Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 ICdo 59/2022-189

KSPL 58 INS XY158 ICm XY23 ICdo 59/2022-189

USNESENÍ

P. Š.,

K. Č.

, narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. MUDr. Zdeňkem Kubicou, advokátem se sídlem v Praze 1, Soukenická 1090/14, o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 158 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužnice

žalované

, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. XY, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 12. 2021, č. j. 158 ICm XY, 101 VSPH XY ( XY), takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků

nemá

právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou podanou proti insolvenčnímu správci, Insolvenční kancelář Štangl a spol., se sídlem ve Vysokém Mýtě, Bří. Škorpilů 43, identifikační číslo osoby 04204379, domáhal určení, že má nezaplacenou pohledávku ve výši 2 168 000 Kč představující smluvní pokutu podle smlouvy o půjčce ze dne 4. 7. 2007, kterou uzavřel se žalovanou. Insolvenční správce v seznamu přihlášených pohledávek ze dne 6. 8. 2018 popřel tuto pohledávku co do pravosti z důvodu, že ujednání o smluvní pokutě je neplatné pro rozpor s dobrými mravy, neboť výše smluvní pokuty 0,2 % denně z dlužné částky 1 000 000 Kč je nepřiměřeně vysoká. Žalovaná následně přistoupila do řízení na straně insolvenčního správce usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 10. 2020, č. j. 158 ICm XY, XY.

Krajský soud v Plzni jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 2. 7. 2021, č. j. 158 ICm XY, XY, zamítl žalobu na určení, že žalobce má za dlužnicí K. Č. nevykonatelnou pohledávku z titulu nezaplacené smluvní pokuty ze smlouvy o půjčce ze dne 4. 7. 2007 ve výši 2 168 000 Kč za období od 7. 3. 2015 do 22. 2. 2018 (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů účastníků řízení (výroky II a III).

K odvolání žalované a žalobce Vrchní soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se určuje, že žalobce má za žalovanou nevykonatelnou pohledávku z titulu nezaplacené smluvní pokuty ze smlouvy o půjčce ze dne 4. 7. 2007 ve výši 2 168 000 Kč za období od 7. 3. 2015 do 22. 2. 2018 (výrok I napadeného rozsudku), a rozhodl o náhradě nákladů účastníků řízení před soudy obou stupňů (výrok II a III napadeného rozsudku).

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná v celém rozsahu dovoláním, ve kterém předestřela dovolacímu soudu čtyři otázky, kterými zpochybňovala závěr odvolacího soudu, že smluvní pokuta sjednaná na základě smlouvy o půjčce ze dne 4. 7. 2007 byla ujednána v přiměřené výši. Žalovaná dále namítala vadu řízení spočívající v tom, že se odvolací soud nevypořádal se všemi jejími námitkami. V závěru dovolání žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k novému řízení, případně aby napadený rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje.

Žalobce se k podanému dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle , , ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII ), dále jen „ “.

Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky Dovolací soud rovněž shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením

Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání.

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Otázka, zda se při posuzování přiměřenosti smluvní pokuty s ohledem na korektiv dobrých mravů ve smyslu , , dále jen „obč. zák.“, přihlíží ke vzájemnému poměru hodnoty hlavního závazku a smluvní pokuty, přípustnost dovolání podle nezakládá, neboť závěr odvolacího soudu, že v této konkrétní věci takto smluvní pokutu poměřovat nejde, je souladný s judikaturou dovolacího soudu. Přiměřenost nebo nepřiměřenost smluvní pokuty s ohledem na její poměr k zajištěné pohledávce by bylo totiž nutné hodnotit (při současném zohlednění všech okolností daného případu) u pevně stanovené smluvní pokuty, která by byla zároveň ve výši několikanásobku zajištěné částky a dlužník by ji byl povinen zaplatit za několik dnů prodlení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 2005, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. ). Toto měřítko však nelze použít, dosáhne-li smluvní pokuta určité výše v důsledku dlouhodobého prodlení dlužníka. V tom případě je totiž výše smluvní pokuty závislá na době, po kterou dlužník své smluvní pokutou zajištěné povinnosti neplní. Čím delší je doba prodlení, tím vyšší je smluvní pokuta. Jinak řečeno, na nepřiměřenost smluvní pokuty nelze usuzovat z její celkové výše, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení a s ním spojeného navyšování smluvní pokuty o jinak přiměřenou „denní sazbu“. Opačný závěr je nepřijatelný, neboť by ve svých důsledcích zvýhodňoval dlužníka (čím déle by dlužník své povinnosti neplnil, tím více by byl zvýhodněn při posuzování případné nepřiměřenosti výše smluvní pokuty), a znamenal by zpochybnění funkcí, které má smluvní pokuta plnit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2007, sp. zn. , či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. ).

Pokud odvolací soud založil svůj závěr o přiměřenosti výše smluvní pokuty na tom, že celková výše smluvní pokuty byla dána dlouhým prodlením žalované s úhradou zajištěné pohledávky, pak tento závěr není v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, z níž, jak již uvedeno shora, vyplývá, že nepřiměřenost smluvní pokuty nelze usuzovat z její celkové výše, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeným navyšováním o jinak přiměřenou denní sazbu smluvní pokuty (srov. též rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. , nebo ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. ).

K tomu dovolací soud doplňuje, že sjednanou smluvní pokutu ve výši 0,2 % denně z dlužné částky nelze považovat vzhledem k okolnostem věci za nepřiměřenou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2021, sp. zn. ).

Žalovaná dále v dovolání předložila otázku, zda pro posouzení přiměřenosti smluvní pokuty s ohledem na korektiv dobrých mravů byly rozhodné také skutečnosti, které nastaly po dni sjednání smluvní pokuty, konkrétně „(údajná) nemožnost žalobce pohledávku uspokojit z výtěžku zpeněžení, vznik údajné další újmy, nevrácení půjčky, vydaná soudní rozhodnutí, údajná neochota žalované vrátit půjčku“.

Ani tato otázka přípustnost dovolání podle nezakládá, neboť se míjí s právním hodnocením odvolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, , uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolací soud vyšel v řešené věci ze zjištění, že se žalovaná zavázala zaplatit žalobci smluvní pokutu ve výši 0,2 % za každý den prodlení s vrácením půjčky, nedojde-li k realizaci zástavního práva k nemovitostem. Ve vztahu k tomuto zjištění odvolací soud uzavřel, že „důvodem pro sjednání smluvní pokuty [nebyla] jen její preventivní a sankční funkce, ale rovněž uhrazovací funkce“ (srov. bod 17 odůvodnění napadeného rozsudku). Uvedený účel sjednané smluvní pokuty pak s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. , odvolací soud nepovažoval na rozporný s dobrými mravy ve smyslu obč. zák. Žalovanou výše jmenované následné okolnosti (údajná nemožnost žalobce pohledávku uspokojit z výtěžku zpeněžení, vznik údajné další újmy, nevrácení půjčky, vydaná soudní rozhodnutí, údajná neochota žalované vrátit půjčku) proto na posouzení odvolacího soudu, zda byla uvedená smluvní pokuta sjednána v souladu s dobrými mravy, neměly žádný vliv.

Rovněž otázka, zda pro posouzení přiměřenosti smluvní pokuty s ohledem na korektiv dobrých mravů je významné porovnat výši sjednané smluvní pokuty s úrokovými sazbami peněžních ústavů při poskytnutí finančních prostředků na základě úvěrové smlouvy, nemůže přípustnost dovolání podle založit. Žalovaná v této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2000, sp. zn. , který však není na rozhodnutí v této věci přiléhavý, neboť v něm řešeném případě byla jako odporující dobrým mravům hodnocena smluvní pokuta sjednaná ve výši 3 % z neuhrazeného nájemného za každý den prodlení.

Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se v otázce úměry sankční povinnosti představující smluvní pokutu za nesplnění povinnosti zaplatit peněžitý dluh ustálila na tom, že ujednání o smluvní pokutě ve výši 1% denně z dlužné částky je zpravidla, tj. neexistují-li okolností odůvodňující mimořádnou výši pokuty, považováno za neplatný právní úkon, který se příčí dobrým mravům (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2005, sp. zn. , proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 7. 8. 2007, sp. zn. , ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. , ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. , ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. , ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. ). S ohledem na uvedené závěry by odvolací soud naopak pochybil, jestliže by při posouzení přiměřenosti výše sjednané smluvní pokuty vycházel z ceny finančních prostředků na trhu, která odpovídala obvyklé výši úroků z poskytovaných úvěrů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. ).

Otázka, zda pro posouzení přiměřenosti smluvní pokuty s ohledem na korektiv dobrých mravů je významné, že by své funkce smluvní pokuta plnila, i kdyby byla sjednána v několikanásobně nižší hodnotě, přípustnost dovolání podle také nezakládá, neboť tuto okolnost by bylo možné posuzovat v případě, pokud by byla smluvní pokuta (ve výši přesahující několikanásobně zajištěnou pohledávku) určena pevnou částkou (srov. již zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 2005, sp. zn. ), což však není případ posuzované věci, ve které byla smluvní pokuta sjednána sazbou ve výši 0,2 % denně z nevrácené půjčky.

Námitkou, že se odvolací soud nevypořádal přesvědčivým způsobem se všemi relevantními námitkami, ve skutečnosti žalovaná vytýká vadu řízení spočívající v nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku. Nutno však konstatovat, že přípustnost dovolání podle nemohou založit námitky ke konkrétnímu procesnímu postupu soudu, tedy námitky týkající se vad řízení. Takovými námitkami není uplatněn jediný možný dovolací důvod uvedený v , tj. že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2015, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2015, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. ). Z ustanovení věty druhé pak vyplývá, že dovolací soud k vadám řízení přihlédne pouze tehdy, je-li dovolání přípustné, což v posuzované věci není.

Nejvyšší soud nadto konstantně judikuje, že ani pokud rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. ), což v případě žalované nebyly.

Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalované směřující proti výroku I rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení odmítl.

V projednávané věci žalovaná dovoláním napadla rovněž nákladový výrok II rozsudku odvolacího soudu. V tomto rozsahu je dovolání subjektivně nepřípustné, neboť žalovaná není osobou oprávněnou k podání dovolání dle , jestliže v tomto výroku odvolací soud rozhodoval výlučně ve vztahu žalobce a původně žalovaným insolvenčním správcem, a nebylo jím nijak zasaženo do práv žalované. Dovolání do nákladového výroku III je pak nepřípustné podle V rozsahu výroku II a III proto Nejvyšší soud dovolání dle rovněž odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. 6. 2022

JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.

předseda senátu