Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 804/08

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně - ze dne 7. září 2011

sp. zn.

ve věci ústavní stížnosti M. U. proti výroku III rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. února 2008 č. j. -63, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, za účasti Krajského soudu v Plzni jako účastníka řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti jako vedlejší účastnice řízení.

VýrokVýrok III rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. února 2008 č. j. -63 se zrušuje.

Odůvodnění

I.

Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedeného výroku III v záhlaví citovaného rozhodnutí. Opírá ji zejména o následující důvody:

Rozsudkem Krajského soudu v Plzni sp. zn. ze dne 6. 2. 2008 byl změněn rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech č. j. -36 ze dne 2. 11. 2007 tak, že žalovaná Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti (v řízení o ústavní stížnosti vedlejší účastnice, dále též jen "žalovaná") je povinna zaplatit stěžovateli částku 148 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku; ve zbytku, to je ohledně částky 84 000 Kč, byla žaloba zamítnuta, o nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Proti výroku o nákladech řízení podává stěžovatel ústavní stížnost, neboť má za to, že jím došlo k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces podle d (dále jen " "), podle y a ve smyslu Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Podle názoru stěžovatele krajský soud zcela nesprávně aplikoval ustanovení , jestliže toliko s ohledem na výsledek sporu rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Stěžovatel se domáhal žalobou zaplacení částky ve výši 232 000 Kč s tím, že jeho žalobě bylo vyhověno co do částky 148 000 Kč a ohledně částky 84 000 Kč byla žaloba zamítnuta. Podle názoru stěžovatele měl však krajský soud postupovat podle ustanovení , tedy přiznat mu plnou náhradu nákladů řízení, neboť rozhodnutí o výši plnění záviselo výlučně na jeho úvaze (tedy na úvaze krajského soudu). Stěžovatel přitom v předmětném sporu uspěl v tom, co tvořilo meritum věci, tedy v otázce, zda bylo zasaženo do jeho osobnostních práv; v tom mu soudy obou stupňů daly za pravdu, neboť shodně konstatovaly, že délka trestního řízení vedeného proti němu byla nepřiměřená. Z toho důvodu tedy nelze o náhradě nákladů řízení rozhodovat čistě podle zásady (částečného) úspěchu stěžovatele ve věci.

Podle názoru stěžovatele tak krajský soud pochybil, pokud při rozhodování o nákladech řízení vycházel pouze z toho, že žádný z účastníků neměl v podstatě výrazný úspěch či neúspěch ve věci. Nepřiznání požadované náhrady nemajetkové újmy zde tedy bylo dáno výlučně úvahou soudu, takže i když měl stěžovatel formálně jen částečný úspěch ve věci, přichází v tomto případě v úvahu náhrada nákladů řízení ve smyslu ustanovení Krajský soud však podle tvrzení stěžovatele pouze konstatoval, že stěžovatel byl úspěšný pouze zčásti, rovněž tak vedlejší účastnice, a po promítnutí neúspěchu stěžovatele do nákladů řízení rozhodl tak, jak je uvedeno v napadeném výroku. Konkrétní úvahy soudu o náhradě nákladů řízení tak nebyly stěžovateli nikterak zpřístupněny; rozhodnutí soudu je tedy v této části podle stěžovatele nepřezkoumatelné. Stěžovatel zde odkázal například na nálezy Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 26. 10. 2006 (N 196/43 SbNU 207),

sp. zn.

ze dne 22. 6. 2000 (N 96/18 SbNU 339) a další.

II.

Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Karlových Varech vedený pod sp. zn. . Zjistil, že uvedený soud svým rozsudkem z 2. 11. 2007 č. j. -36 rozhodl tak, že žaloba na zaplacení částky 232 000 Kč se zamítá a že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 2 148 Kč. Z odůvodnění rozsudku se dále mimo jiné podává, že stěžovatel se žalobou domáhal vydání rozhodnutí, jímž by byla žalované uložena povinnost zaplatit stěžovateli částku 232 000 Kč jako náhradu nemajetkové újmy, která mu byla způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v tom, že bylo proti němu vedeno trestní řízení, jehož délka byla nepřiměřená. Trestní řízení proti stěžovateli bylo delší než osm a půl roku. Dne 2. 1. 2007 (č. l. 3 spisu) požádal stěžovatel žalovanou o náhradu nemajetkové újmy ve výši 300 000 Kč. Žalovaná přiznala stěžovateli náhradu ve výši 68 000 Kč. Stěžovatel tedy požadoval uvedenou žalobou rozdíl výše uvedených částek. Soud posoudil žalobu zejména podle a 31a , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, a žalobu zamítl, neboť podle něj byla náhrada ve výši 68 000 Kč (poskytnutá stěžovateli žalovanou) dostatečná.

K odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 6. 2. 2008 sp. zn. tak, že: "Rozsudek soudu I. stupně se mění takto: ... I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 148 000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. ... II. Ve zbytku‚ tj. ohledně částky 84 000 Kč, se žaloba zamítá. ... III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů za řízení před soudy obou stupňů.".

Krajský soud uvedl, že soud prvního stupně nerozhodl správně, jestliže zamítl žalobu stěžovatele v celém rozsahu. Nárok žalobce je totiž po právu. Žalovaná již poskytla stěžovateli na nemajetkovou újmu částku 68 000 Kč. Jádrem sporu je podle odvolacího soudu otázka, zda tato částka může být přiměřeným uspokojením stěžovatele ve všech ohledech, tedy zda je dostatečná za nemajetkovou újmu s přihlédnutím k veškerým důsledkům, které způsobilo trestní stíhání; trestní stíhání stěžovatele totiž trvalo osm a půl roku a probíhalo i vazebně. Problematika řešená v rámci trestního řízení byla velmi složitá a je nepochybné, že stěžovatel v důsledku tohoto trestního stíhání ztratil zaměstnání v České pojišťovně, kde pracoval téměř 25 let jako kvalifikovaný pracovník - likvidátor škod (byl hodnocen jako nejlepší pracovník). K ukončení pracovního poměru sice došlo pro nadbytečnost, leč podle odvolacího soudu je zcela zřejmé, že zaměstnavatel nemohl zaměstnávat pracovníka, který byl v té době stíhán pro trestný čin podvodu, v důsledku něhož měly být na úkor tohoto zaměstnavatele vyplaceny neoprávněně částky 25 100 Kč a 157 420 Kč. Stěžovatel již v původní profesi své zaměstnání nenašel, jeho trestní stíhání mělo vliv i na jeho osobní život, ztrátu cti a tyto důsledky - podle odvolacího soudu - nemůže pokrýt částka 68 000 Kč jako přiměřené zadostiučinění. Odvolací soud s ohledem na veškeré okolnosti případu (délku trestního stíhání, tříměsíční vazbu stěžovatele, ztrátu jeho původního zaměstnání i jeho dlouhodobého profesního růstu) dospěl k závěru, že zadostiučinění odpovídá částka 8 500 eur (1 000 eur ročně) při délce trestního stíhání osm a půl roku. Žalovaná poskytla stěžovateli již částku 68 000 Kč a po odpočtu této částky představuje doplatek 148 000 Kč. Odvolací soud proto změnil dle rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalované uložil povinnost zaplatit stěžovateli částku 148 000 Kč a ohledně zbývající částky, tj. 84 000 Kč, žalobu stěžovatele jako nedůvodnou zamítl. Výrok o nákladech řízení krajský soud odůvodnil odkazem na "ust. a 2 ve spojení s ust. , neboť žalobce byl ohledně jím uplatněného nároku úspěšný pouze zčásti a rovněž tak žalovaná, po promítnutí jeho neúspěchu do nákladů řízení odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů jak za řízení před soudem I. stupně, tak i za řízení před odvolacím soudem.".

Proti citovanému rozsudku Krajského soudu podala žalovaná Česká republika dovolání, jež však bylo rozsudkem Nejvyššího soudu z 26. 1. 2011 č. j. -90 zamítnuto; dále bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

III.

Krajský soud v Plzni se k ústavní stížnosti vyjádřil tak, že zcela odkázal na své rozhodnutí a navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta. S případným upuštěním od ústního jednání ve smyslu , o Ústavním soudu, vyjádřil souhlas.

Vedlejší účastnice řízení Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti se k ústavní stížnosti nevyjádřila.

Stěžovatel s upuštěním od ústního jednání ve smyslu souhlasil.

Oba účastníci řízení tedy souhlasili s tím, aby bylo ve smyslu upuštěno od ústního jednání. Ústavní soud shledal, že od tohoto jednání nelze očekávat další objasnění věci, a proto od něho upustil.

IV.

Ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky.

Právě taková situace nastala v projednávané věci.

Z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu lze vyvodit, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku. Pokud tedy obecný soud rozhodne o náhradě nákladů řízení ve zjevném nesouladu s výrokem v meritorní věci, je nutno to označit za postup, který porušuje principy základního práva na spravedlivý proces z hlediska y [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 2. 5. 2002 (N 57/26 SbNU 113)]. Pro rozhodování o náhradě nákladů řízení zpravidla platí (podle ustanovení ) zásada úspěchu ve věci (jako zásada hlavní) doplněná v souladu s ustanovením zásadou zavinění (zastavení řízení).

Ústavní soud však již na druhé straně judikoval, že poměřovat úspěch a neúspěch ve věci nelze jen tím, jak bylo o konkrétním návrhu rozhodnuto, ale je třeba jej posuzovat i v širších souvislostech. V nálezu

sp. zn.

ze dne 13. 1. 2005 (N 8/36 SbNU 75) Ústavní soud zdůraznil, že ani rozhodování o nákladech řízení nesmí být jen mechanickým posuzováním výsledků sporu bez komplexního zhodnocení rozhodnutí v meritu věci. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má být zřejmým a logickým ukončením celého soudního řízení.

V předmětné věci - posuzováno z hlediska materiální spravedlnosti - měl stěžovatel v zásadě plný úspěch (byť mu jím žalované zadostiučinění nebylo přiznáno v plné žalované výši); v této souvislosti lze tedy dovozovat, že se stěžovateli evidentně podařilo prokázat příčinnou souvislost mezi imateriální újmou jemu způsobenou a nesprávným úředním postupem, podařilo se mu tedy prokázat základ nároku. Rozhodnutí odvolacího soudu nepřiznat stěžovateli náhradu nákladů nalézacího řízení i odvolacího řízení spočívá tedy na toliko mechanickém výkladu "úspěchu ve sporu" ve smyslu ustanovení

S takovým výkladem však podle přesvědčení Ústavního soudu z hlediska ústavnosti souhlasit nelze.

Předně je třeba konstatovat, že jak z uznávané literatury [srov. k tomu Bureš, J. et al. . Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha : C. H. Beck, 2006, str. 652], tak i z judikatury plyne [srov. k tomu rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. (Rc) , citováno podle systému ASPI, identifikační číslo (ASPI ID): JUD12385CZ], že rozhodování o výši náhrady za nemajetkovou újmu, resp. o výši přiměřeného zadostiučinění obecně splňuje podmínky aplikace ustanovení v souvislosti s Další judikatura obecných soudů (srov. např. přiměřeně rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2009 sp. zn. a rozhodnutí téhož soudu ze dne 8. 2. 2008 sp. zn. , rozhodnutí ze dne 30. 7. 2008 č. j. -71 a další rozhodnutí) v tomto ohledu rozlišuje mezi posouzením skutkových zjištění týkajících se existence nemajetkové újmy - tedy základu nároku (jež úvahou soudu ve smyslu není) - a určením konkrétní výše přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež úvahou soudu ve smyslu je. Tatáž judikatura se rovněž ztotožnila s názorem, že neexistuje žádná exaktní metoda, jak stanovit přiměřenost zadostiučinění (resp. jeho výši). Vyjádřila i názor, že za ne zcela přiléhavý odhad výše budoucího přiznaného nároku nemůže být žalobce v rámci náhrady nákladů řízení sankcionován. S těmito hlavními závěry uvedené judikatury i doktríny se Ústavní soud plně ztotožňuje. Ostatně o tom, že zvláště druhý z výše uvedených závěrů je správný (tedy neexistence exaktních kritérií), svědčí i důvodová zpráva k , kterým se mění , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, , o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, ve znění pozdějších předpisů, a , , ve znění pozdějších předpisů, [srov. sněmovní tisk č. 1117/0, 4. volební období Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, důvodová zpráva - zvláštní část - k bodu 26, ], jímž byl nový do vložen. Tato důvodová zpráva k odstavci 2 říká, že se zde stanoví obecný pokyn, v jaké formě se má zadostiučinění poskytovat a jakými kritérii se má výše zadostiučinění řídit. Dále se v ní konstatuje vhodnost brát v aplikační praxi rozhodujících orgánů v úvahu příslušnou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. K odstavci 3 pak důvodová zpráva upřesňuje, jakými dalšími kritérii by se měly aplikující orgány řídit při přiznávání přiměřeného zadostiučinění v případech průtahů nebo nepřiměřených délek řízení. Demonstrativní výčet kritérií přitom plyne - podle důvodové zprávy - opět z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, která by měla být aplikační praxí zohledněna.

I důvodová zpráva k tedy tvoří oporu pro názor, že stanovení konkrétní výše přiměřeného zadostiučinění v souladu s podmínkami v tom kterém individuálním případě splňuje podmínky "úvahy" ve smyslu Výklad opačný, jenž byl zvolen v právě posuzované věci obecnými soudy, je příliš formální a vede ke zhoršení postavení toho účastníka řízení, jenž byl v meritu sporu (tedy při řešení základní otázky, zda byla způsobena újma či nikoli) úspěšný [srov. k tomu též nález z 5. 8. 2009

sp. zn.

(N 180/54 SbNU 249) a článek J. Zemana Několik poznámek k aplikaci v soudní praxi. Časopis pro právní vědu a praxi. 2009, roč. 17, č. 3, s. 211-213].

Pro úplnost lze dodat, že napadený výrok III citovaného rozsudku Krajského soudu v Plzni o nákladech řízení prakticky postrádá odůvodnění, neboť toliko poukazuje na použitá zákonná ustanovení ( a ). To je v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu, jíž se stěžovatel oprávněně dovolává [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 1. 2007

sp. zn.

(N 2/44 SbNU 21)].

Na základě všech výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy porušily právo stěžovatele na spravedlivý proces garantované mu zejména y a Úmluvy.

Proto Ústavní soud ústavní stížnosti podle a odst. 3 písm. a) , o Ústavním soudu, vyhověl, jak je dostatečně zřejmé z výroku i odůvodnění tohoto nálezu.