Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 313/14

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) - ze dne 15. dubna 2014

sp. zn.

ve věci ústavní stížnosti BAUHAUS, k. s., IČO 49435388, se sídlem Strážní 7, Brno, zastoupené JUDr. Ivanou Dreslerovou, advokátkou, se sídlem Ponávka 2, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -452 ze dne 29. října 2013, kterým bylo odmítnuto stěžovatelčino dovolání ve sporu o zaplacení částky 1 milion Kč, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení.

Usnesení Nejvyššího soudu č. j. -452 ze dne 29. října 2013 se ruší.

Odůvodnění

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 24. ledna 2014, která splňuje formální náležitosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen " "), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým mělo být porušeno její právo na spravedlivý proces, vyplývající z ustanovení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ve spojení s y.

2. Z obsahu spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. se podává, že rozsudkem Krajského soudu v Brně č. j. -377 ze dne 28. června 2012 byla stěžovatelce coby žalované uložena povinnost zaplatit žalobci 1 000 000 Kč; ohledně požadavku na zaplacení úroků z prodlení z této částky byla žaloba zamítnuta (výrok I). Dalším výrokem byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit žalobci 1 000 000 Kč s vyčíslenými úroky z prodlení; ohledně požadavku na zaplacení úroků z prodlení z této částky od 20. dubna 2004 do 26. února 2008 byla žaloba zamítnuta (výrok II). Výrokem III byla zamítnuta žaloba na založení práva žalobci uveřejnit rozsudek (jeho podstatné části) na náklady žalovaného v denících Dnes a Právo. Výrokem IV byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit žalobci náklady řízení v částce 440 280 Kč. O odvolání žalobce a stěžovatelky rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem č. j. -418 ze dne 14. března 2013 tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I v té části, jíž byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit žalobci 1 000 000 Kč, a ve výroku III potvrdil (výrok I) a v napadené části výroku II je změnil tak, že žalobu na zaplacení 1 000 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 27. února 2008 do zaplacení zamítl (výrok II). Dalším výrokem III uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 221 239 Kč a výrokem IV rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

3. Stěžovatelka podala proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, a to proti výroku I v rozsahu, v němž byla potvrzena její povinnost uhradit žalobci 1 000 000 Kč, dovolání, jehož přípustnost odůvodnila ustanovením , s tím, že dle jejího názoru napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

4. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelky podle ustanovení věty první odmítl (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Své rozhodnutí odůvodnil ve smyslu uvedením, že dovolání "jednak neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( ), v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat".

5. Stěžovatelka namítá, že odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu nesplňuje náležitosti stanovené zákonem. V ustanovení se sice uvádí, že v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračovat v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno, tyto náležitosti však napadené usnesení v žádném případě nesplňuje, neboť pouhé obecné konstatování, že dovolání nemá údajně obsahovat údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je nepřezkoumatelné. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu připomíná, že součástí práva na spravedlivý proces je i právo účastníka na takové odůvodnění soudního rozhodnutí, které jasně a srozumitelně dává odpovědi na všechny relevantní otázky, jež souvisejí s předmětem soudní ochrany. Těmto parametrům však napadené usnesení nevyhovuje. Pokud by přes namítanou nesrozumitelnost odůvodnění měla stěžovatelka dovodit, že jí soud vytýká absenci údajů v dovolání, pro které nelze v řízení pokračovat, pak je stěžovatelka přesvědčena, že takové závěry jsou nesprávné a nemají oporu v samotném textu dovolání.

6. Ústavní soud vyzval podle ustanovení účastníka řízení Nejvyšší soud a vedlejšího účastníka řízení PRESBETON Nova, s. r. o., se sídlem Chválkovice 594, Olomouc, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.

7. Nejvyšší soud ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění dotčeného usnesení, v němž je dle jeho přesvědčení uveden důvod, proč bylo dovolání stěžovatelky odmítnuto, a navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta.

8. Vedlejší účastník se k ústavní stížnosti nevyjádřil.

9. Ústavní stížnost je důvodná.

10. Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. a 91 y). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté y, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností ( y). Na druhé straně je však oprávněn a povinen posoudit, zda bylo řízení jako celek spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

11. Stěžovatelka argumentuje porušením práva na spravedlivý proces, k němuž mělo dojít vydáním nesrozumitelného odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu.

12. Z ústavního pořádku ani z judikatury Evropského soudu pro lidská práva nevyplývá nárok na podání dovolání či jiného mimořádného opravného prostředku. Pokud by tzv. mimořádné opravné prostředky nebyly připuštěny vůbec, nepochybně by taková úprava z pohledu ústavněprávního obstála. Na druhé straně, jsou-li mimořádné opravné prostředky právním řádem připuštěny, nemůže se rozhodování o nich ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce [srov. nález Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 11. února 2004 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.)].

13. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí vyzdvihl, že mezi základní principy právního státu patří princip předvídatelnosti zákona, jeho srozumitelnosti a vnitřní bezrozpornosti [srov. např. nález Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 15. února 2007 (30/44 SbNU 349; 37/2007 Sb.; bod 36)]. Bez jasnosti a určitosti pravidel nejsou naplněny základní charakteristiky práva, a tak nejsou ani uspokojeny požadavky formálního právního státu. Stejné požadavky, tj. předvídatelnost, srozumitelnost a vnitřní bezrozpornost, respekt k obecným zásadám právním, především ústavněprávním principům, jakož i právní jistotu, je tudíž nutno klást i na individuální právní akty, zvláště pak soudní rozhodnutí [srov. např. nález Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 27. srpna 2013 (N 154/70 SbNU 425)], mezi které lze, jak je uvedeno v předchozím odstavci, nepochybně zařadit i rozhodnutí dovolacího soudu o vyřízení dovolání.

14. Jak vyplývá z obsahu napadeného usnesení, Nejvyšší soud posoudil dovolání, jehož přípustnost stěžovatelka vyvodila z ustanovení , jako vadné s odůvodněním, že "jednak neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( ), v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat", přičemž toto odůvodnění opřel o ustanovení

15. Nejvyšším soudem aplikované ustanovení věty prvé uvádí, že v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.

16. Jakkoliv jde v případě věty prvé o výjimku z ustanovení a , neboť se předpokládá pouze stručný popis důvodů rozhodnutí bez nutnosti reprodukčního popisu dosavadního průběhu řízení či obsáhlé argumentace k důvodům rozhodnutí (srov. Jaromír Jirsa a spol. Občanské soudní řízení, soudcovský komentář podle stavu k 31. 7. 2013, komentář k , str. 1651), odůvodnění napadeného usnesení požadavky předvídatelnosti a srozumitelnosti rozhodně nesplňuje, neboť pouhé obecné konstatování Nejvyššího soudu, že dovolání neobsahuje údaje o tom, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání (tedy toliko odkaz na text příslušného ustanovení ), je nedostatečné a současně nepřezkoumatelné.

17. Nejenže odůvodnění napadeného usnesení sestává pouze z jedné významově nesrozumitelné věty, ale nadto je tato věta zjevně neúplná, když se v ní uvádí, že "... jednak neobsahuje údaje ...", ale dále významově očekávatelná následující část věty (která by byla uvozená dalším spojovacím výrazem "jednak") chybí a následuje pouze závěr, že v dovolacím řízení nelze pokračovat. Ústavní soud se proto ztotožňuje s názorem stěžovatelky, že z takto podaného odůvodnění nelze postavit najisto, v čem konkrétně Nejvyšší soud naplnění předpokladů pro svůj postup, tj. pro odmítnutí dovolání, spatřuje.

18. Jak již Ústavní soud naznačil v bodech 12 a 13, jedním z principů představujících součást práva na řádný a spravedlivý proces a vylučujících libovůli v rozhodování je povinnost obecného soudu, tedy i soudu dovolacího, aby své rozhodnutí odůvodnil tak, aby z něho byly patrné konkrétní důvody, které jej k odmítnutí dovolání vedly. Pokud tedy Nejvyšší soud napadené usnesení odůvodnil nesrozumitelným a nedostatečným způsobem, zasáhl do základního práva stěžovatelky garantovaného článkem 36 odst. 1 y i článkem 6 odst. 1 Úmluvy.

19. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud podané ústavní stížnosti podle ustanovení a odst. 2 písm. a) vyhověl a napadené usnesení Nejvyššího soudu podle ustanovení zrušil.