Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Cdo 2622/2020

29 Cdo 2622/2020-1169

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Hynka Zoubka a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce H. C., se sídlem XY, registrační číslo osoby XY, zastoupeného Mgr. Radkem Zapletalem, advokátem, se sídlem v Brně, Arne Nováka 3/4, PSČ 602 00, proti žalovanému Mgr. Jiřímu Zrůstkovi, advokátu, se sídlem v Brně, Orlí 542/27, PSČ 602 00, jako správci konkursní podstaty úpadce INTERNATIONAL INVEST s. r. o., identifikační číslo osoby 45475792, zastoupenému JUDr. Adamem Rakovským, advokátem, se sídlem v Praze 2, Václavská 316/12, PSČ 120 00, o vyloučení cenných papírů ze soupisu konkursní podstaty úpadce, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. února 2020, č. j. -1107, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce

je povinen

zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho právního zástupce.

Odůvodnění:

1.

Rozsudkem ze dne 14. května 2019, č. j. (70) -1045, Krajský soud v Brně (dále též jen „konkursní soud“):

[1] Zamítl žalobu na vyloučení cenných papírů ze soupisu konkursní podstaty úpadce (INTERNATIONAL INVEST s. r. o.), a to (ve výroku blíže specifikovaných) 29 kmenových akcií na jméno, vydaných společností ČESKOMORAVSKÉ SLADOVNY, a. s. (dále jen „společnost Č“), v jmenovité hodnotě jedné akcie 1 000 000 Kč, a 4 kmenových akcií na jméno, vydaných společností Č v jmenovité hodnotě jedné akcie 1 000 Kč (dále též jen „akcie“) [bod I. výroku].

[2] Uložil žalobci (H. C.) zaplatit žalovanému (Mgr. Jiřímu Zrůstkovi, jako správci konkursní podstaty úpadce) náhradu nákladů řízení ve výši 98 924 Kč (bod II. výroku).

[3] Uložil žalobci zaplatit České republice – Krajskému soudu v Brně náhradu nákladů řízení ve výši 509 Kč (bod III. výroku).

2. Přitom šlo o druhé rozhodnutí konkursního soudu ve věci samé. První (rovněž zamítavý) rozsudek ze dne 23. dubna 2013, č. j. -593, se týkal i dalších (blíže specifikovaných) akcií vydaných společností ČETRANS a. s.; v této části Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 28. února 2014, č. j. -654, (první) rozsudek konkursního soudu zrušil a řízení zastavil. Odvolací soud poučil žalobce podle , (dále též jen „ “), o povinnosti označit veškeré důkazy k prokázání skutečnosti, že smlouva o převodu akcií byla uzavřena a akcie byly předány před 19. říjnem 2006 (tj. před datem jejich soupisu do konkursní podstaty úpadce); po návrhu žalobce doplnit dokazování o výslechy svědků R. L. a M. C. S. (dále jen „M. C. S.“) odvolací soud ve zbývajícím rozsahu (ohledně akcií vydaných společností Č) zrušil rozsudek konkursního soudu usnesením ze dne 27. září 2016, č. j. -852, a věc mu vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení.

3. Konkursní soud vyšel ve svém rozhodnutí z toho, že:

[1] Žalobce, za něhož měl jednat ředitel M. C. S., měl uzavřít dne 20. prosince 2004 jako kupující se společností CITY INVEST, INC. (dále jen „společnost C“) jako prodávající, za niž jednal na základě plné moci ze dne 6. ledna 2003 advokát JUDr. Zbyněk Krchňavý (dále jen „JUDr. Z. K.“), smlouvu o úplatném převodu akcií (dále též jen „smlouva o převodu akcií“).

[2] V článku 3 smlouvy o převodu akcií je uvedeno: „Prodej a nákup akcií byl řádně dokončen předáním akcií kupujícímu. Kupující tímto potvrzuje, že akcie byly řádně doručeny kupujícímu.“

[3] Usnesením ze dne 4. ledna 2006, č. j. -228, konkursní soud prohlásil konkurs na majetek úpadce a správcem konkursní podstaty ustanovil žalovaného.

[4] Žalovaný sepsal akcie do soupisu konkursní podstaty úpadce dne 19. října 2006 s tím, že úpadce je jejich vlastníkem; společnost C vlastníkem akcií nikdy nebyla a nemohla tak převést vlastnické právo na žalobce.

[5] Konkursní soud usnesením ze dne 20. dubna 2010 vyzval žalobce k podání žaloby na vyloučení akcií ze soupisu konkursní podstaty úpadce.

[6] Smlouva o převodu akcií byla konkursnímu soudu předložena v úředně ověřené kopii.

4. Na výše uvedeném základě konkursní soud – vycházeje z ustanovení , o cenných papírech, z ustanovení a , obchodního zákoníku, z ustanovení , , z ustanovení , o konkursu a vyrovnání, a z ustanovení a – dospěl po provedeném dokazování k závěru, že žalobce neunesl důkazní břemeno ohledně (data) uzavření smlouvy o převodu akcií a ohledně jejich předání společností C, když nepředložil originál smlouvy, nýbrž pouze její úředně ověřenou kopii, kterou konkursní soud nemohl podrobit znaleckému zkoumání k určení stáří y. Žalobcem navržené a konkursním soudem provedené důkazy nejsou způsobilé prokázat, že smlouva o převodu akcií byla uzavřena před 19. říjnem 2006 a že akcie byly předány žalobci při podpisu smlouvy.

5. K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 6. února 2020, č. j. – 1107:

[1] Potvrdil rozsudek konkursního soudu v bodech I. a III. výroku (první výrok).

[2] Změnil bod II. výroku rozsudku konkursního soudu tak, že uložil žalobci zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení před konkursním soudem ve výši 120 744,78 Kč (druhý výrok).

[3] Uložil žalobci zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 14 178,78 Kč (bod III. výroku).

6. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení , (dále jen „o. z.“), a z ustanovení , , a 135 a odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu – dospěl, poté co dokazování zopakoval a doplnil, k následujícím závěrům:

7. Žalobce předložil smlouvu o převodu akcií pouze ve „fotokopii“, přičemž „i podpisy na kopii y jsou okopírovány s dalším textem“, takže je třeba ji hodnotit jako důkaz u podle zásad upravených v ustanovení a násl.

8. Odvolací soud má pochybnosti, respektive stejně jako konkursní soud „nenabyl jistoty a přesvědčení“, že akcie byly předány žalobci dne 20. prosince 2004. M. C. S. nejprve odmítl vypovídat a po udělení souhlasu s výslechem již nebyl „kontaktní“; společnost C nezprostila advokáta JUDr. Z. K. povinnosti mlčenlivosti, proto pouze potvrdil, že smlouvu o převodu akcií podepsal. Za nevěrohodné považoval odvolací soud prohlášení M. C. S., potvrzení o pravosti akcií ze dne 18. ledna 2005 a prohlášení R. L. hodnotil i další provedené důkazy a přihlédl k absenci dokladů o předání akcií.

9. Proti rozsudku odvolacího soudu „v celém rozsahu“ podal žalobce dovolání, jež má za přípustné podle , ve znění účinném do 31. prosince 2007, neboť míní, že rozhodnutí má po právní stránce zásadní právní význam, když řeší otázku dovolacím soudem dosud neřešenou a dále otázku, která je vyřešena v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, uplatňuje dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci, a navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil konkursnímu soudu k dalšímu řízení.

10. Dovolatel má s odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu za to, že je třeba pro účely dokazování odlišit prostou a úředně ověřenou kopii y, přičemž hodnocení důkazu podle zásad upravených v ustanovení vztahuje pouze k dokazování prostou kopií. Podle dovolatele by měla být úředně ověřená kopie y postavena na roveň jejímu originálu, neboť vidimovaná nese stejné právní účinky jako původní. Podle dovolatele lze u úředně ověřené kopie uplatnit domněnku pravdivosti a důkazní břemeno ohledně nepravdivosti takové y tak tíží stranu sporu popírající pravost y. Dovolatel předložil úředně ověřenou kopii smlouvy o převodu akcií, takže soudy jej nesprávně zatížily důkazním břemenem ohledně pravosti a pravdivosti této smlouvy.

11. Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako zjevně bezdůvodné, eventuálně je zamítnout. Má za to, že je „právně irelevantní, zda v soudním sporu došlo k předložení originálu či úředně ověřené kopie“ smlouvy o převodu akcií, přičemž domněnka správnosti soukromé y se v posuzovaném případě neuplatní. Ztotožňuje se se závěry soudů co do rozložení důkazního břemene a hodnocení důkazů, které považuje za souladné s judikaturou Nejvyššího soudu.

12. Dovolatel v replice a žalovaný v doplňujícím vyjádření opakují a prohlubují svoji argumentaci.

13. , o úpadku a způsobech jeho řešení ( ), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání ( . a ), s přihlédnutím k se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i , , ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. , uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sb. rozh. obč.“) pod číslem 41/2011, který je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu.

14. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části prvního výroku napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek konkursního soudu v bodě III., jakož i proti druhému výroku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí konkursního soudu v bodě II. výroku o nákladech řízení před konkursním soudem, a proti třetímu výroku napadeného rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení, je objektivně nepřípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2003 Sb. rozh. obč.).

15. Dovolání ve zbývajícím rozsahu, v němž směřuje proti té části prvního výroku napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek konkursního soudu v bodě I. výroku o věci samé, může být přípustné jen podle Důvod připustit dovolání však Nejvyšší soud nemá, když mu dovolatel (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

16. Již v rozsudku ze dne 10. října 2000, sp. zn. , Nejvyšší soud vysvětlil, že u soukromých listin je třeba rozeznávat jejich pravost (tedy skutečnost, že soukromá pochází od toho, kdo je v ní uveden jako vystavitel) a správnost (pravdivost).

17. V rozsudku ze dne 27. listopadu 2018, sp. zn. , Nejvyšší soud dovodil (s odkazy na předchozí judikaturu), že pravidlo nyní výslovně vyjádřené v větě první o. z., podle něhož je na každém, kdo se dovolává soukromé y, aby dokázal její pravost a správnost (pravdivost), bylo již dříve přijímáno na základě obecných pravidel o důkazním břemeni, neboť jde o pravidlo procesní.

18. Důkazním břemenem se přitom rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že v řízení nebyla prokázána jeho tvrzení a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnout i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, pro nečinnost účastníka (v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníku ustanovením větou první ) nebo vůbec (objektivně vzato) nemohla být prokázána (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2002, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod číslem 86, jehož závěry, byť přijaté při výkladu ustanovení věty první ve znění účinném do 31. prosince 2000, se v tomto směru uplatní i v této věci).

19. K otázce provádění a hodnocení důkazů fotokopiemi listin se Nejvyšší soud vyjádřil v rozsudku ze dne 3. března 1998, sp. zn. , uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 1998, pod číslem 64, jakož i v rozsudku ze dne 22. června 2004, sp. zn. , uveřejněném v témže časopise č. 8, ročník 2004, pod číslem 154. Přitom formuloval a odůvodnil závěr, že neukládá soudu povinnost provádět důkaz pouze originály listin. Ačkoli jsou originály listin obecně jako důkazní prostředek vhodnější, než jejich neověřené kopie, a soud by se, pokud pro to nejsou závažné důvody, neměl při dokazování spokojit pouze s fotokopií y, nelze takový postup prohlásit za odporující zákonu, a v této souvislosti lze pouze vážit průkaznost provedeného důkazu. Přitom důkaz provedený fotokopií y soud hodnotí (jako každý jiný důkaz) podle zásad upravených v ustanovení a násl. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2006, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. října 2017, sp. zn. .

20. K institutu vidimace y Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. ledna 2015 sp. zn. , uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 12, ročník 2015, pod číslem 134, uvedl, že vidimace vzhledem ke způsobu, jakým je prováděna, neslouží (nemůže sloužit), k ověření platnosti či pravosti vidimované y. Vidimace tak nemůže dodat vidimované ě „vyšší kvalitu“ veřejné y. Ověřovací doložka totiž prokazuje pouze shodu kopie y s vidimovaným originálem. Veřejnou u ve smyslu ustanovení je přitom pouze ověřovací doložka o vidimaci, nikoliv samotná vidimovaná či její kopie. K tomu dále srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. srpna 2018, sp. zn. .

21. V posuzované věci žalovaný zpochybňoval správnost smlouvy o převodu akcií (co do pravdivosti data uzavření smlouvy a prohlášení o předání akcií). Vzhledem k tomu, že smlouvu o převodu akcií žalovaný ani úpadce neuzavřeli (jde o smlouvu uzavřenou třetími osobami), bylo na žalobci, který vyvozuje ze skutečností uvedených ve smlouvě pro sebe příznivé právní důsledky, aby prokázal, kdy byla smlouva uzavřena a že byla splněna.

22. Odvolací soud hodnotil smlouvu o převodu akcií (jejíž správnost byla žalovaným shora uvedeným způsobem zpochybněna) společně s ostatními předloženými důkazy v souladu se zásadami uvedenými v ustanovení a násl. , když skutečnost, že šlo o u vidimovanou, sama o sobě neprokazuje správnost ověřované y (pravdivost údajů v ní uvedených); bylo na dovolateli, aby prokázal správnost předložené smlouvy o převodu akcií, přičemž o své povinnosti důkazní byl ve smyslu poučen konkursním soudem u jednání konaného dne 4. prosince 2012 (č. l. 544) a odvolacím soudem u jednání konaného dne 30. března 2016 (č. l. 829). Právní posouzení věci odvolacím soudem tak plně odpovídá závěrům, které Nejvyšší soud zformuloval ve shora označených rozhodnutích.

23. K nemožnosti úspěšně napadnout samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení ) srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. , uveřejněné pod číslem rozh. obč., včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 26. září 2017, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 179/2017 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.

24. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními větou první, a , když dovolání žalobce bylo odmítnuto, čímž mu vznikla povinnost nahradit žalovanému účelně vynaložené náklady řízení. Ty v daném případě sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby [vyjádření k dovolání ze dne 19. května 2020, když další (doplňující) vyjádření žalovaného ze dne 11. dubna 2022 Nejvyšší soud nepovažuje pro účely náhrady nákladů řízení za účelný úkon právní služby], určené podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu). Incidenční spor o vyloučení majetku z konkursní podstaty úpadce je ve smyslu ustanovení advokátního tarifu věcí rozhodovanou v insolvenčním nebo obdobném řízení, u kterého se považuje za tarifní hodnotu částka 50 000 Kč. Tomu odpovídá (podle bodu 5. advokátního tarifu) mimosmluvní odměna ve výši 3 100 Kč za jeden úkon právní služby. Spolu s náhradou hotových výdajů podle ustanovení advokátního tarifu ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby a s připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 714 Kč ( a 3 ) tak činí náhrada nákladů dovolacího řízení celkem 4 114 Kč.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).

V Brně dne 30. 6. 2022

Mgr. Hynek Zoubek předseda senátu