Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

25 Cdo 1119/2022

-856

USNESENÍ

J. R.

PRIVAMED Healthia s.r.o.

, IČO 26397943, se sídlem Kotíkovská 927/19, 323 00 Plzeň, zastoupená JUDr. Tomášem Machem, LL.M., Ph.D, advokátem se sídlem Viktora Huga 377/4, 150 00 Praha 5, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované:

Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group

, IČO 47116617, se sídlem Pobřežní 665/21, 180 00 Praha 8, zastoupená JUDr. Pavlem Roubalem, advokátem se sídlem Otýlie Beníškové 1664/14, 301 00 Plzeň, o náhradu újmy ve výši 360 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 11. 2021, č. j. -785, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žalovaná a vedlejší účastnice na straně žalované

jsou povinny

zaplatit společně a nerozdílně žalobci náklady dovolacího řízení 39 446 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupkyně JUDr. Miroslavy Potočné.

Odůvodnění:

Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 16. 6. 2021, č. j. -719, uložil žalované zaplatit žalobci 473 600 Kč s příslušenstvím (výrok I), žalobu pro částku 858 000 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně měl za prokázané, že u žalobce došlo ke škodě na zdraví v důsledku postupu non lege artis lékařů - zaměstnanců Nemocnice s poliklinikou v Rakovníku, kteří během jeho hospitalizace v roce 2005 pochybili v diagnostice (neprovedli angiografii), což vedlo k následné amputaci nohy v Nemocnici Na Homolce v Praze. Pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Příbrami z 1. 6. 2009, sp. zn. , ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze z 9. 12. 2009, sp. zn. , bylo rozhodnuto o náhradě bolestného, za ztížení společenského uplatnění, ztráty na výdělku po přiznání plné invalidity a o nákladech spojených s léčením do 31. 12. 2008. V období 2011 – 2013 pak došlo u žalobce k dalšímu ztížení společenského uplatnění, které podstatně omezilo jeho uplatnění v životě. Od jara 2011, kdy měl náhlou bolest v levém třísle a kyčli, má trvalé problémy, v těžších obdobích asi týden v měsíci musí být polohován na lůžku. I v době, kdy se situace zlepší, zvládne ujít jen cca 200 m, bere léky proti bolesti, což mu kvůli jejich utlumujícím účinkům znemožňuje řídit automobil, začal se proto izolovat od přátel, neboť se bojí, že by k nim nedošel, a je tak odkázán na jejich případné návštěvy. Soud proto žalobci přiznal další náhradu za ztížení společenského uplatnění spočívající v znaleckým ústavem stanoveném ohodnocení ve výši 600 bodů s navýšením o 50 % podle o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, tzn. o 300 bodů, a s dalším navýšením podle vyhlášky o pětinásobek ze základu, tzn. o 3000 bodů, t. j. celkově 468 000 Kč a 5 600 Kč za hotové výdaje spojené s podáním žaloby. Žalobcem požadované další navýšení 858 000 Kč neshledal důvodným.

Krajský soud v Plzni k odvolání obou účastníků rozsudkem ze dne 2. 11. 2021, č. j. -785, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku I v odvoláním napadené částce 360 000 Kč (výrok I), výrok I rozsudku změnil ohledně části úroků z prodlení (výrok II), potvrdil zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně (výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení a povinnosti zaplatit soudní poplatek (výroky IV až VI). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobci náleží za potíže, které u něj nastaly od jara 2011, náhrada za další ztížení společenského uplatnění nad rámec již poskytnutého odškodnění. Ve věci shledal mimořádnost odůvodňující navýšení na pětinásobek základního ohodnocení v tom, že ještě na jaře 2011 se žalobce pohyboval za pomoci protézy na pravé noze, byl však soběstačný, v podstatě všechny běžné činnosti jinak zdravého člověka byl schopen vykonávat, a to včetně pomoci v domácnosti. To vše se změnilo k horšímu z důvodu značné fyzické bolesti v levé kyčli a poúrazové atrofii dosahující takové intenzity, že týden v měsíci vyžaduje obsluhu třetí osoby. Ve zbylém období je sice schopen pohybu, nedá se však hovořit o plnohodnotném životě člověka s protézou, neboť i v té době jej sužují bolesti a je pod vlivem léků, které musí užívat. O tom, že se fyzická bolest odráží i na psychickém stavu žalobce a projevuje se nedostatkem jeho „radosti ze života“, proto nelze pochybovat. Odvolací soud považoval soudem prvního stupně přiznaný pětinásobek základního bodového ohodnocení odpovídající 360 000 Kč podle tehdejší vyhláškou stanovené hodnotě bodu ve výši 120 Kč za zcela přiměřený popsanému stavu. Odvolací soud za důvodné neshledal ani námitky žalované ohledně nedostatku její pasivní legitimace či promlčení nároku.

Žalovaná proti rozsudku odvolacího soudu podala včasné dovolání. Uvedla, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je rozhodnutím, kterým se odvolací řízení končí, a závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nesprávné právní posouzení žalovaná spatřuje v chybném postupu soudu prvního stupně i odvolacího soudu, které neměly meritorně rozhodnout, neboť předmět sporu nebyl řádně vymezen, nevypořádaly se dostatečně s namítanou skutečností, že žalovaná není pasivně legitimována, odvolací soud chybně postupoval při aplikaci práva procesních předpisů, zejména ve svévolném neodůvodněném použití moderačního práva podle a v porušení práva na spravedlivý proces a práva na právní pomoc v souladu s a násl.y základních lidských práv a svobod. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení okresnímu soudu.

Žalobce ve vyjádření k dovolání žalované navrhl jeho odmítnutí pro nepřípustnost.

Nejvyšší soud posoudil dovolání podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII ), dále jen „“, a jako soud dovolací ( ) shledal, že bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení ( ), řádně zastoupeným advokátem ve smyslu Dovolání není přípustné.

Může-li být dovolání přípustné jen podle , je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu tohoto ustanovení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , publikované pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Sb. rozh. obč.“, jakož i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. ). Žalovaná v dovolání směšuje předpoklady přípustnosti dovolání a dovolací důvody, a ačkoli cituje obsah ustanovení , nevymezila, od konkrétně jaké ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se odvolací soud při řešení které právní otázky odchýlil. Žalovaná sice poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. , publikované ve Sb. rozh. obč pod č. 79/2007, a rozhodnutí ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. , s těmito rozhodnutími, která se týkají posouzení doby rozhodné pro vznik nového nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění, se však napadené rozhodnutí do konfliktu nedostalo. Škodní událost nastala v roce 2005, náhrada za původní ztížení společenského uplatnění byla žalobci přiznána rozsudkem Okresního soudu v Příbrami z 1. 6. 2009, č. j. -292, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze z 9. 12. 2009, č. j. -349. V tomto řízení projednávaný nový nárok byl přiznán za újmu, která žalobci nastala až v roce 2011 a následně. Soudy se tedy řídily uvedenou judikaturou, že pro určení výše nového nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění při následném zhoršení již ustáleného zdravotního stavu je rozhodující porovnání omezených či ztracených možností společenského uplatnění v době před zhoršením zdravotního stavu se stavem nynějším.

Přípustnost dovlání nemůže založit ani další výhrada žalované, že nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem spatřuje v chybném postupu soudu prvního stupně i odvolacího soudu, které neměly meritorně rozhodnout, neboť předmět sporu nebyl řádně vymezen. Odvolací soud postupoval v souladu se závěry obsaženými v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. , podle něhož projednatelná žaloba na náhradu za ztížení společenského uplatnění spočívající v tom, že ustálený zdravotní stav poškozeného se později zhoršil, musí obsahovat konkrétní popis zhoršeného zdravotního stavu a z něj plynoucích obtíží ve srovnání se stavem, za nějž byla dříve přiznána náhrada. Žalobce tak může učinit i odkazem na znalecký posudek, pokud ovšem neobsahuje pouze popis aktuálního zdravotního stavu bez jeho srovnání se stavem předchozím. V této věci žalobce na výzvu soudu doplnil v průběhu řízení rozhodná tvrzení o svém zhoršeném zdravotním stavu, na základě kterých bylo možné jeho nárok náležitě posoudit a rozhodnout o něm.

Námitka nedostatku pasivní legitimace na straně žalované není také důvodná. Ztížení společenského uplatnění se odškodňuje jednorázově, to ovšem nevylučuje, že při zhoršení již ustáleného zdravotního stavu se odškodní nové následky související s původním úrazem. V takovém případě vzniká další nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění, který předtím neexistoval, a nebylo jej proto možno ani uplatnit. U nového nároku se porovnává stav před zhoršením zdravotního stavu se stavem nynějším (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. , publikován ve Sb. rozh. obč. č. 79/2007, či ze dne 27. 7. 1998, sp. zn. , publikován ve Sb. rozh. obč. č. 9/1986). Z uvedeného plyne, že nový nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění vychází z jedné a téže škodní události jako nárok původní. Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami z 1. 6. 2009, č. j. -292, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze z 9. 12. 2009, č. j. -349, bylo žalované pravomocně uloženo zaplatit žalobci původní náhradu za ztížení společenského uplatnění. Nový nárok vychází z téže škodní udalosti, tedy žalovaná je povinna plnit i tuto další náhradu za ztížení společenského uplatnění. Nedostatek pasivní legitimace na straně žalované by přicházel v úvahu pouze tehdy, pokud by bylo prokázáno, že tato povinnost přešla na někoho jiného. K přechodu povinnosti k náhradě za újmu plynoucí z činnosti právního předchůdce žalované by mohlo dojít např. na základě písemného ujednání obsaženého ve smlouvě o prodeji podniku nebo jeho části, to však v řízení prokázáno nebylo.

Žalovaná též napadla výrok III rozsudku odvolacího soudu bez jakékoli bližší konkretizace. K podání dovolání proti výroku, jímž bylo potvrzeno zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně, není žalovaná subjektivně legitimována, neboť se v daném rozsahu jedná o rozhodnutí v její prospěch a nevznikla jí ani jiná újma, kterou by bylo možné odčinit změnou či zrušením rozhodnutí odvolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. , uveřejněné v časopisu Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod č. 28, či ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. ).

V dovolání žalovaná požaduje i změnu výroku o nákladech řízení. Podle však není dovolání přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Podle pak není dovolání přípustné ani proti rozhodnutím o uložení povinnosti zaplatit soudní poplatek (výrok VI rozsudku odvolacího soudu).

Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalované podle odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí.

V Brně dne 27. 9. 2022

JUDr. Petr Vojtek předseda senátu