Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Cdo 3416/2021

33 Cdo 3416/2021-835

USNESENÍ

J. E.

Modré pyramidě stavební spořitelně,

a.s.,

se sídlem v Praze 2, Bělehradská 222/128, identifikační číslo 60192852, zastoupené JUDr. Ing. Samuelem Schreiberem, advokátem se sídlem v Praze 7, Čechova 285/21, o určení, že smlouva o stavebním spoření nezanikla uplynutím doby a nadále trvá, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2021, č. j. -661, takto:

I. Dovolání se odmítá.II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. 10. 2017, č. j. -210, zamítl žalobu o určení, že smlouva o stavebním spoření uzavřená účastníky dne 27. 6. 2001 nezanikla uplynutím doby a nadále trvá. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce nemůže mít naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť určovací žaloba má preventivní povahu a má význam jen tehdy, než dojde k porušení práva. V nyní souzené věci však již k zásahu do právního postavení žalobce došlo, neboť žalovaná odmítá podle smlouvy plnit v přesvědčení, že byla ukončena naspořením cílové částky. Přes důvod, pro který zamítl žalobu, zabýval se soud prvního stupně i opodstatněností nároku a dospěl k závěru, že žaloba by nemohla být úspěšná, neboť smlouva o stavebním spoření byla uzavřena na dobu určitou (do dosažení cílové částky).

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 7. 2018, č. j. -252, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

K dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 25. 6. 2020, sp. zn. , rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 7. 2018, č. j. -252, stejně jako rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 10. 2017, č. j. -210, zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení. Vyslovil přitom – s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 1997, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1997, pod číslem 20, a rozsudek ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1997, pod číslem 21 - závazný právní názor ( věty první a ), podle něhož žaloba na určení trvání smlouvy o stavebním spoření (může mít) preventivní funkci (…), neboť se takpředejde sporům, kde by se otázka trvání smlouvy řešila pouze jako otázka předběžná.Rozhodnutím o určovací žalobě bude vytvořen jednoznačný právní rámec a nebude tak třeba dalších žalob, které mohou být spojené s plněním ze smlouvy o stavebním spoření, jako je žaloba na zaplacení úroku, návrh na soudní úschovu vkladů či požadavek na zaplacení státního příspěvku, neboť rozsah práv a povinností stran je jasně dán samotnou smlouvou o stavebním spoření a obchodními podmínkami a jádrem sporu je zde právě ono určení, zda smlouva stále trvá, či nikoli. (…) Preventivní funkci (a tedy naléhavý právní zájem na požadovaném určení existence, resp. trvání smlouvy) v nyní souzené věci jistě žaloba splňuje, neboť bude-li žalobě vyhověno, pak se tím odstraní stav nejistoty v právních poměrech účastníků a žalovaná nebude mít žádný právní důvod, který by ji ospravedlňoval k tomu, aby podle smlouvy neplnila; v případě, kdyby byla žaloba o určení trvání smlouvy zamítnuta, nebude mít již žalobce důvod podávat žaloby na plnění. Jinak řečeno, rozhodnutí o určení trvání právního poměru je s to odstranit stav nejistoty účastníků ohledně dalšího plnění povinností ze smlouvy o stavebním spoření, tj. zda má žalovaná nadále vést pro žalobce účet stavebního spoření, přijímat vklady, úročit a zajišťovat státní podporu, a zda žalobce může nadále vklady provádět.

Obvodní soud pro Prahu 2 vázán právním názorem Nejvyššího soudu rozsudkem ze dne 6. 11. 2020, č. j. -470, určil, že smlouva o stavebním spoření č. 2429630301 uzavřená mezi žalobcem a žalovanou dne 27. 6. 2001 nezanikla uplynutím doby ani žádnou jinou právní skutečností a že naopak trvá.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 4. 2021, č. j. -661, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání tentokrát žalovaná (dále též „dovolatelka“). Považuje ho za přípustné ve smyslu ; s vědomím ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení právních otázek zániku smlouvy o stavebním spoření naspořením či přespořením cílové částky a charakteru smlouvy o stavebním spoření (tj. zda jde o smlouvu uzavřenou na dobu určitou či nikoliv), se domáhá změny dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu týkající se posouzení těchto otázek. Přípustnost dovolání zakládá podle jejího přesvědčení rovněž odchýlení se odvolacího soudu při řešení otázky existence naléhavého právního zájmu žalobce na určení, že smlouva o stavebním spoření trvá, od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Podle jejího přesvědčení nemůže ke zvýšení cílové částky dojít bez jejího souhlasu. Zároveň vytýká odvolacímu soudu, že se nezabýval korektivem testování souladu případného dalšího zvyšování cílové částky s účelem smlouvy o stavebním spoření, čímž se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Dovolatelka namítá nepřezkoumatelnost blíže specifikovaných rozsudků Nejvyššího soudu (oddíl III. bod 22. dovolání) plynoucí mimo jiné z toho, že se v nich „nezabýval buď vůbec nebo jen zkratkovitě, bez komplexní úvahy a především bez přihlédnutí k účelu “ Poukazuje na řadu rozsudků Obvodního soudu pro Prahu 2 a Městského soudu v Praze vyznívajících v její prospěch, s nimiž jsou rozsudky Nejvyššího soudu v rozporu s tím, že byl porušen princip jejího legitimního očekávání, tak jak se podává ze znění o. z., neboť očekávala, že totožné věci budou rozhodovány stejně a žalovaná se touto ustálenou rozhodovací praxí nižších soudů řídila. Proto se domáhá revize a změny dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a řádného vypořádání všech jejích argumentů i argumentace nižších instancí. S tímto odůvodněním navrhla buď změnit rozsudek odvolacího soudu, nebo jej zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud věc projednal podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “).

Podle platí, že – není-li stanoveno jinak – je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle věta první lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. ).

Spojuje-li dovolatelka přípustnost svého dovolání v odchýlení se odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (představované jeho usnesením ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. ) při řešení otázky existence naléhavého právního zájmu žalobce na určení, že smlouva o stavebním spoření trvá, je nezbytné uvést, že uvedené rozhodnutí nedopadá na nyní souzenou věc, neboť v něm byla řešena otázka naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti jednostranného ukončení smlouvy o stavebním spoření. V nynějším řízení jde o požadavek na určení, že smlouva o stavebním spoření č. 2429630301 uzavřená mezi žalobcem a žalovanou dne 27. 6. 2001 nezanikla uplynutím doby ani žádnou jinou právní skutečností a že naopak trvá. V dovolatelkou citovaném usnesení Nejvyšší soud zdůraznil, že „žalobkyně se v řízení nedomáhala určení, že právní vztah založený smlouvou o stavebním spoření trvá, jak argumentuje v dovolání, nýbrž určení neplatnosti jednostranného ukončení smlouvy o stavebním spoření žalovanou. Požadovala tedy určení neplatnosti právního úkonu (neboli právní skutečnosti), které je ve vztahu k existenci jejích práv vůči žalované pouze otázkou předběžnou. Již proto taková žaloba není s to splnit preventivní funkci žaloby na určení, neboť požadované určení by samo o sobě tvrzený stav nejistoty v právním postavení žalobkyně neodstranilo.“ Otázka existence naléhavého právního zájmu se váže nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá a vůči komu (srov. rozsudky ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. , ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. , ze dne 26. 2. 2020 sp. zn. ). Dovolatelka navíc přehlíží, že v důsledku rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2020, sp. zn. , byl jak Obvodní soud pro Prahu 2, tak i Městský soud v Praze zavázány v souladu s ustanovením věty první a , právním názorem, že „[P]reventivní funkci (a tedy naléhavý právní zájem na požadovaném určení existence, resp. trvání smlouvy) v nyní souzené věci jistě žaloba splňuje, neboť bude-li žalobě vyhověno, pak se tím odstraní stav nejistoty v právních poměrech účastníků a žalovaná nebude mít žádný právní důvod, který by ji ospravedlňoval k tomu, aby podle smlouvy neplnila; v případě, kdyby byla žaloba o určení trvání smlouvy zamítnuta, nebude mít již žalobce důvod podávat žaloby na plnění. Jinak řečeno, rozhodnutí určení trvání právního poměru je s to odstranit stav nejistoty účastníků ohledně dalšího plnění povinností ze smlouvy o stavebním spoření, tj. zda má žalovaná nadále vést pro žalobce účet stavebního spoření, přijímat vklady, úročit a zajišťovat státní podporu, a zda žalobce může nadále vklady provádět“; soudy, které po zrušujícím rozhodnutí věc znovu řeší, jsou povinny respektovat právní závěr, na němž rozhodnutí dovolacího soudu spočívá. Pro řešení této otázky není dovolání přípustné.

Dovolání není přípustné pro řešení otázek zániku smlouvy o stavebním spoření naspořením či přespořením cílové částky a charakteru smlouvy o stavebním spoření (tj. zda jde o smlouvu uzavřenou na dobu určitou či nikoliv), kde se dovolatelka domáhá změny dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu týkající se jejich posouzení. Nejvyšší soud se předestřenými otázkami v obdobných skutkových souvislostech (a ve sporech s toutéž žalovanou) zabýval již v rozhodnutích ze dne 24. 4. 2019, sp. zn. , ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. , ze dne 20. 7. 2021, sp. zn. , ze dne 22. 9. 2021, sp. zn. , a též v rozsudku ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. . Dovolací soud neshledal racionální důvod pro to, aby se při jejich řešení odchýlil od své dosavadní rozhodovací praxe (viz jeho shora citovaná rozhodnutí), která je ustálena, ani nenastala potřeba aktivovat velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu postupem podle , o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů (ústavní stížnost proti rozhodnutím sp. zn. , a byla usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. , odmítnuta).

Byť dovolatelka není ztotožněna se závěrem odvolacího soudu, že sporná smlouva o stavebním spoření uzavřená dne 27. 6. 2001 se od účinnosti , (dále jen „o. z.“), tj. od 1. 1. 2014, ve smyslu o. z., řídí, , a nikoliv podle o. z. , ve vztahu k této právní otázce nevymezuje žádný ze čtyř případů přípustnosti dovolání podle Není úkolem dovolacího soudu, aby na základě odůvodnění napadeného rozhodnutí sám vymezoval předpoklady přípustnosti dovolání podle s , a nahrazoval tak plnění procesní povinnosti dovolatele. Ostatně tuto otázku odvolací soud vyřešil v souladu s tím, co Nejvyšší soud uvedl například již v rozsudku ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. .

Uplatněním dovolacího důvodu uvedeného v není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při právním posouzení věci odvolací soud. Skutkového charakteru jsou výtky žalované, že ke každému zvýšení cílové částky mohlo dojít jen s jejím souhlasem. Tato argumentace směřuje výhradně proti správnosti skutkového závěru, že ke zvýšení cílové částky docházelo automaticky na základě smluvního ujednání. Nejvyšší soud dlouhodobě judikuje, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000, nebo rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002), zatímco dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde již o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení věci. Obdobně v rozsudku ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. , publikovaném v časopise Soudní judikatura pod č. 46/2002, uvedl, že činí-li soud z obsahu smlouvy (případně z dalších pramenů) zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno, dospívá ke skutkovým zjištěním; vyvozuje-li poté, jaká práva a povinnosti odtud pro účastníky vyplývají, formuluje závěry právní, resp. jde o právní posouzení věci. Skutkový stav věci, k němuž soudy dospěly hodnocením provedených důkazů, nelze – až na výjimečný případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, kdy hodnocení důkazů je založeno na libovůli (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. ) – dovoláním úspěšně zpochybnit (srov. ). O případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy v souzené věci přitom nejde.

Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka, že se odvolací soud nezabýval korektivem testování souladu případného dalšího navyšování cílové částky s účelem smlouvy o stavebním spoření. Touto výhradou totiž dovolatelka nenapadá žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z procesního práva, na němž je rozhodnutí o věci založeno, nýbrž mu vytýká, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K vadám uvedeným v , , b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci – je-li jimi řízení skutečně postiženo – přihlíží dovolací soud pouze v případě, jedná-li se o dovolání přípustné ( , věta druhá, ); tento předpoklad však v dané věci splněn není.

Výhradou k tomu, že odvolací soud respektoval „rozsudky Nejvyššího soudu“, které má za nepřezkoumatelné, neboť se dostatečně nevypořádávají se všemi jejími argumenty ani s argumentací nižších instancí, dovolatelka vytýká soudu, že řízení zatížil vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Sluší se poznamenat, že i judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) zastává názor, že ačkoliv čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod soudy zavazuje, aby svá rozhodnutí odůvodňovaly, nemůže být tento závazek chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument, a proto rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být analyzován ve světle okolností každého případu [srov. rozsudky ESLP ve věcech Van de Hurk versus Nizozemsko ze dne 19. 4. 1994 (stížnost č. 16034/90), Ruiz Torija versus Španělsko ze dne 9. 12. 1994 (stížnost č. 18390/91), Higgins versus Francie ze dne 19. 2. 1998 (stížnost č. 20124/92, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 1998-1) a Hirvisaari versus Finsko ze dne 27. 9. 2001 (stížnost č. 49684/99), Emel Boyraz proti Turecku ze dne 2. 12. 2014 (stížnosti č. 61960/08, bod 74)]. Odvolací soud se tak při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění rozhodnutí nižšího soudu [viz rozsudek ESLP ve věci Helle versus Finsko ze dne 19. 12. 1997 (stížnost č. 20772/92)]. Shodně judikuje i Ústavní soud (srov. odůvodnění nálezu ze dne 11. 5. 2004, sp. zn. ).

Výhradou, že Nejvyšší soud rozhodl „v rozporu s rozhodovací praxí Obvodního soudu pro Prahu 2 a Městského soudu v Praze ve skutkově a právně totožných věcech ... kdy Městský soud v Praze označil svou rozhodovací praxi za ustálenou“, která měla „založit legitimní očekávání žalované, že totožné věci budou rozhodovány stejně a žalovaná se touto rozhodovací praxí řídila,“ se dovolací soud nezabýval, protože jí není naplněn způsobilý dovolací důvod ( , 3 ). Navíc dovolatelka pomíjí, že jedině Nejvyšší soud je povolán ke sjednocování rozhodovací praxe soudů ( odst. odst. 4 , o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů) a tuto kompetenci nemají soudy nižších stupňů.

Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl ( věta první ).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn ( ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. 8. 2022

JUDr. Václav Duda předseda senátu