Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2023/2022

28 Cdo 2023/2022-310

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce V. B., nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Petrem Dvořákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá 733/29, proti žalované: Česká republika – Státní pozemkový úřad, IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupená doc. JUDr. Janem Brodcem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Rubešova 162/8, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemku, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. , o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. dubna 2022, č. j. -283, takto:

O d ů v o d n ě n í :

1. Usnesením Městského soudu v Praze (dále jen „odvolací soud“) ze dne 6. 4. 2022, č. j. -283, bylo usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 4. 2. 2022, č. j. -266, potvrzeno ve výroku I. o zastavení řízení, a změněno ve výroku II. o nákladech řízení (výrok I. usnesení odvolacího soudu); současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. usnesení odvolacího soudu).

2. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že vážným důvodem pro vyslovení neúčinnosti zpětvzetí žaloby není okolnost, že pravomocné rozsudky odvolacího soudu a soudu prvního stupně, jimiž bylo vyhověno žalobě o bezúplatný převod náhradních zemědělských pozemků ( , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů), které žalobce následně převedl na třetí subjekty, byly posléze zrušeny dovolacím soudem. Vzdor nesouhlasu žalované tudíž bylo řízení z podnětu zpětvzetí žaloby soudy nižšího stupně zastaveno.

3. Proti usnesení odvolacího soudu podala dovolání žalovaná. Předestřela otázku existence důvodů k vyslovení neúčinnosti zpětvzetí žaloby v situaci, kdy rozsudky soudů nižších stupňů, na základě kterých žalující oprávněná osoba nabyla náhradní pozemky, jež následně převedla na třetí osoby, byly zrušeny. Měla za to, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2003, sp. zn. , a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 10. 2020, sp. zn. . Namítala, že toliko meritorním rozhodnutím ve věci může být postaveno najisto, zda požadované náhradní pozemky byly vhodné k vydání a zda žalobci svědčil restituční nárok v dostatečné výši, anebo zda žalobci vzniklo nabytím náhradních pozemků bezdůvodné obohacení z právního důvodu, který odpadl. Navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

4. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalovanou) zastoupenou advokátem ( , , ve znění pozdějších předpisů; dále jen „ “) a ve lhůtě stanovené , Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným podle , neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky existence důvodů pro vyslovení neúčinnosti zpětvzetí žaloby v situaci, kdy žalovaná plnila na základě rozhodnutí posléze zrušených Nejvyšším soudem, kterou odvolací soud vyřešil odchylně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz judikaturu dále citovanou).

5. Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích dovoláním vymezené otázky.

6. O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle ) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

7. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.

8. Podle byl-li návrh na zahájení řízení vzat zpět až po té, co rozhodnutí odvolacího soudu, případně též soudu prvního stupně, o věci bylo dovolacím soudem zrušeno, soud rozhodne, že zpětvzetí návrhu není účinné, jestliže důvodem pro zpětvzetí návrhu byla skutečnost, která nastala v době, kdy trvaly účinky zrušeného rozhodnutí.

9. Skutečností, která nastala v době, kdy trvaly účinky dovolacím soudem zrušeného rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu ( ), je pravidelně okolnost, že ze strany žalované bylo po právní moci zrušeného rozhodnutí splněno (bez ohledu na to, zda k tomu došlo dobrovolně nebo až v rámci vykonávacího řízení), jestliže tato skutečnost nastala do doby, než bylo žalované doručeno rozhodnutí dovolacího soudu o zrušení rozhodnutí odvolacího soudu nebo i soudu prvního stupně. O neúčinnosti zpětvzetí podle soud rozhoduje z úřední povinnosti (srov. Svoboda, Karel, Smolík, Petr, Levý, Jiří, Doležílek, Jiří a kol. . 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 486–487.)

10. Ke stejným konkluzím dospívá i judikatura dovolacího soudu, jež se ustálila v tom smyslu, že ustanovení , které bylo do vloženo účinností , neumožňuje žalobci vzít žalobu účinně zpět v případě, že žalovaný plnil žalobci na základě pravomocného rozsudku odvolacího soudu, který byl později zrušen dovolacím soudem (k povinnosti soudu rozhodnout o neúčinnosti zpětvzetí žaloby srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2018, sp. zn. , ze dne 17. 6. 2019, sp. zn. , či ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. ). Soud je tak povinen v řízení pokračovat a ve věci meritorně rozhodnout. Zjistí-li, že splněná povinnost podle hmotného práva skutečně existovala, tedy že žalobci uplatněný nárok náležel (měl právní titul pro přijetí plnění), pak žalobu zamítne, neboť zaplacením splnil žalovaný svou povinnost a nárok žalobce již uspokojil; žaloba byla v takovém případě podána důvodně a žalobce se přijetím plnění bezdůvodně neobohatil. Zjistí-li soud, že uplatněný nárok žalobci nenáležel, žalobu zamítne, neboť nebyla podána důvodně; v takovém případě se (v rozsahu poskytnutého plnění) žalobce bezdůvodně obohatil. Výrok rozhodnutí bude tedy po formální stránce vždy zamítavý a pouze důvod, který vedl k zamítnutí žaloby, umožní rozlišit, zda jde o rozhodnutí ve prospěch žalobce či žalovaného, a to i při posuzování úspěchu či neúspěchu ve věci v souvislosti s rozhodováním o náhradě nákladů řízení (srov. obdobně např. nález Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2011, sp. zn. , publikovaný pod č. 152/11 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu) i případného nároku na vrácení plnění poskytnutého žalovaným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 1. 2020, sp. zn. ). V obou případech se uplatní zásada, že výrok s odůvodněním tvoří integrální jednotu, pročež rozsudek v případě, že žaloba nebyla podána důvodně, představuje úplnou prejudici (viz , ). Jestliže žalobce přijaté plnění nevydá dobrovolně, postačí v řízení o vydání bezdůvodného obohacení provést důkaz rozsudkem z původního sporu. Odpadá tak potřeba „skutečného“ sporu o bezdůvodné obohacení, k němuž by muselo dojít, jestliže by řízení po zpětvzetí žaloby bylo zastaveno. Takové řízení by muselo být vedeno – ve vztahu k řízení původnímu – znovu se vším všudy, neboť důkazy dříve provedené by nemohly být do řízení nového „jen tak přeneseny“, nýbrž by musely být provedeny znovu (viz Ústavní soud v nálezu pléna ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. ). Ústavní soud v citovaném nálezu pléna sp. zn. dále vysvětlil, že podáním žaloby žalobce učiní účastníkem soudního sporu žalovaného. Ten je stranou sporu zpravidla proti své vůli, což je jistě v rozporu s požadavkem respektu k autonomii vůle jednotlivce. Nalézací i odvolací soud rozhodnou ve prospěch žalobce a žalovaný na základě pravomocného rozsudku je proti své vůli nucen splnit (domnělý či existující) dluh. Následně je pro žalobce příznivé rozhodnutí dovolacím soudem zrušeno a věc je se závazným právním názorem vrácena odvolacímu či až nalézacímu soudu. Za situace, kdy žalobce již dosáhl svého a v pokračujícím řízení by mohl toliko ztratit, je pro něj velmi výhodné vzít žalobu zpět a dosáhnout zastavení řízení. Bylo by pak věcí žalovaného, který byl do řízení vtažen žalobcem, aby byl aktivní a zahájil na vlastní náklady a riziko nové soudní řízení, před jiným soudcem, případně i jiným soudem. Z y nelze dovodit, že mezi základní práva a svobody lze zařadit právo žalobce ukončit soudní spor v okamžiku, kdy je to pro něj maximálně výhodné a pro žalovaného minimálně výhodné. Protože takové základní právo žalobce nemá, zákonodárce prostřednictvím ustanovení chrání práva žalovaného, který se stal stranou sporu proti své vůli (ex lege podle ), který má podle y před soudem rovné postavení a který již ne zcela dobrovolně plnil na základě právě zrušeného soudního rozhodnutí.

11. Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud v situaci, kdy pravomocné rozsudky odvolacího soudu a soudu prvního stupně, jimiž bylo vyhověno žalobě o bezúplatný převod náhradních zemědělských pozemků, které žalobce následně převedl na třetí subjekty, byly posléze zrušeny dovolacím soudem, při posuzování zpětvzetí žaloby opomenul právní úpravu obsaženou v ustanovení , jakož i její výklad zastávaný ustálenou judikatorní praxí. Nezohlednil totiž, že důvodem pro zpětvzetí žaloby byly skutečnosti, jež nastaly v době, kdy trvaly účinky zrušeného rozhodnutí odvolacího soudu (převod vydaných náhradních zemědělských pozemků na třetí osoby). Právní posouzení věci odvolacím soudem tedy správné není, a uplatněný dovolací důvod ( ) byl tudíž naplněn.

12. Protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil ( ). Poněvadž důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

13. Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto usnesení je pro soudy nižších stupňů v dalším řízení závazný ( , ).

14. V rozhodnutí, jímž se řízení bude končit, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení ( , věty druhé, ).

15. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. 8. 2022

Mgr. Zdeněk Sajdl

předseda senátu