Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 1103/2022

21 Cdo 1103/2022-190

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v exekuční věci oprávněného MITTELEUROPA KREDIT & IMMOBILIEN AG se sídlem v Chamu, Alte Steinhauserstrasse č. 1, Švýcarská konfederace, identifikační číslo CHE-370.967.452, zastoupeného Mgr. Michalem Doležalem, advokátem se sídlem v Plzni, Purkyňova č. 547/43, proti povinnému J. L., narozenému dne XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Petrem Vaňkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Poříčí č. 1041/12, pro 1 557 167 Kč s příslušenstvím prodejem zástavy, o návrhu povinného na zastavení exekuce, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. , o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. září 2021, č. j. -148, takto:

Dovolání povinného se odmítá.

Stručné odůvodnění ( ):

Dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2021, č. j. -148, není přípustné podle ustanovení , neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Závěr odvolacího soudu, že z hlediska dlužníka z úvěrové smlouvy ze dne 26. 6. 2017 je lhostejno, zda tento dluží původnímu věřiteli KCP Invest a. s., nebo současnému věřiteli – oprávněnému, že na obsah závazku, tedy zejména povinnost dlužníka splatit poskytnutý úvěr, nemá postoupení pohledávky žádný vliv, a že tedy nejde o pohledávku, jejíž obsah by se změnou věřitele k tíži dlužníka změnil, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [ve vztahu k právní úpravě v předchozím , konkrétně v , , ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), srov. mutatis mutandis například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2005, sp. zn. , uveřejněný pod č. rozh. obč., anebo odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2014, sp. zn. , jejichž závěry obstojí i ve vztahu k obsahově shodné právní úpravě v , , účinného od 1. 1. 2014 (dále jen „o. z.“)] a není důvod, aby tato rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.

V souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit, odvolací soud posoudil též dovolatelem předestřenou otázku, zda oprávněný jednal v rozporu s dobrými mravy. Podle ustálené soudní praxe se dobrými mravy rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. , uveřejněný pod č. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. , uveřejněný pod č. rozh. obč., rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. , uveřejněný pod č. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. ). Uvedené pojetí je konformní i se závěrem obsaženým v usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. , uveřejněném pod č. 14/1998 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, který za dobré mravy považuje souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti.

Judikatura dovolacího soudu je dále ustálena v závěru, že výkon práva (právní jednání) se příčí dobrým mravům tehdy, ocitne-li se (jeho obsah) v rozporu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaké má být jejich jednání (jaký má být obsah jejich jednání), aby bylo v souladu se základními zásadami mravního řádu demokratické společnosti, a že dobré mravy netvoří společenský normativní systém, nýbrž jsou spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací odpovídajícím obecně uznávaným pravidlům slušnosti, poctivého jednání apod. (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. , nebo rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. , uveřejněný pod č. rozh. obč.).

Judikaturu přijatou k problematice rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák. přitom lze přiměřeně aplikovat i na výklad ustanovení § 1 odst. 2, § 2 a § 8 o. z. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. ). Aplikace uvedených ustanovení si však žádá, aby byly doloženy takové mimořádné okolnosti, v jejichž světle by se jevilo namístě v podstatě popřít dopady zákonné úpravy, a narušit tak důvěru v právní normy, a tedy i právní jistotu dotčených osob. Zákonná ustanovení chránící dobré mravy přitom patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití těchto zákonných ustanovení, je přitom třeba – vzhledem k výše uvedenému charakteru těchto ustanovení jako právních norem s relativně neurčitou hypotézou – učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu. Odpovídající úsudek soudu tak musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu. Ke stejnému závěru pak dovolací soud dospěl rovněž ve vztahu k aplikaci ustanovení § 39 obč. zák. (nyní § 580 odst. 1 o. z.), resp. ve vztahu k úsudku soudu o tom, že se právní úkon (právní jednání) příčí dobrým mravům [srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. , uveřejněné pod č. 53/2003 v časopise Soudní judikatura, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. , anebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2021, sp. zn. ]. Z uvedeného vyplývá, že není možné výslovně formulovat obecné řešení těchto otázek (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. ).

V dovolacím řízení tak lze úvahu (odvolacího) soudu o tom, zda v konkrétním případě jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy (zda se právní jednání příčí dobrým mravům), zpochybnit jen tehdy, je-li tato úvaha z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. , uveřejněný pod č. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. ). O takový případ se však v projednávané věci nejedná. Odvolací soud při posuzování těchto otázek řádně přihlédl ke všem zjištěným skutečnostem, a to jak na straně povinného, tak na straně oprávněného, a jeho úvahy (s ohledem na soudy učiněná skutková zjištění) nejsou zjevně nepřiměřené. Z dovolání ostatně ani není zřejmé, v čem by měl dovolatelem tvrzený rozpor „jednání“ oprávněného s dobrými mravy (za soudy zjištěného skutkového stavu) spočívat.

Namítá-li dovolatel, že ani nalézací soud v řízení o soudním prodeji zástavy, ani soud exekuční se nezabývaly otázkou, zda je „povinný“ (správně oprávněný) skutečně zástavním věřitelem, pak přehlíží, že jak odvolací soud, tak soud prvního stupně (byť v odůvodnění svého usnesení uvedl, že námitku nedostatku aktivní věcné legitimace oprávněného měl povinný uplatnit v nalézacím řízení) se touto otázkou (námitkami povinného týkajícími se neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky z důvodu uvedeného v § 1881 odst. 2 o. z. a z důvodu rozporu s dobými mravy) zabývaly a dospěly k závěru, že z důvodů tvrzených povinným v návrhu na zastavení exekuce nelze dovodit, že oprávněný není zástavním věřitelem.

K založení přípustnosti dovolání podle ustanovení nejsou způsobilé ani námitky, jimiž dovolatel uplatnil jiné dovolací důvody než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení (nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem), a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení [zpochybňuje-li skutková zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel, a předestírá-li vlastní skutkové závěry (že společnost Tignes s. r. o. si brala úvěr právě v souvislosti a na základě vstupu oprávněného jako společníka do společnosti dlužníka, že oprávněný přislíbil za prostředky získané prostřednictvím úvěru pořídit pro dlužníka významné investice, že toto však nikdy nebylo z jeho strany splněno, že oprávněný naopak použil veškeré prostředky na neznámý účel, nikoli ve prospěch dlužníka, a že zástavní věřitel vznik dluhu „sám vyvolal“ a poté se stal postupníkem „nejisté pohledávky“ vůči dlužníku a zástavnímu dlužníku), na nichž buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci]. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. ). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. ).

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání povinného podle ustanovení odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. exekučního řádu).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. 8. 2022

JUDr. Jiří Doležílek předseda senátu