Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 1868/2022

30 Cdo 1868/2022-584

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobce C.S., nar. XY, bytem XY, Rumunsko, zastoupeného JUDr. Štěpánkou Mikovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, 28. října 1001/3, proti žalované České republice– Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2022, č. j. -513, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná

je povinna

zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky JUDr. Štěpánky Mikové.

Odůvodnění:

Žalobce se (po pravomocném zamítnutí žaloby ve vztahu k jeho dalším požadavkům dosahujícím částky 250 000 Kč s příslušenstvím, o němž bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 7. 2018, č. j. -258, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2019, č. j. -339) domáhal vůči žalované zaplacení částky 990 000 Kč s příslušenstvím z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce vyšetřování vedeného na základě trestního oznámení ze dne 26. 7. 2011 pro podezření ze spáchání trestného činu obchodování s lidmi, které žalobce podal spolu s dalšími oznamovateli a v němž figuroval jako poškozený.

Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 10. 6. 2020, č. j. -389, žalobu na zaplacení 990 000 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I), přičemž současně konstatoval, že v řízení vedeném u Policie České republiky - Obvodní ředitelství Policie Praha IV., SKPV: 1. Oddělení hospodářské kriminality, sp. zn. ORI-12085/TČ-2011-001491, došlo k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě (výrok II). Dále soud prvního stupně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).

K odvolání žalobce poté ve věci rozhodoval Městský soud v Praze, který v pořadí prvním svým rozsudkem ze dne 18. 2. 2021, č. j. -421, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II změnil tak, že ve vztahu k částce 76 875 Kč s příslušenstvím žalobě vyhověl, zatímco ve zbývající části těchto výroků byl rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrzen (výrok I prvního rozsudku odvolacího soudu). Dalšími výroky tohoto rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto o nákladech řízení vedeného před soudem prvního stupně (výrok II prvního rozsudku odvolacího soudu) a o nákladech řízení vedeného před soudem odvolacím (výrok III prvního rozsudku odvolacího soudu).

Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, č. j. -449, byl uvedený rozsudek odvolacího soudu zrušen v části výroku I, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výroku o zamítnutí žaloby ohledně částky 100 000 Kč s příslušenstvím, jakož i v obou nákladových výrocích, a v tomto rozsahu byla věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Ve zbývajícím rozsahu nebyl tento rozsudek podaným dovoláním dotčen.

Odvolací soud poté v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci další částku 100 000 Kč s příslušenstvím (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení vedeného před prvostupňovým soudem (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a před soudem odvolacím (výrok III rozsudku odvolacího soudu).

Tento v pořadí druhý rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná včasným dovoláním, jež však Nejvyšší soud podle , 2 , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II ), dále jen „ “, odmítl zčásti jako nepřípustné, zčásti pro jeho vady.

Podle dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Otázka významu posuzovaného řízení pro žalobce, kterou měl odvolací soud dle názoru žalované nesprávně právně posoudit, nezohlednil-li zájem žalobce na výsledku tohoto řízení a neomezil-li výši odškodnění na to, co bylo v posuzovaném řízení pro poškozeného „v sázce“, přičemž se měl současně odchýlit od ustálené judikatury Nejvyššího soudu představované rozsudkem ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. , ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. , a ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. , jakož i od dovolatelkou zmíněné judikatury Evropského soudu pro lidská práva, přípustnost podaného dovolání ve smyslu nezakládá. Při řešení této otázky se totiž odvolací soud od ustálené judikatury dovolacího soudu neodchýlil, pokud po přihlédnutí k povaze posuzovaného řízení, v němž žalobce figuroval jako osoba poškozená trestným činem obchodování s lidmi, a k tomu, že žalobce v tomto řízení též hodlal uplatňovat náhradu škody odpovídající nevyplacené slíbené mzdě za období tří měsíců v celkové výši 4 500 až 5 100 EUR, uzavřel, že z důvodu významu tohoto řízení pro žalobce není namístě výši odškodnění jakkoliv upravovat, neboť při absenci prokázaných skutečností odůvodňujících závěr o vyšším či naopak nižším významu je namístě tento význam hodnotit jako standardní (viz zejména žalovanou zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. , a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. , ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. , a ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. ).

Rovněž z pohledu výše částky, jejíž náhrady se žalobce hodlal v trestním řízení domáhat, není rozhodnutí odvolacího soudu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, reprezentovanou např. zmíněným rozsudkem ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. , jakož i rozsudkem ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. , v rozporu. Celkové přiznané odškodnění tuto částku sice přesahuje, nikoliv však v míře zjevně nepřiměřené, natož pak několikanásobně. Současně toto navýšení odškodnění nalézá svůj odraz i ve zhodnocení individuálních okolností daného případu odvolacím soudem, které se konkrétně projevilo ve výrazném zvýšení tohoto odškodnění na základě kritéria upraveného v , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), tj. pro postup orgánů veřejné moci v předmětném řízení, jenž odvolací soud zhodnotil jako dlouhodobě neodpovídající procesním pravidlům a zatížený opakovanými průtahy, tedy z důvodu, pro který zmíněná judikatura Nejvyššího soudu prolomení finančního limitu ve výši předmětu posuzovaného řízení připouští.

Žalované pak nelze přisvědčit ani v názoru, že by uvedená otázka byla v judikatuře Nejvyššího soudu řešena rozdílně, stejně jako nelze shledat ani podmínky, za nichž by bylo namístě podle , o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, předložit věc k rozhodnutí velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, jak žalovaná požaduje, neboť ani nyní se tříčlenný senát dovolacího soudu nehodlá od právního názoru, který byl ve zmíněných rozhodnutích Nejvyššího soudu vysloven, odchýlit.

Zpochybňuje-li žalovaná správnost či úplnost skutkových zjištění odvolacího soudu, jež se k významu posuzovaného řízení pro žalobce vztahují, uplatňuje tím nepřípustný dovolací důvod (srov. a contrario), neboť Nejvyšší soud je skutkovými zjištěními odvolacího soudu vázán. Nelze-li v dovolacím řízení revidovat skutková zjištění, z nichž při meritorním rozhodnutí vycházel odvolací soud, pak dovolací argumentace, jež právě na takové skutkové revizi buduje oponentní právní závěr, nemůže být způsobilá k tomu, aby dovolací soud na jejím základě dovodil přípustnost dovolání podle

Ve vztahu k otázkám výpočtu základní výše odškodnění a pochybností, které žalovaná vyjádřila na adresu právního zastoupení žalobce v řízení, pak podané dovolání trpí vadami, neboť z něj není patrné, v čem konkrétně dovolatelka spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti ve smyslu

V souladu s musí být v dovolání vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a ) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení , aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. , dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. ). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu , popřípadě odkaz na toto zákonné ustanovení nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. ). Spočívá-li pak napadené rozhodnutí na řešení více právních otázek, je přitom nezbytné otázku přípustnosti podaného dovolání vymezit vždy ve vztahu ke každé takovéto otázce zvlášť.

Rovněž podle judikatury Ústavního soudu jsou „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení (…) v stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. ). Ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. , pak Ústavní soud uvedl, že: „Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti ( ), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením d“. Taktéž i v další své nálezové judikatuře Ústavní soud Nejvyššímu soudu netoleruje, pokud ten projedná dovolání, aniž by bylo vybaveno předepsanými obsahovými náležitostmi (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. ). Úkolem Nejvyššího soudu v dovolacím řízení totiž není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v ve vazbě na vymezil předpoklady přípustnosti dovolání tak, že specifikuje konkrétní odvolacím soudem vyřešenou právní otázku z oblasti hmotného či procesního práva, a tu pak spojí s jednou ze situací předpokládaných v (ve vztahu k rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, případně Ústavního soudu). Přístup k dovolacímu řízení je totiž z vůle zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se Nejvyšší soud mohl podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2022, sp. zn. ).

Uvedené náležitosti však podané dovolání ve shora vymezené části neobsahuje. Stran zpochybněného výpočtu základní částky odškodnění se totiž žalovaná omezila pouze na nekonkrétní konstatování o jeho rozporu s blíže nespecifikovanou judikaturou, a v případě zmíněné plné moci ani žádnou právní otázku, na jejímž řešení by napadené rozhodnutí mělo spočívat, nevymezila, nýbrž bez jakéhokoliv vztahu k některé z variant přípustnosti dovolání upravených v a bez souvislosti s konkrétními závěry vyslovenými v napadeném rozsudku odvolacího soudu zformulovala toliko obecnou žádost o radu, jak má při vzniku pochybností o udělené plné moci, kterých dle jejích slov v řízeních o obdobných nárocích přibývá, postupovat. V této části tedy podané dovolání nelze věcně projednat, neboť trpí vadami, které nebyly ve lhůtě stanovené v odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.

K vadám uvedeným v , a b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, pak dovolací soud podle věty druhé přihlédne tehdy, je-li dovolání přípustné. Tato podmínka však, jak již bylo vyloženo výše, v posuzovaném případě splněna není.

Nejvyšší soud proto ze všech výše uvedených důvodů dovolání žalované odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle věty první, , a a zavázal žalovanou, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které vznikly žalobci v souvislosti s vyjádřením k podanému dovolání. Výše této náhrady odpovídá součtu mimosmluvní odměny žalobcovy advokátky za zmíněné vyjádření ve výši 3 100 Kč [ , , , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], paušální náhrady hotových výdajů spojených s tímto úkonem právní služby ve výši 300 Kč ( advokátního tarifu) a částky 714 Kč připadající na 21% daň z přidané hodnoty [ ].

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 10. 8. 2022

JUDr. Pavel Simon předseda senátu