Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 984/15

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Kahánka, zastoupeného JUDr. Jiřím Rakem, advokátem se sídlem Štefánikova 58/31, Kopřivnice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2015, č. j. -206, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo pro nepřípustnost odmítnuto jím podané dovolání směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 6. 2014, č. j. -180, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 5. 12. 2013, č. j. -145, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 3. 3. 2014, č. j. -156, kterým byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 73.465 Kč s 7,75% úroky z prodlení od 23. 11. 2011 do zaplacení, na nákladech řízení částku 56.426 Kč a konečně na nákladech řízení státu částku 10.646 Kč. Nepřípustnost dovolání Nejvyšší soud shledal ve skutečnosti, že podané dovolání primárně vytýkalo nesprávnost skutkových zjištění, přičemž však způsobilým dovolacím důvodem ve smyslu ustanovení není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového závěru, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud.

2. Uvedené rozhodnutí dle stěžovatele porušilo jeho základní právo na spravedlivý proces zaručené d (dále jen " ") a právo na ochranu majetku podle y a Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"); dále se stěžovatel dovolává též Úmluvy a y (dále jen " "). Stěžovatel především namítá, že ačkoli v dovolání označil důvod jeho přípustnosti a konkrétně uvedl, jaké otázky považuje za zásadního právního významu, tak napadeným rozhodnutím bylo toto dovolání odmítnuto bez náležitého posouzení. Stěžovatel tedy dochází k závěru, že fakticky nebylo vůbec projednáno, kdy Nejvyšší soud rezignoval na svoji funkci dovolacího orgánu, čímž zasáhl do jeho práva na spravedlivý proces.

3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení . Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení podle písm. d) y založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

4. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal, neboť posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Ústavní soud považuje především za vhodné připomenout, že právo na spravedlivý proces podle y je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že - jak již bylo řečeno - jeho úkolem je ochrana ústavnosti ( y). Není tedy součástí soustavy soudů ( y) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996,

sp. zn.

(U 22/6 SbNU 575), veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná též z: http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud může do jejich činnosti v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d) y zasáhnout pouze tehdy, pokud jsou právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody. Tento závěr však nelze ve věci stěžovatele učinit.

6. V posuzovaném případě totiž stěžovatel žádá přezkum rozhodnutí o odmítnutí dovolání z důvodu jeho nepřípustnosti, které údajně postrádá náležité odůvodnění, včetně vypořádání se s jím předestřenými argumenty. V této souvislosti musí Ústavní soud konstatovat, že nejenom zákony, nýbrž i individuální právní akty musí splňovat požadavky předvídatelnosti, srozumitelnosti a vnitřní bezrozpornosti, respektu k obecným zásadám právním, především ústavněprávním principům, jakož i právní jistoty, neboť ty představují základní principy právního státu (viz např. nález

sp. zn.

ze dne 19. 8. 2014). Uvedené se samozřejmě plně vztahuje též na rozhodování Nejvyššího soudu o přípustnosti dovolání, kdy tento soud musí v usnesení o odmítnutí dovolání reagovat na otázky, které dovolatel vymezil, a které podle jeho názoru ještě nebyly v praxi dovolacího soudu samostatně řešeny, a to bez ohledu na skutečnost, že by podle jeho názoru šlo např. o otázky, které se míjejí se skutkovým obsahem projednávané věci. Jedním z principů představujících součást práva na řádný a spravedlivý proces a vylučujících libovůli v rozhodování je totiž i povinnost obecného soudu, tedy i soudu dovolacího, aby své rozhodnutí odůvodnil tak, aby z něho byly patrné konkrétní důvody, které jej k odmítnutí dovolání vedly, takže bez jasnosti a určitosti pravidel nejsou naplněny základní charakteristiky práva, a tak nejsou ani uspokojeny požadavky formálního právního státu (srov. nález

sp. zn.

ze dne 15. 4. 2014). Pokud těmto podmínkám Nejvyšší soud nedostojí a své usnesení odůvodní nesrozumitelným a nedostatečným způsobem, zasáhne do základního práva dovolatele na spravedlivý proces garantovaného článkem 36 odst. 1 y i článkem 6 odst. 1 Úmluvy.

7. S přihlédnutím k těmto požadavkům kladeným na odůvodnění soudních rozhodnutí posoudil Ústavní soud nyní napadené usnesení dovolacího soudu, dospěl však k závěru, že shora uvedené principy nebyly ve stěžovatelově případě porušeny. Ústavní soud nikterak nezpochybňuje, že odůvodnění napadeného rozhodnutí lze považovat za poměrně stručné, když je v něm pouze ve zkratce vyložen důvod, který Nejvyšší soud vedl k odmítnutí dovolání pro nepřípustnost (zpochybnění jen skutkových zjištění ze strany dovolatele). Zároveň je však nutno uvést, že i z argumentů stěžovatele obsažených v ústavní stížnosti vyplývá, že rozporuje především skutková zjištění okresního a krajského soudu, přičemž až na tomto základě zpochybňuje též právní hodnocení věci. Za této situace musí Ústavní soud připomenout, že ve své rozhodovací praxi zachovává zdrženlivost při zásazích, které by byly motivovány pouze nesouhlasem s odůvodněním či s obecně pojatými právními a skutkovými závěry obecných soudů, neboť nesprávná interpretace hmotného či procesního práva zásadně nemůže založit porušení základního práva na spravedlivý proces vyjma situací, pokud by zasáhla některé z ústavních subjektivních práv [srov. nález ze dne 29. 5. 1997

sp. zn.

(N 66/8 SbNU 149)]. Taková situace nastala v nyní projednávaném případě, neboť Ústavní soud i přes stručnost napadeného usnesení Nejvyššího soudu shledal, že jeho odůvodnění obsahuje základní důvod vedoucí k vyřčenému výroku, přičemž s ohledem na princip minimalizace zásahů do rozhodovací praxe obecných soudů nenašel důvod k nezbytnosti derogace napadeného rozhodnutí, neboť takové rozhodnutí by navíc bylo čistě formalistickým a ve své podstatě by ani stěžovateli nepřineslo požadovaný výsledek.

8. Ze shora řečených důvodů tedy Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele a posoudil tak ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle ustanovení .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. srpna 2015

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu