zda je pozemek žalovaného zatížen služebností vodovodu ve prospěch pozemku ve vlastnictví žalobkyně; služebnost (věcné břemeno) měla vzniknout vydržením podle ve spojení s , – „obč. zák.“. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu se podává, že žalobu zamítl proto, že žalobkyně neopírala své přesvědčení o existenci věcného břemene o žádný způsobilý právní důvod, a to ani o tzv. domnělý právní důvod; uvedl též, že nebylo prokázáno veřejnoprávní oprávnění předchůdce žalobkyně provést stavbu přípojky na sousedním pozemku a žalobkyně nemá ani smlouvu o odběru vody s vodárenskou společností. V dovolání popírá závěr o nedostatku podmínek vydržení, jeho podstatná část je věnována polemice o veřejnoprávním oprávnění ke zřízení vodovodní přípojky.

Podle konstantní judikatury dovolacího soudu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2002, sp. zn. , a řadu dalších rozhodnutí) jako podmínka vydržení nepostačuje subjektivní přesvědčení držitele o tom, že mu věc nebo právo náleží, ale je třeba, aby držitel byl v dobré víře „se zřetelem ke všem okolnostem“. Tuto podmínku vykládá judikatura tak, že posouzení toho, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, nemůže vycházet jen z posouzení subjektivních představ držitele. Dobrá víra držitele se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), který by mohl mít za následek vznik práva (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. ); titul nabytí držby tu sice nemusí být, držitel však musí být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jeho držba se o takový titul opírá. Otázka existence dobré víry se posuzuje z hlediska objektivního, tedy podle toho, zda držitel při normální opatrnosti, kterou lze na něm požadovat, neměl a nemohl mít pochybnosti, že mu právo odpovídající věcnému břemeni náleží.

Cizí nemovitost nebo její část lze užívat na základě různých právních důvodů; může jít například o závazkový vztah, může jít o výprosu (vlastník užívání nemovitosti jinými osobami trpí, aniž by jim k nim vzniklo nějaké právo). Skutečnost, že se někdo chová způsobem, který naplňuje možný obsah práva odpovídajícího věcnému břemeni, ještě neznamená, že je držitelem věcného práva. Předpokladem držby a vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni je oprávněná držba tohoto práva; držitel musí být tedy se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že vykonává právě právo odpovídající věcnému břemeni.

„Pokud se nabyvatel nemovitosti spokojí s pouhým ústním sdělením převodce, že s vlastnictvím nemovitosti je spojeno právo odpovídající věcnému břemeni, přičemž tato okolnost není uvedena ve smlouvě o převodu nemovitosti a nabyvatel se o existenci tohoto práva nepřesvědčí, nemůže být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu toto právo náleží, neboť při normální opatrnosti, kterou lze po něm požadovat, by si existenci tohoto práva, případně právního titulu, který měl za následek jeho vznik, ověřil“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2001, sp. zn. ). Tím spíše to platí v případě, kdy nabyvateli se nedostalo ani ústního ujištění o existenci věcného břemene.

Oprávněná držba věcného práva, způsobilá k vydržení (§ 130 odst. 1 obč. zák.), se musí opírat o omluvitelný omyl, že je tu právní důvod způsobilý takové právo objektivně založit. Takovým titulem nemůže být v této věci kupní smlouva, ve které se o věcném břemenu nic neuvádí; jiný způsobilý právní důvod (titul) žalující společnost netvrdí. Za této situace je rozhodnutí odvolacího soudu věcně správné a je v souladu s judikaturou dovolacího soudu.

Dovolací soud se nezabýval tvrzenými nedostatky ve skutkových zjištěních odvolacího soudu, týkajícími se stavebního povolení ke stavbě přípojky a její kolaudace; nejde totiž o skutečnosti, o které by bylo možno dobrou víru o existenci věcného břemene opřít, a odvolací soud se jimi zabýval nadbytečně. Ostatně skutkové námitky jsou v dovolacím řízení nepřípustné (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. , publikovaný pod č. 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní).

Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným, podle je odmítl.

V souladu s větou druhou neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 19. 10. 2022

JUDr. Jiří Spáčil, CSc. předseda senátu