Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 1205/2022

21 Cdo 1205/2022-339

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce M. H., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Martinem Maisnerem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Rybná č. 682/14, proti žalované SAP ČR, spol. s r. o., se sídlem v Praze 4, Vyskočilova č. 1481/4, IČO 49713361, zastoupené JUDr. Robertem Pelikánem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 8 – Karlíně, Pobřežní č. 394/12, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. října 2021, č. j. -294, takto:

I. Dovolání žalované se odmítá.

Stručné odůvodnění ( ):

Dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2021, č. j. -294, není přípustné podle ustanovení , neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Judikatura Nejvyššího soudu dospěla již v minulosti k závěru, že založil-li odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku současně na dvou (více) na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý, a že uvedené platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. , uveřejněný pod č. 17/1998 v časopise Soudní judikatura, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. , uveřejněné pod č. rozh. obč., anebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. ). I podle ve znění účinném od 1. 1. 2013 platí, že spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu ustanovení přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí nemůže přezkoumat (srov. větu první ). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže a dovolání je tak nepřípustné jako celek (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. , uveřejněné pod č. 54/2002 v časopise Soudní judikatura, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. ).

V posuzovaném případě založil odvolací soud své rozhodnutí v části týkající se druhého výpovědního důvodu (formulovaného tak, že žalobce porušil povinnost „obrátit se na svého nadřízeného nebo Compliance & Integrity Office s dotazem ohledně přijatelnosti pozvání státních zaměstnanců na události, které zcela zřejmě nesouvisejí s obchodními záležitostmi“, ačkoliv si musel být vědom, že by takovéto jednání mohlo být v rozporu s interním předpisem žalované) na dvou na sobě nezávislých důvodech. Jednak souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že „toto skutkové vymezení nesplňuje požadavky , podle nějž je třeba důvod výpovědi skutkově vymezit tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným důvodem“, a jednak uzavřel, že druhý výpovědní důvod nenaplňuje „podmínky výpovědi z pracovního poměru podle “ (z hlediska závažnosti porušení povinností).

Přestože každý z těchto závěrů – v případě jeho správnosti – obstojí jako samostatný důvod pro vyhovění žalobě (proto nelze souhlasit s názorem dovolatelky, že v případě druhého závěru se jedná o pouhé obiter dictum – k výkladu tohoto pojmu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020, sen. zn. , uveřejněné pod č. 101/2020 Sb. rozh. obč.), dovolatelka – jak vyplývá z obsahu dovolání – zpochybnila řádně jen první z uvedených dvou závěrů odvolacího soudu. U druhého právního závěru nesouhlasí dovolatelka s posouzením závažnosti porušení povinnosti, avšak zde dovolání neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení [může-li být dovolání přípustné jen podle (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž musí být z dovolání zřejmé, který z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených alternativně v tomto ustanovení je podle mínění dovolatele splněn (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , které bylo uveřejněno pod č. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. , které bylo uveřejněno pod č. 116/2014 v časopise Soudní judikatura, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. )].

Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2013 nelze důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je ustanovením vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. ). Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. , uveřejněného pod č. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. ).

Předestírá-li dovolatel vlastní hodnocení důkazů a z těchto důkazů činí jiné skutkové závěry než odvolací soud, napadá tak také hodnocení důkazů soudem. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení přitom nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. , uveřejněného pod č. rozh. obč., včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. , uveřejněný pod č. 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. ).

Druhý dovolací důvod formuluje dovolatelka v rozporu s výše uvedenými zásadami. Tvrzením, že „pouhá vědomost o nesrovnalostech bez vědomosti o porušení povinností a zejména o tom, kdo tyto povinnosti porušil, nestačí“, a že „se žalovaná na schůzce nedozvěděla, že se konkrétní zaměstnanec dopustil takového jednání, které mohlo zakládat důvod k výpovědi“, dovolatelka jen předestírá svoji verzi skutkového stavu, neboť odvolací soud vycházel ze skutkového závěru, že „již v prosinci 2018 měla žalovaná potřebnou vědomost o tom, že u žalobcem schválených faktur neodpovídá objednané a fakturované plnění“ a že již v prosinci 2018 se žalovaná „dozvěděla o jednání žalobce, které mu později vytkla v rámci třetího výpovědního důvodu“ (viz dále bod 28 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).

Třetí dovolací důvod zakládá dovolatelka na nesouhlasu s tím, jak odvolací soud vyložil interní předpisy žalované. Avšak ani zde neobsahuje dovolání údaje o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení (viz shora citovaná judikatura dovolacího soudu).

V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, v němž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení, a proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení , podle kterého dovolání podle není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. 8. 2022

JUDr. Jiří Doležílek předseda senátu