Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2231/2022

-341

USNESENÍ

a) J. E.

,

narozeného XY, bytem v XY,

b) J. K.

,

narozené XY, bytem v XY

c) L. E.

,

narozeného XY, bytem v XY,

d) M. E.

,

narozeného XY, bytem v XY,

e) V. N.

,

narozené XY, bytem v XY,

f) E. H.

,

narozené XY, bytem v XY,

g) M. S.

, narozené XY, bytem v XY,

h) H. V.

,

narozené XY, bytem v XY, všech zastoupených JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 496/13, proti žalované

České republice – Státnímu pozemkovému úřadu

, identifikační číslo osoby 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 2, Botičská 4, o zaplacení částky 19 625 646,23 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2022, č. j. -286, takto:

I. Dovolání se

odmítá

.

II. Žalovaná

je povinna

zaplatit do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na náhradě nákladů dovolacího řízení žalobci a) částku 8 970,30 Kč, žalobkyni b) částku 7 034,30 Kč, žalobci c) částku 6 423,50 Kč, žalobci d) částku 7 150,50 Kč, žalobkyni e) částku 11 216,10 Kč, žalobkyni f) částku 12 527,70 Kč, žalobkyni g) částku 11 216,10 Kč a žalobkyni h) částku 11 216,10 Kč, tj. celkem 75 754,6 Kč k rukám JUDr. Martina Purkyta, advokáta se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 496/13.

Odůvodnění:(dle )

1. Rozsudkem ze dne 29. 9. 2021, č. j. -250, Obvodní soud pro Prahu 3 uložil žalované zaplatit žalobcům tam uvedené částky spolu se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I. – VIII.), ve zbylém rozsahu žalobu zamítl (výrok IX.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok X.).

2. K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 2. 2022, č. j. -286, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I. – VIII. změnil jen tak, že se zamítá žaloba v části o zaplacení (tam specifikovaných) úroků z prodlení; ve zbylém rozsahu (bylo-li žalované uloženo zaplatit žalobci a/ částku 228 582 Kč, žalobkyni b/ částku 152 394 Kč, žalobci c/ částku 137 028 Kč, žalobci d/ částku 155 310 Kč a žalobkyni e/ částku 800 039,90 Kč, vždy spolu s tam uvedeným úrokem z prodlení) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výroky I. – V.), ve výrocích VI. – VII. v tom správném znění, že se žalované ukládá zaplatit žalobkyni f) částku 1 179 589 Kč, žalobkyni g) částku 800 039,40 Kč a žalobkyni h) částku 800 039,40 Kč, spolu se specifikovanými úroky z prodlení (výroky VI. – VIII.), a rozhodl o nákladech řízení včetně nákladů odvolacího řízení (výrok IX.).

3. Rozhodováno bylo o žalobci uplatněném nároku na zaplacení částky (celkem 19 625 646,23 Kč s příslušenstvím) představující finanční náhradu za dosud nevypořádaný restituční nárok. Odvolací soud aproboval soudem prvního stupně učiněný závěr, že žalobci jsou oprávněné osoby podle , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „“), jímž jednotlivě náleží náhrada podle , 11a a téhož zákona za pozemky odňaté jejich právním předchůdcům (PK 1805, 1806, 1807, 1836, 1841, a část pozemku PK 516 v katastrálním území XY; dále jen „původní pozemky“) na základě výměru Ústředního národního výboru hl. m. Prahy zn. 6243-VIII/98-49-IX ze dne 5. 11. 1949, které byly po přechodu na stát zastavěny, pročež bylo rozhodnutím Státního pozemkového úřadu ze dne 25. 4. 2016, č. j. PÚ 1748/92/7, rozhodnuto o tom, že žalobci nejsou vlastníky původních pozemků. Původní pozemky byly žalovanou nesprávně oceňovány jako nikoli stavební, přestože ke dni jejich přechodu na stát (ke dni 5. 11. 1949) podle územně plánovací dokumentace pozemky PK 15, 516, 1805, 1806 a 1807 byly součástí intravilánu a plochou katastrálního území zastavěnou z větší části nebo vyznačenou jako souvislý celek určený k zástavbě, a pozemky PK 517, 1836 a 1841 byly určeny k zastavění komunikacemi. Oba soudy žalobcům přiřkly náhradu ve výši vyplývající ze závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. , tj. ve výši šestinásobku nevypořádaného restitučního nároku vyplývajícího ze znalcem zjištěné ceny odňatých pozemků reflektující jejich stavební charakter. Odvolací soud toliko napravil početní chyby, jichž se soud prvního stupně dopustil při vyčíslení nároků některých žalobců (žalobkyně f/ - g/) a změnil meritorní výroky v části týkající se příslušenství tak, že žalovaná je v prodlení od 19. 9. 2021 pouze ohledně základu plnění peněžité náhrady podle zákona o půdě.

4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Jako předpoklad přípustnosti dovolání ohlašuje, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva vyplývající z obsahu dovolání, kterou odvolací soud vyřešil v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, případně jde o otázku rozhodovací praxí Nejvyššího soudu dosud neřešenou. Dovolatelka považuje za nesprávný „paušalizující závěr“ odvolacího soudu o stavební povaze původních pozemků, který dle jejího mínění nereflektuje judikaturou dovolacího soudu stanovená kritéria, za jejichž splnění lze předmětný pozemek považovat za stavební. Přitom dovolatelka argumentuje specifickou povahou regulačních a zastavovacích plánů, z nichž odvolací soud usoudil na stavební charakter pozemků v době jejich přechodu na stát. Míní, že z judikatury dovolacího soudu vyplývá požadavek zjevné souvislosti mezi jednotlivými důvody, pro něž lze pozemek považovat za stavební, a samotnou výstavbou, která však v řešeném případě chybí. Dovolatelka považuje za nesprávný i závěr odvolacího soudu o navýšení „vyhláškové ceny“ na šestinásobek bez naplnění konkrétních kritérií, argumentujíc tím, že navýšení má být sankcí jen za prodlení přičitatelné státu. Podle názoru dovolatelky paušální navyšování „vyhláškové ceny“ na šestinásobek vytváří nerovnost mezi restituenty.

5. Nejvyšší soud jako soud dovolací ( , , ve znění pozdějších předpisů – dále jen „“) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalovanou), zastoupenou advokátem ( ), ve lhůtě stanovené a obsahuje povinné náležitosti podle , se zabýval tím, zda je přípustné.

6. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v ) je třeba poměřovat ustanovením (hledisky v něm uvedenými).

7. Podle ustanovení , není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

8. Dovolací soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyslovil a odůvodnil závěr, že za pozemky určené k výstavbě je nutno poskytnout osobě oprávněné náhradu jako za pozemky určené pro stavbu ve smyslu , byť byly v době převodu či přechodu na stát v evidenci nemovitostí vedeny jako zemědělské, byly-li určeny ke stavbě, kupř. na základě v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby či z důvodu bezprostřední realizace výstavby (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. , ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. , ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. , či ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. ). Nejvyšší soud přitom konstantně aprobuje (jak trefně poznamenal v odůvodnění napadeného rozsudku i odvolací soud) flexibilnější přístup k posuzování původní povahy odňatých pozemků, v rámci něhož soudy podle kontextu každého jednotlivého případu zohledňují různé relevantní okolnosti a neulpívají rigidně jen na vydání územního rozhodnutí jako na podmínce uznání pozemků za stavební (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. , nebo ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. , a rozhodnutí v něm citovaná); judikatura Nejvyššího soudu poukazem na územně plánovací dokumentaci, účel vykoupení pozemku či následnou realizaci výstavby neurčuje taxativně hlediska, jež musí být naplněna současně (byť tomu tak nepochybně být může), aby byl posuzovaný pozemek pokládán za stavební, nýbrž příkladmo vyjmenovává faktory, jež mohou vždy s přihlédnutím ke konkrétním skutkovým okolnostem věci k závěru o stavební povaze pozemku vést (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2017, sp. zn. , či ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. restitučního nároku (náhrady), tedy její základ, se následně odvozuje od ceny odňatých pozemků určenou v cenách platných ke dni 24. června 1991, podle , ve znění (viz zákona o půdě; k tomu též srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. ).

9. Odvolací soud se tedy nikterak nezpronevěřil výše citované judikatuře, učinil-li závěr o stavebním charakteru odňatých pozemků, jenž opřel o existenci územně plánovací dokumentace již z roku 1933 a o sdělení Institutu plánování a rozvoje hlavního města Prahy ze dne 31. 5. 2018, které na tuto dokumentaci [podle níž byly pozemky PK 15, 516, 1805, 1806 a 1807 součástí intravilánu obce (tj. plochou katastrálního území zastavěnou z větší části nebo vyznačenou jako souvislý celek k zástavbě) a pozemky PK 517, 1836, 1841 určené k částečnému zastavění komunikacemi] odkazuje, kdy dílčí zjištění z uvedených listin vyplývající potvrzoval další historický vývoj stavební činnosti oblasti, která byla v době odnětí pozemků nadále plánována, aby k realizaci výstavby také reálně došlo. Samotná skutková zjištění, na jejichž základě odvolací soud dospěl ke svému závěru ohledně charakteru původních pozemků, přitom nemohou být dovoláním účinně zpochybněna (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a žádný extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy zde také není. Ostatně, konkluzím odvolacího soudu v tomto směru korespondují i zjištění žalované, jež uvedla v odůvodnění svého rozhodnutí, kde popisuje předmětné původní pozemky jako plochu zastavěnou po přechodu pozemků na stát, případně plochu ve funkčním celku se stavbou a zastavěným pozemkem (kdy k zastavění došlo před účinností zákona o půdě).

10. Dovoláním napadené rozhodnutí (jde-li o otázku vytčenou dovoláním) nekoliduje ani s dovolatelkou odkazovanými rozhodnutími Nejvyššího soudu, rozsudkem ze dne 10. 2. 2020, sp. zn. , a usnesením ze dne 19. 6. 2019, sp. zn. , jež – nevybočujíce z výše nastíněné konstantní rozhodovací praxe – v dovolatelkou citovaných pasážích toliko rekapitulují dílčí závěry, z nichž ve specifických kulisách jím tehdy řešeného případu nalézací soudy dospěly k závěru o stavebním charakteru původních pozemků (rozsudkem ze dne 10. 2. 2020, sp. zn. , byla bezprostřední souvislost podoby výstavby akcentována soudy proto, že pro stavební určení některých pozemků hovořil toliko nepotvrzený návrh přehledného regulačního a zastavovacího plánu pro danou část Prahy). Ani tato rozhodnutí, nad rámec výše uvedené judikatury, neobsahují tedy jakoukoliv (a to ani implicitně) formulovou podmínku bližší souvislosti mezi konkrétní územně plánovací dokumentací a reálně uskutečněnou výstavbou, např. spočívající v totožnosti charakteru výstavby.

11. Námitka (spočívající v tvrzení, že z provedených důkazů nevyplývá než pouhá částečná zastavěnost, případně to, že výstavba proběhla odlišně, než jak vyplývalo z předmětné územně plánovací dokumentace), jíž dovolatelka napadá zjištění soudu o rozsahu zastavěnosti, představuje kritiku skutkových závěrů odvolacího soudu, jenž ovšem nevystihuje (od 1. 1. 2013 jediný) způsobilý dovolací důvod podle ustanovení a nezakládá žádnou kvalifikovanou otázku hmotného či procesního práva, způsobilou založit přípustnost dovolání podle ustanovení (viz shora odkazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

12. Přípustnost dovolání pak nezakládá ani polemika dovolatelky se způsobem výpočtu restitučního nároku (náhrady).

13. Nálezem pléna ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. , Ústavní soud zamítl návrh Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2019, sp. zn. ) na zrušení části ustanovení zákona o půdě, stanovující, že výše peněžité náhrady za nevydaný pozemek musí být určena způsobem upraveným v ustanovení zákona o půdě (v cenách platných ke dni 24. 6. 1991, a to u věcí nemovitých v cenách dle , ve znění ). Neshledávaje ji protiústavní a setrvávaje na závěru o možnosti ústavně konformního výkladu sporného ustanovení přitom zdůraznil, že peněžitá náhrada nemusí být nutně ekvivalentem aktuální tržní ceny, má nicméně umožnit odčinění nebo zmírnění křivd tak, jako by tomu bylo při vydání věci.

14. Vycházeje z uvedených závěrů Ústavního soudu poté Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. , uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 86/2021, při zohlednění změn tržních poměrů, jež nastaly po účinnosti zákona o půdě (24. 6. 1991), odůvodnil a formuloval konkluzi, dle níž za přiměřenou a rozumnou výši peněžité náhrady za nevydané pozemky podle zákona o půdě lze pokládat (s výhradou pozdějších změn poměrů) šestinásobek ceny odňatých nemovitostí určené podle Vyjádřil současně názor, že toto navýšení základní hodnoty náhrad vyplývajících z zákona o půdě a , ve znění , je namístě provést ve všech případech, v nichž jsou aktuálně splněny předpoklady poskytnutí peněžité náhrady ve smyslu zákona o půdě, tedy zejména existence dosud neuspokojeného restitučního nároku. Zjištění dalších mimořádných okolností, ať již na straně oprávněné, či povinné osoby, není pro provedení shora popsaného zvýšení nezbytné. Specifika konkrétního případu mohou nicméně zcela výjimečně opodstatňovat odchýlení se od vypočtené hodnoty v tom nebo onom směru.

15. Z uvedeného vyplývá, že postup odvolacího soudu spočívající ve výpočtu adekvátní peněžité náhrady za nevydaný pozemek ve smyslu zákona o půdě jakožto šestinásobku ceny odňatých nemovitostí určené podle – navzdory mínění dovolatelky – plně odpovídá závěrům i argumentaci rozsudku Nejvyššího soudu, na nichž nemá dovolací soud dosud důvodu čehokoliv měnit. Nedůvodná v tomto směru je i argumentace dovolatelky, že pro navýšení základní hodnoty náhrad (zohledňující zejména faktor časový) je třeba naplnění dalších specifických kritérií a že určení spravedlivé a přiměřené náhrady – nad rámec základní hodnoty náhrad vyplývajících z zákona o půdě a , ve znění – zakládá nerovnost mezi restituenty, jež je očividně v rozporu i se shora odkazovanou rozhodovací praxí Ústavního soudu (na níž Ústavní soud naposled odkázal např. i ve svém usnesení ze dne 30. 8. 2022, sp. zn. , jímž odmítl ústavní stížnost jiných účastníků směřující proti rozhodnutím obecných soudů argumentačně podpořené i závěry plynoucími ze shora odkazovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. ).

16. Zákonné předpoklady přípustnosti dovolání dle tedy nejsou splněny, pročež Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (srov. , věta první, ), nepřípustné dovolání odmítl (srov. ).

17. Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení věty první, a ; dovolání žalované bylo odmítnuto, zatímco náklady každého z žalobců (samostatných společníků) sestávají vždy z odměny advokáta (za vyjádření k dovolání) určené z tarifní hodnoty korespondující výši jednotlivě přisouzeného peněžitého plnění, snížené o 20 % [srov. , , , , , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], poměrné částky (1/8) paušální náhrady hotových výdajů ( a 4 advokátního tarifu) a náhrady za daň z přidaného hodnoty ( ), a v souhrnu tak dosahují výše uvedené ve výroku II. rozhodnutí, kdy náhradu takto určenou zaplatí žalovaná v obecné pariční lhůtě ( ) k rukám advokáta zastupujícího žalobce v dovolacím řízení ( ).

18. Shora odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu (http://nalus.usoud.cz).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 6. 9. 2022

Mgr. Petr Kraus předseda senátu