Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 682/2003

U S N E S E N Í

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Liberci (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 20. 3. 2000, č. j. -19, zrušil právo společného nájmu účastníků k „družstevnímu bytu č. 461/0810, o velikosti 3+1 ve IV. podlaží domu č. p. 736 v S. ulici v L.“ (dále „předmětný byt“ nebo „byt“), výlučnou nájemkyní bytu a členkou družstva určil žalovanou a žalobci uložil byt vyklidit do patnácti dnů po zajištění náhradního bytu; dále rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (soud odvolací) rozsudkem ze dne 27. 9. 2000, č. j. -43, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že výlučným nájemcem bytu a členem družstva určil žalobce a žalované uložil byt vyklidit do patnácti dnů po zajištění náhradního bytu; dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

K dovolání žalované Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 6. 3. 2002, č.j. -60, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Písemným podáním, podaným osobně u odvolacího soudu dne 10. 9. 2002, vzal žalobce žalobu v plném rozsahu zpět s odůvodněním, že se stal vlastníkem předmětného bytu.

Žalovaná vyjádřila nesouhlas se zpětvzetím žaloby a požadovala, aby soud v řízení pokračoval. Namítla, že právní vztah účastníků vyplývající ze společného členství v družstvu nebyl dosud vypořádán, a že podala žalobu na určení neplatnosti kupní smlouvy, na jejímž základě žalobce nabyl k předmětnému bytu vlastnické právo; z toho dovozovala svůj právní zájem na projednání věci.

Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 24. 9. 2002, č.j. -74, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a řízení zastavil; současně rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud, vycházeje z ustanovení a 2 , dospěl k závěru, že žalovaná nemá vážné důvody k tomu, aby v řízení bylo pokračováno. Zaujal názor, že je „obecně třeba vycházet ze zásady, že žádného žalobce nelze nutit, aby v řízení pokračoval“, neboť „procesně odpovídá za výsledek sporu, jehož předmět vymezil žalobním petitem“; pokud v dané věci nechce žalobce pokračovat ve sporu proto, že se podle svého tvrzení, doloženého smlouvou o převodu bytu do jeho vlastnictví, stal vlastníkem předmětného bytu, ztratil ve sporu aktivní věcnou legitimaci. Odvolací soud uvedl, že v dané fázi řízení - pro posouzení závažnosti nesouhlasu žalované se zpětvzetím žaloby - je rozhodné uvedené tvrzení žalovaného, a že otázka posouzení platnosti či neplatnosti smlouvy o převodu předmětného bytu do vlastnictví žalobce, nemůže být řešena jako otázka předběžná v řízení o žalobě na zrušení práva společného nájmu bytu podané žalobcem, když tento tvrdí, že toto právo zaniklo; nic však nebrání žalované, aby takovou žalobu – opřenou o tvrzení, že smlouva o převodu bytu je neplatná, a že účastníkům svědčí dosud společný nájemní vztah k bytu – podala sama. Odvolací soud uzavřel, že za vážný důvod, pro který by mělo být v řízení pokračováno, nelze považovat otázku platnosti či neplatnosti smlouvy o převodu bytu, uzavřené žalobcem.

Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení , a které odůvodnila nesprávným právním posouzením věci ( ). Vyjadřuje nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že na straně žalované nejsou dány vážné důvody pro pokračování v řízení a namítá, že argument odvolacího soudu o dispozičním právu žalobce ve vztahu k žalobě, má své opodstatnění v řízení o určitém „nedělitelném právu“, např. v řízení o žalobě na vydání věci nebo o žalobě na ochranu osobnosti, nikoliv však v řízení, kde jde „o vypořádání společného práva po rozvodu manželů, kdy oba mají na vyřízení věci stejný zájem“, a kdy mohla žalobu podat i žalovaná. Dovozuje, že vážný důvod pro pokračování v řízení v dané věci vyplývá „ze znění ustanovení obč. zák.“, podle něhož návrh na zahájení řízení o zrušení společného nájmu bytu může podat kterýkoliv z rozvedených manželů, že jde o „stejné dispoziční právo obou rozvedených manželů, kdy bez souhlasu druhého nelze takové řízení ukončit, ledaže by mezi nimi dodatečně došlo k dohodě“. Dovolatelka má zato, že se odvolací soud měl zabývat otázkou platnosti smlouvy o převodu bytu do vlastnictví žalobce (přerušit řízení do doby, než o ní bude rozhodnuto nebo ji sám vyřešit jako otázku předběžnou), a že názor odvolacího soudu, podle kterého může žalovaná podat návrh na zahájení stejného řízení, jaké probíhá v dané věci, je v rozporu s ustanovením , podle kterého má být soudní ochrana práv účinná a rychlá. Navrhla, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný ve svém dovolacím vyjádření poukázal na to, že nabyl k předmětnému bytu vlastnické právo, v důsledku čehož vzal žalobu zpět, a navrhl, aby dovolání bylo jako nedůvodné odmítnuto.

Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení ( ), řádně zastoupenou advokátkou ( ) a je podle přípustné, neboť směřuje proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno.

Dovolání je důvodné.

V projednávané věci odvolací soud aplikoval ustanovení ve znění účinném po novele provedené (dále též jen „ ).

Podle věty před středníkem vezme-li žalobce za odvolacího řízení zpět návrh na zahájení řízení, odvolací soud zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zruší rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení zastaví. Jestliže ostatní účastníci se zpětvzetím návrhu z vážných důvodů nesouhlasí, odvolací soud rozhodne, že zpětvzetí návrhu není účinné; v takovém případě po právní moci usnesení pokračuje v odvolacím řízení ( ).

blíže neurčuje hlediska, z nichž by měl soud vycházet při posuzování vážnosti (závažnosti) důvodů vedoucích druhého účastníka k nesouhlasu se zpětvzetím žaloby. Rozhodující budou vždy okolnosti konkrétního případu a povaha uplatňovaného nároku; s přihlédnutím k nim je proto třeba vždy zvážit, zda nesouhlas se zpětvzetím žaloby je založen na právním či jiném oprávněném zájmu žalované strany, odůvodňujícím požadavek, aby o žalobě bylo meritorně rozhodnuto i přes nedostatek vůle žalobce (osoby oprávněné jinak disponovat s návrhem na zahájení řízení) pokračovat ve sporu. Relevantní vážné důvody, pro které by zpětvzetí žaloby nemělo být účinné, a o žalobě by mělo být rozhodnuto meritorně, jsou dány zejména tam, kde řízení mohlo být zahájeno i bez návrhu, a v řízení sporném (ovládaném dispoziční zásadou) především tehdy, kdy řízení mohlo být zahájeno i na návrh druhé strany občanskoprávního vztahu nebo má-li žalovaný právní nebo jiný (např. morální) důvod pro požadavek, aby řízení skončilo rozhodnutím ve věci samé (v této souvislosti lze poukázat na právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2000, sp. zn. ve vztahu k výkladu ustanovení ve znění účinném před novelou provedenou ).

V projednávané věci jde o řízení o zrušení práva společného nájmu bytu manžely, tedy o řízení, které mohlo být zahájeno k návrhu kteréhokoliv z účastníků - rozvedených manželů (srov. § 705 odst. 2 věta druhá obč. zák.). Dovolatelce je proto třeba přisvědčit, dovozuje-li, že má vážný důvod pro nesouhlas se zpětvzetím návrhu, neboť v žalobě tvrzené právo, svědčící oběma účastníkům, nebylo dosud vypořádáno; podstata sporu tak zůstala zachována.

Dospěl-li tedy odvolací soud v projednávané věci k závěru, že žalovaná nemá vážný důvod k nesouhlasu se zpětvzetím návrhu, není jeho právní posouzení věci správné; dovolací důvod podle byl tedy uplatněn opodstatněně.

Dovolací soud shledává rovněž existenci dovolacího důvodu podle , k němuž přihlédl z úřední povinnosti ( věta druhá ), i když nebyl v dovolání uplatněn.

Jak již bylo výše konstatováno, odvolací soud projednal věc podle ve znění účinném po novele provedené s účinností k 1. 1. 2001. Nezohlednil přitom skutečnost, že rozhodnutí soudu prvního stupně bylo v dané věci vydáno dne 20. března 2000, takže v odvolacím řízení bylo nutno – v souladu s ustanovením části dvanácté, hlavy první, bodu 15. – postupovat podle dosavadních předpisů, tj. podle ve znění účinném do 31. 12. 2000. Řízení před odvolacím soudem je tak postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ).

Se zřetelem k uvedenému Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu podle zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení ( věta první ). V dalším řízení odvolací soud nepřehlédne, že jméno žalované zní „K.“ a nikoli „L.“, jak je nesprávně uvedeno v záhlaví napadeného usnesení.

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný ( věta první, ).

V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího ( věta druhá ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. července 2003

Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.

předsedkyně senátu