Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 554/2022

21 Cdo 554/2022-148

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobkyně M. Š., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Zdeňkou Jedličkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Bašty č. 413/2, proti žalované České republice – Městskému soudu v Brně se sídlem v Brně, Polní č. 994/39, o náhradu majetkové a nemajetkové újmy, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. října 2021, č. j. -124, takto:

I. Dovolání žalované se odmítá.

Stručné odůvodnění ( ):

Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 10. 2021, č. j. -124, není přípustné podle ustanovení , neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Přípustnost dovolání nezakládá odkaz žalované na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2002, sp, zn. , neboť v tomto rozhodnutí se Nejvyšší soud zabýval právem zaměstnance na odstupné bez ohledu na to, co bylo v dohodě o skončení pracovního poměru uvedeno o důvodech skončení pracovního poměru, jestliže skutečným důvodem rozvázání pracovního poměru byly tzv. organizační důvody. Přiléhavým není ani odkaz žalované na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2016, sp. zn. , který posuzoval význam skutečného důvodu rozvázání pracovního poměru pro nárok zaměstnance na odstupné v případě rozvázání pracovního poměru pro dlouhodobou zdravotní nezpůsobilost k výkonu dosavadní práce. Dovolatelka odvolacímu soudu sice vyčítá, že se „nezabýval faktickými důvody uzavření dohod o skončení pracovního poměru, pouze formálně převzal vnější označení“, a z kontextu ostatního obsahu dovolání lze usuzovat, že dovolatelka má na mysli „skončení pracovního poměru u všech 25 zaměstnanců“, ale zde přehlíží, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na jiných právních otázkách. Odvolací soud totiž vyšel se skutkového zjištění, že žalobkyně byla jednou ze tří zaměstnankyň (všechny v důchodovém věku), jimž byla, jako jediným v rozhodném období (ve druhé polovině roku 2014), dána výpověď z pracovního poměru podle ustanovení , a vysvětlil, proč nemohou obstát důvody, pro které žalovaná upřednostnila jinou zaměstnankyni (viz bod 19 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu); proti tomuto klíčovému závěru však dovolatelka žádný dovolací důvod neformuluje.

Namítá-li dále žalovaná, že odvolací soud neprovedl jí navržené důkazy (nebyli vyslechnuti svědci – všichni zaměstnanci, s nimiž byl skončen pracovní poměr), pak neprovedení navrženého důkazu posuzuje dovolací soud jako tzv. jinou vadu řízení, ke které lze přihlížet pouze tehdy, je-li dovolání přípustné ( věta druhá ). Tvrzení žalované o uvedeném procesním pochybení nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v , přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se odvolací soud vytýkaného pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. , ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. , ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. , a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. ). Porušení zásad spravedlivého procesu sice může založit přípustnost dovolání (srov. např. dovolatelkou citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. ), ovšem v posuzovaném případě k takovému pochybení nedošlo [viz zejména část II. c) odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, v níž je srozumitelně vysvětleno, proč nebyly provedeny některé z navrhovaných důkazů].

Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. např. právní názor vyslovený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , které bylo uveřejněno pod č. rozh. obč.); má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem; má-li být dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. ); způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. např. právní názor vyslovený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. ). Proto argumentuje-li dovolatelka pouze „nemožností automatického převzetí závěrů ve výše uvedené věci“ (vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. ) a tím, že „nelze odůvodnit neprovedení důkazu tím, že by tím mohl soud dospět k jinému závěru, než bylo zjištěno v obdobném řízení“, trpí dovolání v této části nedostatkem vymezení, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.

Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. 8. 2022

JUDr. Jiří Doležílek předseda senátu