Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 2195/2022

-231

USNESENÍ

PROCESPARTNER a. s.

České republice – Ministerstvu spravedlnosti

, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení částky 11 016 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2022, č. j. -214, takto:

I. Dovolání seodmítá.II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 24. 11. 2020, č. j. -174, zamítl žalobu (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 600 Kč (výrok II).

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 12. 1. 2022, č. j. -214, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované zaplacení částky 11 016 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, která měla vzniknout jejímu právnímu předchůdci A. V. (dále jen „původní žalobce“) nesprávným úředním postupem soudů. Původní žalobce kupní smlouvou ze dne 27. 4. 2000 koupil od společnosti Vodní stavby Praha, a. s., pozemek p. č. XY v k. ú. XY (dále jen „předmětný pozemek“), který kupní smlouvou ze dne 1. 7. 2000 převedl na společnost A. Vaněk Velkoobchod, spol. s r. o. (později Gienger Centron, s. r. o.). Následně uplatnilo k předmětnému pozemku vlastnické právo dle Hlavní město Praha a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 31. 6. 2006, č. j. -95, (potvrzeným odvolacím soudem) bylo určeno, že Hlavní město Praha je vlastníkem předmětného pozemku, neboť původní žalobce, který nebyl účastníkem řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. , nemohl na společnost Gienger Centron, s. r. o. vlastnické právo platně převést. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 11. 3. 2009, č. j. -65, bylo původnímu žalobci uloženo vrátit společnosti Gienger Centron, s. r. o. kupní cenu ve výši 16 880 000 Kč, kterou v podstatné části (11 016 000 Kč) původní žalobce vrátil, když zbytku nároku se společnost Gienger Centron, s. r. o. vzdala. V řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. pak byla zamítnuta žaloba původního žalobce, aby bylo určeno, že je vlastníkem předmětného pozemku. V rozsudku ze dne 30. 8. 2016, č. j. -103, Nejvyšší soud uzavřel, že sice bylo možné nabýt vlastnické právo k předmětnému pozemku od nevlastníka, ale původní žalobce své vlastnické právo dále převedl na společnost Gienger Centron, s. r. o. Původní žalobce tedy tuto společnost vyzval k doplacení (částečně vrácené) kupní ceny a pro případ, že tak neučiní, od kupní smlouvy ze dne 1. 7. 2000 odstoupil. Řízení o nové žalobě původního žalobce na určení jeho vlastnického práva k předmětnému pozemku však bylo pro překážku věci rozsouzené zastaveno. Původní žalobce v žalobě tvrdil, že se díky tomuto „složenému nesprávnému úřednímu postupu“ ocitl v situaci, kdy se nemůže domoci ani kupní ceny, kterou za předmětný pozemek zaplatil, ani vlastnického práva k němu a byl nucen vrátit část kupní ceny, za kterou jej prodal. Tento svůj nárok na náhradu škody původní žalobce postoupil v průběhu řízení na žalobkyni a usnesením ze dne 30. 10. 2019, č. j. -109, soud prvního stupně vstup žalobkyně na místo původního žalobce připustil.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním ve všech výrocích. Toto dovolání však Nejvyšší soud podle ustanovení , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 ), dále jen „“, odmítl částečně pro vady a částečně jako nepřípustné.

Dovolání žalobkyně v části směřující proti výroku I napadeného rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně, a v části směřující proti výroku II napadeného rozsudku odvolacího soudu, není podle přípustné, neboť těmito výroky bylo rozhodnuto o nákladech řízení.

Pokud jde o dovolání žalobkyně v části směřující proti výroku I napadeného rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně o věci samé, nesouhlasila žalobkyně se závěrem odvolacího soudu ohledně tzv. složeného nesprávného úředního postupu, spočívajícího v několika vzájemně protichůdných rozhodnutích soudů, která však nebyla jednotlivě pro nezákonnost zrušena, ale ve svém souhrnu žalobkyni poškodila a ona nemá jinou možnost procesní obrany proti jejich nespravedlivým důsledkům. Dle žalobkyně se jedná o otázku dovolacím soudem dosud neřešenou a současně posouzenou v rozporu s v dovolání citovanou judikaturou Ústavního soudu. Žalobkyně tedy zpochybnila závěr odvolacího soudu, že v daném případě nemůže být odpovědnostním titulem nesprávný úřední postup, ale jen nezákonné rozhodnutí, které však nebylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno, odpovědnostní titul tak ve věci dán není. Tato otázka však přípustnost dovolání dle založit nemůže, neboť rozlišení nesprávného úředního postupu a nezákonného rozhodnutí v judikatuře Nejvyššího soudu řešeno je a odvolací soud se při řešení této otázky od této judikatury neodchýlil, pokud uzavřel, že postup soudů v jednotlivých řízeních se bezprostředně odrazil v jejich rozhodnutích, odpovědnostním titulem v daném případě tedy může být jen nezákonné rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. , nebo ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. , citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná z www.nsoud.cz). Tento závěr odvolacího soudu není v rozporu ani s žalobkyní citovaným nálezem Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2018, sp. zn. (citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz), který se týkal zcela jiných skutkových okolností a na daný případ jej aplikovat nelze. Navíc i zde se Ústavní soud ztotožnil s obecným závěrem, že vyjádření nesprávného právního názoru v rozhodnutí orgánu veřejné moci nelze považovat za nesprávný úřední postup, nýbrž může vést jen k nezákonnému rozhodnutí, za něž by stát mohl nést odpovědnost pouze v případě, kdyby bylo zrušeno či změněno (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2018, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2009, sp. zn. ). V rozporu se pak odvolací soud neocitl ani s žalobkyní zmiňovaným nálezem Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. či rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2021, sp. zn. , které se týkaly zcela jiných typů nároků.

Pokud žalobkyně v dovolání polemizuje se závěry odvolacího soudu, že se mohla domáhat vrácení kupní ceny po společnosti Vodní stavby Praha a. s. a že veškeré kupní smlouvy byly označeny za neplatné, kterými (kromě jiného) odůvodnil odvolací soud svůj závěr o neexistenci příčinné souvislosti mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem a škodou (závěr odstavce 12 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), tak jde o prostou (v dovolacím řízení nepřípustnou) polemiku se závěry odvolacího soudu, která nevystihuje formální odlišnost dovolání, jakožto mimořádného opravného prostředku, když žalobkyně jednoznačně neformulovala právní otázku, jejíhož vyřešení se v této souvislosti dovoláním domáhá. V této části tak dovolání neobsahuje základní náležitost vyžadovanou a 3 , a to vymezení dovolacího důvodu, a je tak vadné.

Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud odkazuje na závěry Ústavního soudu v usnesení ze dne 28. 3. 2017, sp. zn. , kterým byla odmítnuta ústavní stížnost původního žalobce proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2016, č. j. -103. V tomto usnesení Ústavní soud v první řadě vyložil, že Nejvyšší soud v napadeném rozsudku neučinil závěr o tom, že se původní žalobce vlastníkem předmětného pozemku stal, jak si toto rozhodnutí původní žalobce (a nyní i žalobkyně) mylně vykládal. Otázkou nabytí vlastnického práva k předmětnému pozemku původním žalobcem (splněním jednotlivých podmínek) se totiž Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. 8. 2016, č. j. -103, věcně nezabýval, pouze obecně informoval o judikaturou dovozené možnosti nabýt vlastnické právo i od nevlastníka. Následně Ústavní soud rozebral několik možností, kterými mohl původní žalobce obnovit své právní postavení. Nelze proto s žalobkyní souhlasit v tom, že by žaloba na náhradu škody proti státu byla jedinou možností zmíněné nápravy.

Nákladový výrok není třeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 7. 10. 2022

JUDr. Pavel Simon předseda senátu